Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
Invia.cz
Pojeďte do Egypta
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
 |
Neutralita nebo přesnost tohoto článku nebo jeho kapitoly může být narušena užíváním vyhýbavých slov, která umožňují nenápadné vkládání neověřených tvrzení. Můžete pomoci Wikipedii, pokud tvrzení tvořená vyhýbavými slovy odstraníte. |
██ Homosexuální manželství se stejnými právy jako klasické
██ Neoficiální soužití je tolerováno
██ Probíhající diskuze na politické úrovni
██ Zakázané nebo bez oficiálního stanoviska
██ Homosexuální manželství výslovně zakázána
Homosexualita (z řeckého homós stejný a latinského sexus, pohlaví) označuje sexuální chování nebo homosexuální orientaci, tedy o sexuální a milostnou náklonnost především nebo výhradně k osobám stejného pohlaví. Pro homosexuální orientaci se používají také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další.
První použití slova homosexuál (resp. homosexualisté, tedy „die Homosexualisten“) je doloženo v dopise, který psal rakousko-uherský psychiatr maďarské národnosti Karl Maria Kertbeny (psán též Károly Mária Kertbeny, do roku 1847 Karl Maria Benkert) 6. května 1868 frískému publicistovi, absolventu studií teologie, práva a dějin, Karlu Heinrichu Ulrichsovi,[1] který byl v roce 1854 stíhán kvůli svým „protipřirozeným“ kontaktům a již v roce 1864 pojmenoval homosexualitu jako uranismus. Veřejně použil termín poprvé Kertbeny v roce 1869 ve dvojici v Lipsku anonymně zveřejněných traktátů proti soudobé pruské legislativě.[2][3] Výraz převzali Gustav Jäger (Die Entdeckung der Seele, 1878), Richard von Krafft-Ebing (2. vydání Psychopathia sexualis, 1887) a Magnus Hirschfeld (např. Jahrbuch für sexuelle Zwischenstufen, 1900).[4]
Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové a vztahové rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou téhož pohlaví stejně jako u osob heterosexuálních.[5]
Podle některých teorií (Sigmund Freud[6], Alfred Kinsey[7], ale i některých dnešních zastánců tzv. reparativní terapie[8]) je homosexuální reaktivita v různé či stejné míře vlastní většině lidí, třebaže u většiny jako nedominantní vlastnost: může se projevovat například citovou hloubkou v běžných a akceptovaných sociálních vztazích (přátelství, idea mužských spolků [9] atd.).
Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století do třetí čtvrtiny 20. století byla homosexualita uváděna v klasifikacích jako jedna z duševních poruch, počínaje rokem 1973 však nejvýznamnější americké a následně světové, evropské i asijské psychiatrické organizace na základě empirických důkazů vědeckých výzkumů[10] od tohoto pojetí postupně ustoupily.
Slovem homosexualita bývají někdy označovány i
Obsah |
Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, typicky i přiznanou nebo nepřiznanou touhou po fyzické blízkosti, případně orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Při falometrickém (PPG) testování sexuality bývá předpokládána specificky vyšší genitální reaktivita ve vztahu k podnětům odpovídajícím sexuální orientaci probanda, a ačkoliv falografické diagnostické metody nejsou zcela spolehlivé a jsou značně závislé na interpretaci měření, výzkumná a diagnostická praxe korelaci mezi sexuální orientací a naměřenou specifickou reaktivitou potvrzuje.
Z obvyklé definice homosexuality vyplývá, že homosexuální reaktivita, je-li nedominantní vlastností vedle silnější heterosexuální reaktivity, pod pojem homosexuality nespadá.
Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě sexuální orientace, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví.
