Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Homofobie je termín, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim nebo jejich diskriminace.[1] Zpravidla má peojorativní charakter. Poprvé jej definoval George Weinberg roku 1967[2][3][4] jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Později se ve společenském úzu význam termínu rozšířil a posunul.
Rozšíření a posunutí významu je kontroverzní. Zatímco zastánci argumentují, že je třeba se zabývat i diskurzivní homofobií, která se projevuje "kultivovaněji a zaštiťuje se tolerancí a vědeckými poznatky", [5] odpůrci to považují za "veřejné pranýřování", jež dle nich znemožňuje společenskou diskusi o fenoménu homosexuality. [6] Radikální odpůrci pojmu pak tvrdí, že jde o "účelovou pseudomedicínskou poruchu", která by ve své současné definici musela zahrnovat "všechny heterosexuály nebo jejich většinu". [7]
Obsah |
Poprvé použil pojem homofobie americký režisér a psychoterapeut George Weinberg, a definoval ji jako „iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života“, později jako „iracionální odmítnutí“.[2][3][4]
Výraz nevznikl složením významových slovních kořenů, odtržením řecké předpony homo- (stejný) ze slova homosexualita a spojením se slovem řeckého původu fobie (phobós, hrůza). Ve skutečnosti tedy slovo nevyjadřuje strach ze stejného (homós), jak by zněl doslovný překlad, ale označuje druh xenofobie (strach z jiného), resp. heterofobie (strach z různého).
Výraz byl původně zaveden jako označení specifického chorobného stavu (fobie). Jako diagnóza byla homofobie mnohokrát v USA použita k obhajobě vražd a jiných násilností s argumentací, že násilník jednal pod vlivem hrůzy z homosexuálů. To vedlo zákonodárce v Kalifornii, aby v roce 2006 zakázali soudům přihlížet k tomuto typu obhajoby.[8]
Postupně se význam termínu rozšířil a posouval, takže dnes se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem. Výrazem homofobie bývá někdy označováno a zároveň dehonestováno jednání osob, které vyjadřují nepřátelské nebo dehonestující názory vůči homosexuální orientaci, takzvanému homosexuálnímu chování či veřejným projevům nebo vůči takzvané homosexuální propagandě (za niž kromě šíření ideologií homosexuálních hnutí bývá někdy označováno i šíření informací nebo informování o jiných než homofobních postojích).
Protože význam a použití slova homofobie jsou diskutabilní a ne zcela ideální, používají různí autoři též jiná označení. V podobných souvislostech byly použity též termíny homosexofobie[9], homosexismus, homonegativismus[4], antigay předsudky a heteronormativita, C. M. Herek užil pojem heterosexismus,[10] dále byly použity též termíny heterocentrismus, heterosexismus nebo prostý „sexuální předsudek“.
Podle usnesení Evropského parlamentu „o homofobii v Evropě“ lze homofobii definovat jako „...iracionální strach a odpor vůči homosexualitě a lesbicky, homosexuálně, bisexuálně a transsexuálně orientovaným osobám, založený na předsudcích podobných rasismu, xenofobii, antisemitismu a sexismu“. Homofobie se, dle EP, „projevuje v soukromé i veřejné oblasti různými způsoby, jako jsou nenávistné výroky a vybízení k diskriminaci, zesměšňování, slovní, psychické a fyzické násilí i pronásledování a vraždy, diskriminace v podobě porušování zásady rovnosti, neoprávněné a bezdůvodné omezování práv často odůvodňované zachováním veřejného pořádku, náboženskou svobodou a právem na námitku z důvodu svědomí“.[11]
Slovo homofobie má ještě další, zcela odlišný význam, a to strach z lidí (antropofobie).[12]. Rovněž protikladný termín, homofilie, má více významů: jak obecně lásku k lidem (synonymum filantropie), tak homosexuální náklonnost (tzv. homosexualitu) nebo náklonnost k homosexuálům.
Studie amerických vědců zveřejněná v časopise Journal of Abnormal Psychology zkoumala hypotézu, že u části mužských homofobů se projevuje vlastní potlačená homosexualita, s níž nejsou vyrovnáni.[13] Té sice některé případy odpovídají, obecné osobnostní rysy spojené s homofobií však nebyly prokázány.
