Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
Holokaust, též holocaust (z řeckého ὁλόκαυστον holokauston celopal; ὅλος holos celý + καυστός kaustos spálený), označovaný též jako šoa (hebrejsky שואה neštěstí, zničení, pohroma), churben (jidiš חורבן zničení), je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování osob označených jako Židé prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Během této genocidy bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů [1][2]
Termín holokaust byl později rozšířen i na systematické vyvražďování dalších etnických, náboženských a politických skupin. Jedná se o Romy,[3] Poláky, občany Sovětského svazu, tělesně či mentálně postižených, politických odpůrců (zejména komunistů a sociálních demokratů), homosexuálů a Svědků Jehovových. Podle této definice je počet obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.[4]
Obsah |
Termín holokaust je česká odvozenina z řeckého holokauston (česky celopal), což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. V češtině se lze také často setkat s původně anglickou odvozeninou holocaust, obě varianty jsou v češtině rovnocenné[5]. Autorem termínu je nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (* 1928), který je poprvé použil ve svém románu Noc (La Nuit, 1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[6] Židé preferují biblický výraz šoa (hebrejsky השואה, zničení, záhuba, zmar), který je však omezen na druhou světovou válku. Vyvražďování Romů se nazývá Porajmos doslova pohlcení.
Neexistuje obecný konsensus nad rozsahem pojmu holokaust. Jad Vašem a řada historiků vztahuje tento pojem pouze k vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války.
Termín holokaust bývá občas používán jako označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, např. pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu Arménu v Turecku po 1. světové válce.[7]
| Oběti | Počet mrtvých | Zdroje |
|---|---|---|
| Židé | 5,9 milionů | [8] |
| Sovětští váleční zajatci | 2–3 milionů | [9] |
| Poláci | 1,8 – 2 milionů | [10] |
| Romové | 220,000–1,500,000 | [11][12] |
| Lidé se sníženou schopností | 200,000–250,000 | [13] |
| Svobodní zednáři | 80,000–200,000 | [14] |
| Homosexuálové | 5,000–15,000 | [15] |
| Svědci Jehovovi | 2,500–5,000 | [16] |
Hlavní obětí holocaustu byli Židé. Holocaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle používaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky zpřístupnění některých informací získaných až po rozpadu SSSR v r. 1991.
Nežidé nejsou v původní definici holokaustu zahrnuti.
Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životní prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny Slovanů.
Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámci operace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy i exekuce rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž bylo ze svých domovů vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Asi 2 miliony Polských občanů nežidovského původu bylo zabito v koncentračních táborech.
Občané Sovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německým válečným zločinům ze strany Einsatzgruppen jejichž oběti bylo kolem 1 670 000. Jednak byli jako váleční zajatci popravování, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno že tímto způsobem bylo zavražděno 2 až 3 miliony sovětských válečných zajatců.
Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých převážně Srbů.
Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem obětí 220 tisíc některé odhady uvádějí až 800 tisíc, což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.
Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky s mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány.[17]
14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS Heinrich Himmler a šéf německé policie výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být Cikáni v Říši hromadně vězněni a deportování do koncentračních táborů. 8. prosince 1938 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Výnos o potírání cikánského zlořádu, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob. V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory.Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.[18]
Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů bylo usmrceno v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.[19]
Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.[20]
Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz - Birkenau Rudou armádou.
Nejhrůznějším prostředkem holocaustu byly vyhlazovací tábory, které představovaly doslova továrny mající za účel s maximální efektivitou zabíjet dodávané lidi a zlikvidovat jejich mrtvoly. Další Židé podlehli pogromům, byli povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy nebo zahynuli v důsledku živoření za nelidských podmínek při transportu, v koncentračních táborech nebo v ghetech.
Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.
Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 nechal Adolf Hitler na území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:
Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na německé Židy a ty nacházející se na území, nad nímž získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[29] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.
V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).
Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.
Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce úřadů a úředníků českých.
Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR přes 120 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941, kdy bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty, emigrovat. Přes 80 tisíc osob bylo během holocaustu za druhé světové války vyvražděno).
Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.
Holocaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, vžilo se pro tento fenomén též označení popírání holocaustu. V mnoha státech světa včetně České republiky je toto hlásání tzv: Osvětimské lži trestným činem.
Zpochybňování holocaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holocaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Někteří revizionisté nezpochybňují holocaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii[30].