Slovo homosexualita je často používáno ve významu, pro tzv. homosexuální chování – například je-li řeč o „trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgasmická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako orientace. Flagrantním příkladem je zástupná homosexualita, vyskytující se příležitostně ve věznicích či jiných stejnopohlavních společnostech. Osoby, které navážou takovýto "zástupný" homoerotický vztah, se při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět ke své biologicky determinované sexuální orientaci.[11] Dalším motivem pro takové jednání může být finanční prospěch (např. učinkování v pornografickém filmu) a jiné.
Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu (konstruktu) buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy (konotace), které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi.
Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující. Různí autoři používají též pojmy jako homofilie, homosocialita, homoerotika.
Sigmund Freud používal kromě termínu homosexualita též pojem inverse (a homosexuály nazýval invertovanými). V pojmu inverze homosexualita částečně splývala s transsexualitou či hermafroditismem, vedle toho Freud používal termín perverze pro označení jiných modifikací sexuality.[12]
V angličtině se vžilo slovo gay (výslovnost [ɡeɪ] IPA), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý.[13]
Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži).
V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo slovo sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.
Čeština obsahuje několik vulgarismů označujících homosexuály, mj. teplouš, buzerant, bukvice. Některé z těchto termínů mohou být použity (například uvnitř homosexuální komunity) i bez pejorativního vyznění.
Slovo buzerant se do češtiny dostalo přes němčinu ze severoitalského buzarada (sodomita), které vzniklo z pozdnělatinského bugeru (pův. bulgaru). Původně označovalo příslušníka hnutí bogomilů, které vzniklo v Bulharsku (na Západě z něj vycházeli albigenští). Přenesení významu vycházelo z dobových představ, které kacířství spojovaly s různými sexuálními nevázanostmi. Sloveso buzerovat, jehož význam je posunut opět do nesexuálního významu, je pravděpodobně novější.[14]
V němčině se užívá kromě slangového slova „der Gay“ často neutrální označení „der Schwule“, vzniklé z hanlivého „die Schwuchtel“. Regionálně užívané sloveso „schwuchteln“ znamenalo původně „poskakovat, tančit“. Spíše hanlivým slovem „die Tunte“ se označují zženštilí homosexuálové.[15]
Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.
Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[16] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.
S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí.[zdroj?]
Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality.[17] K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.[18]
David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[19] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku.[20] Výzkum Niklase Långströma provedený na 7 600 jednovaječných dvojčatech spíše potvrdil genetické dispozice vzniku homosexuality u 18-39% a vliv "specifického prostředí" u 61-66%. Specifickým prostředím se rozumí okolnosti vývoje a porodu, traumata a t. d.[21]
Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození.[22] (Například také výzkum Anthony F. Bogaert, et al.)[23] U mušek octomilek se podařilo vyvolat homosexualitu genovou manipulací.[24] Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a jako základní dispozice je pak stálá a nezměnitelná, třebaže sebepojetí a chování je pak ovlivňováno i psychosociálně.
Podle současné literatury a většiny odborníků není sexuální orientace záležitostí volby. Neexistuje vědecký důkaz o tom, že by neobvyklé rodičovství, sexuální zneužití nebo jiné nepříznivé životní události ovlivňovaly sexuální orientaci.[25]
V roce 2004 zjistil Camperio Ciani, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více potomků, než ženy, které homosexuální muže v příbuzenstvu nemají. Rozdíl v plodnosti byl nezanedbatelný. Matky homosexuálních mužů porodily za život v průměru 2,7 dítěte. Matky heterosexuálních mužů přivedly na svět v průměru jen 2,3 dítěte. Tuto skutečnost vysvětlují italští vědci tím, že tentýž gen zřejmě vyvolává u mužů i žen identický efekt: zvýšenou sexuální přitažlivost muži.[26]
V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Nález byl však shledán jako metodická chyba.[27] V roce 2000 trojice kanadských vědců prokázala, že u gayů a lesbiček se častěji vyskytuje levorukost.[28] K témuž závěru došli psychologové Richard A. Lippa a Ray Blanchard při online testu stanice BBC (13% proti 11% v heterosexuální populaci).[29] Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži.[30]
Metodologické podložení výzkumu o zastoupení homosexuality v lidské společnosti je problematické. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.