Ve skutečnosti může být i například projevem obecných názorových sklonů spočívajících v příslušné kultuře nebo subkultuře, zejména patriarchální, v odporu k odlišnostem různého typu, nebo vycházejících z konzervatismu nebo fundamentalismu, z obavy z destabilizace nebo demoralizace společnosti, případně projevem obecné nevyrovnanosti se sexualitou bez ohledu na vlastní orientaci, nejistoty v hodnotě vlastního rodinného života a obavy o jeho zpochybnění, ale ani tyto korelace nejsou spolehlivé. Soubor předsudků a agresivních vzorců tohoto typu se objevuje v různé míře téměř v každé společnosti, podobně jako etnické a národnostní averze.
Podle dotazové studie z východního i západního Německa roku 1993[14] byla třetina obyvatelstva silně nepřátelská vůči homosexuálům a třetina ambivalentní, avšak rovněž sdílející některé odmítavé předsudky a klišé.
Vztahem homofobie a křesťanství se zabýval například Antonín Komenda [15].
Tzv. vnitřní homofobie je strach z možnosti, že osoba sama je či by mohla být homosexuálně orientovaná, nebo snaha tento fakt odmítnout či popřít. Nepřijetí vlastní homosexuality se označuje jako egodystonní homosexualita.
Někteří terapeuti tvrdí, že zejména u dospívajících jedinců může vést tento stav až k sebevraždám. V takových případech považují za cíl terapie, aby se jedinec zbavil strachu a přijal sebe sama i svou homosexualitu, tedy provedl tzv. coming out.[16]
Jiní psychoterapeuti naopak usilují o hledání původu SSA (stejnopohlavní sexuální přitažlivosti) a nápravu tohoto stavu dosažením tzv. coming out straight.[17]
Některá občanská sdružení založená věřícími propagují tradiční rodinu a usilují o terapii homosexuality.[18]
„Vedle heteronormativity,“ píše se v analýze pracovní skupiny ministryně pro lidská práva ČR,[19] „(označované někdy také za heterosexismus) je důležitým pojmem homofobie, definovaná jako neopodstatněná obava z LGB lidí (obvykle se sem řadí ovšem i translidé) a nepřátelství vůči nim. Rozdíl mezi oběma termíny není sice ustálený, ale lze říci, že zatímco heteronormativita je založena na podvědomém přesvědčení, že většinové je jediné správné (či dokonce existující), homofobie plyne z představ, že menšinové (tedy to co se týká LGBT lidí) je špatné, resp. nebezpečné. Homofobie může být projevem předsudku jednotlivce, avšak může být také součástí širšího ideového systému, jako jsou například ideologie pravicového extremismu či náboženského fundamentalismu. Můžeme hovořit o dvou stranách téže mince, v které mají ovšem obdobné důsledky v podobě diskriminace, v případě homofobie pak v extrémních situacích vedou k tzv. hate crimes, zločinům z nenávisti.“
V České republice legislativa nerozlišuje zločiny spáchané kvůli nenávisti vůči osobám jiné sexuální orientace, a proto nejsou dostupné statistiky, které by určily jejich počet. K takové zločinnosti však dochází formou verbálních útoků, útoků na LGB kluby a jiná zařízení, i fyzických útoků na jednotlivce.[19]
Eve Kosofsky Sedgwick, americká teoretička gender studies a queer teorie, zavedla termín homosexuální panika pro fenomén, kdy prostředí mužských spolků se cítí ohroženo tím, že pánské spolky, přátelství i staromládenectví mohou být interpretovány jako projevy více či méně latentní homosexuality, což vede k jejich zuřivému boji nejen proti homosexualitě, ale i proti všem projevům mužské náklonnosti. Sedgwick tím vysvětlovala homofobii i misogynii patriarchálních společnosti.[20][21] Nezávisle na Sedgwickové německý teolog, psychoanalytik a profesor katolické dogmatiky Eugen Drewermann (o dva roky později pro nekonformní názory arcibiskupem suspendovaný z kněžského úřadu a zbaven práva vyučovat teologii) v podobném duchu analyzoval prostředí římskokatolického kléru.[20][22]
Po určitou dobu byl termín homofobie používán i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech 20. století dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání [23].
Švýcarský psycholog Prof. Udo Rauchfleisch[24] se zařazením mezi chorobné fóbie nesouhlasí, protože homofobové se homosexuálně zaměřeným lidem nevyhýbají, ale naopak je se záměrem agrese vyhledávají, a také proto, že se týká příliš velké části populace.
