Hláska

Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie.

Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

[editovat] Fón vs. foném

Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném).

• Fón je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a fyzikálními vlastnosti se zabývá fonetika.
• Foném je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je množina všech podobných zvuků (alofonů), které v jazyce představují konkrétní podobu jedné hlásky a mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a popisem rozdílů mezi nimi se zabývá fonologie.

Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.

[editovat] Samohlásky a souhlásky

Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra slabiky.

Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechos je plynulý.

Pokud jde o tvoření (artikulaci), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu vzduchu. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduch.

Z hlediska zvukového (akustického) jsou samohlásky čistými složenými tóny, tj. mají ve svém spektru pouze kmity s pravidelnou frekvencí. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v hlasivkách, vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány rezonancí dutin a nazývají se formanty. Přítomnost F0 se nazývá znělost a přítomnost formantů vokálnost.

Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje turbulence v proudu vzduchu.

Následující tabulka je přehledem základních rozdílů:

Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako polosamohlásky (semivokály). Často se uplatňují jako součást dvojhlásek (diftongů).

Jako sonory se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.

[editovat] Dělení hlásek v češtině

Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny.

Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.

[editovat] Samohlásky

Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:

• přední (i, í), střední (e, é, a, á, o, ó), zadní (u, ú)
• vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (a, á)

Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:

• krátké: a, e, i, o, u
• dlouhé: á, é, í, ú; ó (vyskytuje se jen ve slovech přejatých, např. móda apod.)
• dvojhlásky (diftongy): v domácíc slovech [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu]

[editovat] Souhlásky

Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum.

Dělíme je:

1. Podle místa artikulace v češtině na:
   • retné
     • obouretné: p, b, m
     • retozubné: f, v
   • zubodásňové
     • zubné: t, d, n , s, z, c, r, l
     • dásňové: š, ž, č
   • předopatrové: ť, ď, ň, j
   • zadopatrové: k, g, x
2. podle způsobu artikulace
   • závěrové: p, b, t, d ,ť, ď, k, g
   • polozávěrové: c, č
   • úžinové: f, v, s, z ,š, ž, j, x, h
   • kmitavé: r, ř
   • bokové: l
3. podle průchodu dutinou
   • nosové: m, n, ň
   • ústní: zbytek
4. podle účasti hlasivek
   • znělé: b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j
   • neznělé: p, t, ť, k, s, š, c, č, f, x

[editovat] Reference

• Čechová M. a kol., Čeština – řeč a jazyk. 2. vydání, ISV Praha 2000.
• Krčmová M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. FF OU, Ostrava 2006. ISBN 80-7368-213-3.

[editovat] Související články

• České samohlásky
• České souhlásky
• Mezinárodní fonetická abeceda
• Samohláska
• Souhláska