První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.
V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.
Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.
V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů, za výhradně homosexuální 5,9 %.
Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.
V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.
Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).
Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Naopak samčí páry labutí černých se spáří se samicemi a vracejí se k sobě. Každý desátý pár tučňáků je homosexuální.[31] Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.
V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.[32]
Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována.[33] Zdá se, že předmětem přímého odsouzení nebyla homosexualita sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li násilná – homosexuální znásilnění muže mužem, o něž se podle nepřímých náznaků pokusil v mytologii bůh Sutech na Horovi:[34] v tomto případě je pokládána za projev moci, neboť Sutech tak zdůvodňuje, proč by měla být královská moc svěřena spíše jemu než Horovi, a bohové „zvracejí hnusem a plivají na Hora“; ten se však toho může zprostit poukazem, že se jej Sutech ve skutečnosti nezmocnil.[35] Podobně tomu je s homosexualitou pedofilní – se stykem muže s nedospělým chlapcem;[34] ten výslovně pokládá za zapovězený Ptahhotepovo naučení[36] a 125. kapitola Knihy mrtvých v rámci tzv. negativní zpovědi. V ostatních případech měli starověcí Egypťané k homosexualitě vztah spíše lhostejný. Známý literární příběh o panovníkovi Pepim II. a jeho generálu Sisenetovi, který přímo hovoří o jejich homosexuálním vztahu, ovšem královo jednání považuje za chlípné a nevhodné.[37] Nelze ale vyloučit, že tento odsuzující postoj má spíše než morální především politický podtext.[33]
V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována. Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. Řecká pederastie znamenala vztah s chlapcem ve věku asi 14-25 let. Pro chlapce nebylo hanbou, ale ctí mít takového staršího přítele, patrona, zvláště jednalo-li se o osobu společensky významnou.[38] (Viz též: Platón: Faidros.)
Thébská svatá družina se skládala výlučně z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji, protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byl Svatá družina zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.[39]
Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristotelés podezříval Kréťany, že ji podporují k omezení porodnosti.[38]
Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Když se totiž Antinoos při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil, Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady.[40][41] Na jeho počest nechal přejmenovat (spíše než postavit, jak se také uvádí) ve Středním Egyptě město Antinoupolis.[42] Situace se změnila s nástupem křesťanství.
V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.
Vztah přírodních národů k homosexualitě zahrnuje celé spektrum možných postojů. Některé národy pěstovaly iniciační homosexualitu, jiné ji trestaly, další podporovaly. Prérijní Indiáni například pěstovali homosexualitu při "pláňovém tanci", který měl zajistit úspěšný lov bizonů. Indiáni znali a respektovali rovněž transsexualitu, kterou nazývali "Dvojím Duchem".[43]
V období pozdního středověku a renesance byla homosexualita (sodomie, také zvrácená láska) v Evropě společensky odsuzována a trestná. To však nebránilo především aristokracii, aby se jí věnovala.
Dantova Božská komedie, resp. její část Peklo, zahrnuje mnoho jmen Dantových současníků, sodomitů.