Usnesení Evropského parlamentu v roce 2006 vyzvalo členské státy EU, aby zajistily ochranu homosexuálních a transsexuálních osob „před homofobními nenávistnými výroky a násilím“, aby „důrazně odsoudily homofobní nenávistné výroky nebo vybízení k nenávisti a násilí, a zajistili, aby byla v praxi respektována svoboda projevu“ a „zvýšily úsilí v boji proti homofobii prostřednictvím vzdělání – jako jsou kampaně proti homofobii“. Evropská komise má do výroční zprávy o ochraně základních práv v EU zahrnout „úplné a srozumitelné informace o četnosti homofobních nenávistných trestných činů a případů násilí v členských státech“. Usnesení také zmiňuje 17. květen 2006 jako Mezinárodní den boje proti homofobii.[11]
Evropský parlament také v prosinci 2007 přijal usnesení, kterým vyjadřuje hluboké znepokojení v souvislosti s nárůstem extremistických hnutí v Evropě a žádá proto členské státy, aby počítaly s možností ukončit veřejné financování subjektů, které neodsuzují násilí a terorismus a nedodržují lidská práva a základní svobody. Mezi takové organizace zahrnuje ty, které svou ideologii staví mj. na homofobii.[25] V tiskové zprávě je dále uvedeno:
| „ | Poslanci se rovněž domnívají, že osobnosti veřejného života by se měly zdržet prohlášení, která povzbuzují nebo podněcují nesnášenlivost nebo stigmatizaci skupin osob na základě jejich rasy, etnického původu, náboženství, postižení, sexuální orientace nebo národnosti. Jsou totiž přesvědčeni, že pokud k nesnášenlivosti podněcují osobnosti veřejného života, měla by být skutečnost, že jsou obecně známy, považována za přitěžující okolnost. | “ |
Coretta Scott Kingová, vdova po zavražděném Martinu Lutheru Kingovi, se vyjádřila: „Homofobie je jako rasismus, antisemitismus a další podoby fanatismu, které dehumanizují velké skupiny osob, chtějí je zbavit důstojnosti a osobnosti.“
Zákon postihující šíření nenávisti vůči homosexuálně orientovaným osobám přijalo jako první na světě Norsko v roce 1981.[26] Následovalo Holandsko (1987) [27] kriminalizující „veřejné ostouzení na základě sexuální orientace“. V Irsku vstoupil obdobný zákon v platnost v roce 1989. Australský federální stát Nový Jižní Wales zakázal šíření nenávisti mj. z důvodu sexuální orientace v roce 1993[28]. Ve Švédsku bylo šíření nenávisti zakázáno obdobným způsobem v roce 2002[29]. Ve Francii došlo byl v roce 2005 k ochraně před diskriminací zvláštním zákonem zřízen nezávislý úřad HALDE (Nejvyšší úřad pro boj s diskriminací a rovnoprávnost).[30]
V České republice zvláštní legislativa tohoto typu neexistuje. Lze však efektivně uplatnit Zákon 140/1961 Sb, §198 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, který praví: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“[31]
Ve Francii v lednu 2007 dostal člen francouzského parlamentu Christian Vanneste pokutu ve výši 3000 € a povinnost úhrady soudních výloh za výroky „heterosexualita je morálně nadřazená homosexualitě“ a „homosexuální chování ohrožuje přežití lidského druhu“.[32][33][34][35][36]
Ve Švédsku byl ke třiceti dnům vězení odsouzen letniční pastor Åke Green za výroky, které podle soudu nižší instance urážely homosexuální menšinu a kterých se dopustil v létě 2003.[37] V odvolacím řízení byl obžaloby zproštěn. Zprošťující rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem.[38]
V České republice obavy z kriminalizace „homofobie“ sdělila neparlamentní politická strana Právo a spravedlnost poslancům KDU-ČSL.[39]
 |
Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony. |
Pavel Tollner, poslanec za KDU-ČSL, na sebe upozornil při parlamentní debatě 2. dubna 1998 výrokem: Pokud jde o mne, nerad bych nechal kolegu Dostála v nejistotě a při vší úctě k jinak sexuálně orientovaným dodávám s filmovým klasikem: "Buzerant rozhodně nejsem."[40] Dne 31. března 1999 při obecné rozpravě k prvnímu čtení návrhu Zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví, řekl:[41]