Homosexuálové možná byli i významní umělci, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, nebo Caravaggio. Leonardo byl sice v roce 1476 na základě anonymního udání vyšetřován pro poměr se sedmnáctiletým modelem Jacopo Saltarellim, ale vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících bez dalších následků pro jeho život a kariéru, třebaže byl po celý život v hledáčku Ufficiali di notte e conservatori dell'onestà dei monasteri, jakési florentské mravnostní policie.[44] O Caravaggiově lásce k jeho modelu Ranucciovi Thomassonimu vypráví například oblíbený film Caravaggio.[45] Caravaggio svého milence (snad neúmyslně) zabil 25. května 1606. Michelangelo dedikoval Thomassovi dei Cavalierimu mj. velké množství milostných básní, z kterých se usuzuje, že byl homosexuál.[46]
O skutečný rozruch se postaral papež Julius III. (1550-1555) vztahem se svým adoptivním "synovcem" Innocenzo Ciocchi Del Monte. Pozdější papež sebral tohoto negramotného hocha z ulic Parmy, když mu bylo třináct, nebo čtrnáct let. Jako sedmnáctiletého jej jmenoval do úřadu cardinalis nepos mezi nejmocnější muže tehdejšího světa. Dobové satiry nazývaly sedmnáctiletého kardinála Ganymédés, což bylo běžné renesanční označení pro homosexuála, a benátský vyslanec hlásil, že Innocenzo sdílí s papežem ložnici i lože. Protestanté využili do očí bijícího skandálu k rozsáhlému útoku na instituci papežství.[47]
Rostoucí vliv křesťanství přinesl dramatickou změnu postoje už ve starověku. Theodosiův kodex (kolem 429 n. l.) postavil mimo zákon stejnopohlavní svazky.[48], prohlásil homosexuální sex za nezákonný a ty, kdo se jím provinili, odsoudil k trestu smrti upálením.[49] Křesťanský císař Justinián učinil homosexuály zodpovědnými za hladomory, zemětřesení a mor.[50]
Britský Buggery Act z roku 1533 stanovil: "Ti, kteří obcují se Židy nebo Židovkami, ti, kteří souloží se zvířaty, a sodomité, budou zaživa upáleni po řádném přezkoumání, že byli přistiženi při činu a veřejně usvědčeni."[51]
Až konec 19. a především první polovina XX. století přináší skutečně systematické represe spojené především s diktaturami Franca, Hitlera a Mussoliniho, i když spíše ojedinělé případy se odehrály i ve Velké Británii a USA ještě v padesátých letech 20. století (Thomas Mann, Alan Turing). Paralelně s tím, s poklesem vlivu křesťanství, rozvojem sexuologie jako zcela nové vědy a růstem životní úrovně Západu však sílí emancipační homosexuální hnutí.
Přinejmenším od roku 1883, kdy ji Emil Kraepelin uvedl v klasifikaci duševních nemocí mezi „stavy psychické oslabenosti“, se homosexualita objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha.
Americká psychiatrická asociace v roce 1952 zařadila homosexualitu v prvním vydání Diagnostické a statistického manuálu duševních poruch (DSM) mezi sociopatické poruchy a v druhém vydání z roku 1968 mezi sexuální deviace. Následný výzkum neposkytl žádný empirický nebo vědecký základ pro považování homosexuality za poruchu nebo abnormalitu namísto normální a zdravé sexuální orientace. Po nahromadění výsledků takových výzkumů odborníci na lékařství, duševní zdraví a behaviorální a sociální vědy dosáhly shody na tom, že bylo chybné klasifikovat homosexualitu jako duševní poruchu a že klasifikace DSM reflektovala nevyzkoušené domněnky založené na kdysi převažujících sociálních normách a dojmech z klinické praxe od nereprezentativních vzorků složených z pacientů hledajících terapii a jednotlivců ve vězení.[60]. V roce 1973 Americká psychiatrická asociace na základě empirických důkazů vědeckých výzkumů [54][55][56][57] schválila odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II) a postavila se proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů a pro přijetí zákonů podporujících občanská práva.[58] V letech 1980–1987 byla v DSM-III mezi poruchy výslovně řazena egodystonní homosexualita, ale i ta byla z DSM-IV vypuštěna.