| „ | Já osobně spatřuji nebezpečí, které by existence takového zákona nepochybně přinesla, především ve zhoršení mravního a právního klimatu společnosti, zdravé a fungující rodině již beztak málo nakloněnému. Rád bych ovšem věděl, jak velká část čtyřprocentní minority, ke které chovám úctu, si tuto normu skutečně přeje, neboť mi připadá, že často nechutná mediální kampaň pro zákon je spíše vedena pro ten humbuk a cirkus sám. Tato kampaň, jíž jsme všichni adresáti – pochopitelně mladí více než staří – vyúsťuje pak v nepřijatelnou apoteózu jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností. Chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to. Myslím, že nejen mě taková situace irituje.[42] | “ |
Kvůli výroku o prasečinkách byl později vyzván Junior klubem Praha KDU-ČSL, který se od něj distancoval, k odstoupení[43]. Tollner k tomu dodal: „Že je orientace homosexuální, která je od Boha… a k těm lidem je potřeba přistupovat s úctou, porozuměním a jakousi vstřícností. Druhá věc je homosexuální jednání, které je podle církevního učení těžce hříšné. Já prostě trvám na svém náboženském přesvědčení, které jsem takto vyjádřil.“
Sedláková a Kouřil v mediální analýze uvádějí, že mediální hvězda poslance Pavla Tollnera vyšla zásluhou jediné věty o „prasečinkách“, skutečně trapně a nevzdělaně urážející homosexuální vztahy, a ještě pár let nutila jeho stranické kolegy, aby se od ní distancovali, čímž se stala ukázkou, kam se v diskusi nevyplatí zacházet.[44] V souvislosti s „českými fobiemi“ jmenuje Tollnerův výrok ve svém článku z roku 2001 Tereza Spencerová.[45] Oba Tollnerovy výroky (s „buzerantem“ i s „prasečinkami“) byly v roce 2002 v projektu Varianty společnosti Člověk v tísni použity jako metodické pomůcky pro studenty jako doklady vybočení z politické kultury.[46]
Vladimír Hučín ve své senátorské kampani v roce 2008 prohlásil, že jeho názor na registrované partnerství "je podobný Jiřímu Karasovi a Tollnerovi".[47]
Antonín Komenda se v roce 2000 ve své studii Ke kořenům křesťanské homofobie zabývá otázkou, zda racionální jádro kritiky zákona o registrovaném partnerství spočívá opravdu v důvodných obavách, nebo je pouze jedním z projevů homofobie, která má své kořeny v tradičně negativním přístupu křesťanské církve k homosexualitě a homosexuálů. Pavla Tollnera jmenoval jako snad jediného, kdo vypadl z role ideově-proklamativních námitek. Komenda cituje zdroje, které dokládají, že již koncem 70. let je pojem „homofobie“ obecně spojován se „systémem víry, který podporuje negativní mýty a stereotypy o homosexuálních lidech“. [15]
Mgr. Libor Halík, Ph. D., duchovní pravoslavné církve, rozdával v listopadu 2004 letáky s následujícím zněním:
| „ | Vážený pane poslanče, paní poslankyně, viděl jste homosexuála při pohlavním styku? Kdybyste to viděl, udělalo by se Vám špatně. Oni běžně olizují řitní otvor, vysávají fekálie, močí na sebe, používají pouta, bití, mrskání, fackování, kapání horkého vosku na kůži, ruku po zápěstí nebo i více zasunují do konečníku. Někdy zasunují malého živého hlodavce do řiti…[48][49] | “ |
Za extrémní příklad homofobie označila názory Libora Halíka genderoložka Kristýna Ciprová. [50] Hlasování uživatelů a návštěvníků křesťanského portálu Grano salis rozhodlo o tom, že Liboru Halíkovi byla za duben 2008 udělena negativní cena Zlatá slza Grano salis „za jeho sérii homofobních článků“.[51]
Michal Kretschmer, publikující na webu lefebvristické skupiny KatolikRevue[52] (od které se římsko-katolická církev distancovala[53]), v reakci na článek Romana Jocha[54] vyjádřil v článku zveřejněném na webu Slovenského kruhu Lva XIII. názor, že aktivní činnost v hnutí za emancipaci homosexuálů je třeba postavit na roveň šíření nacistické nebo komunistické ideologie a přísně trestat. Přitom uvádí, že sám o sobě je požadavek trestu smrti pro zatvrzelé pachatele homosexuálních skutků zcela legitimní.[55]