V roce 1992 nezařadila Světová zdravotnická organizace homosexualitu do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí. Podobný posun postoje provedly v následujících letech psychiatrické asociace či odborné státní orgány některých významných evropských a asijských států, například v roce 1994 Japonská společnost psychiatrů a neurologů[61] a v roce 2001 Čínská organizace psychiatrů na základě svého petiletého výzkumu.[62]
Americká psychologická asociace ve své publikaci z roku 2009 tvrdí, že existuje dlouhodobá shoda behaviorálních a sociálních věd a profesí zabývajících se lékařstvím a duševním zdravím a výzkumné i odborné literatury na tom, že jsou stejnopohlavní sexuální a romantické přitažlivosti, pocity a chování normální a pozitivní varianty lidské sexuality bez ohledu na identitu sexuální orientace.[63]
Vztah náboženství k homosexuálnímu jednání se různí a jednota nepanuje ani uvnitř velkých skupin náboženství, jako například v křesťanství, kde jednotlivé denominace zaujímají různé postoje. Od příkře odmítavých Apoštolská církev, Jednota bratrská nebo Římsko-katolická církev, až po tolerantní, gay friendly postoje, například Starokatolická církev, švédští luteráni, část metodistů, nebo Českobratrská církev evangelická, jejíž farářka Simona Tesařová udělila homosexuálnímu páru jako první v Česku církevní požehnání.[64](Viz též: Logos.)
Homosexuální vztahy byly inspirací pro vznik významných děl literárních, filosofických i hudebních. Antická literatura obsahuje nespočet příběhů o lásce mezi muži, ať už v písních, milostné poezii, nebo satiře. Nejznámější příběhy najdeme shrnuté v Ovidiových Proměnách, legendárdní groteskní román Satyricon je příběhem dvojice bývalých studentů zápasících o přízeň milce Gitona.
Největší svod řecké poezie Anthologia Palatina obsahuje kromě jiných knihu (Músa Paidiké) „chlapcomilné“ poezie s 258 epigramy a knihu (Erótika) milostné poezie s 309 epigramy.[65]
Sklonek 19. a 20. století přináší renesanci homoerotického umění v různých oblastech. Mužskou lásku glorifikoval Walt Whitman ve svých Stéblech trávy, homosexualita je leitmotivem díla Thomase Manna, Allena Ginsberga a dalších spisovatelů. Ikonickými postavami gay pride hnutí se stali například italský režisér Pier Paolo Pasolini, výtvarník Andy Warhol, hudebníci Elton John, Freddie Mercury nebo George Michael. Světovou proslulost si vydobyl slovenský homosexuální fotograf Robert Vano.
Nejrůznější předpojaté postoje (předsudky, automatická, stereotypní očekávání) k osobám kvůli jejich sexuální orientaci nebo k sexuální orientaci jako takové mohou být jak negativní, tak pozitivní, tak hodnotově neutrální (např. o tom, že v některých profesích je více homoesxuálů než v jiných). Mohou být buď generalizací skutečně existujících nebo mylně zjištěných statistických odchylek nebo mohou být zcela neopodstatněné a v protikladu s realitou.
Podle prof. Hereka označuje termín „předsudky vůči sexuální orientaci“ negativní postoje a na rozdíl od pojmu Homofobie neobsahuje žádné předpoklady o základních motivech těchto postojů, vytyčuje studium postojů vůči sexuální orientaci v rámci širšího kontextu sociálního psychologického výzkumu předsudků a vyhýbá se hodnotovým soudům o takových postojích.[66]
 |
Bylo navrženo rozdělit tento článek a přesunout tuto část do samostatného článku Výchova dětí homosexuálními páry. (Diskuse) |
Mnoho dětí vychovávájí lesby nebo gayové jak v rámci stejnopohlavního páru tak jako svobodní rodiče.
Americká akademie pediatrů v roce 2006 v analýze publikované ve svém oficiálním odborně recenzovaném akademickém žurnálu Pediatrics mezi, který patří mezi 2 % nejcitovanějších vědeckých a medicínských žurnálů a je zároveň nejcitovanějším pediatrickým žurnálem na světě, uvedla:
"Existuje dostatek důkazů o tom, že děti vychovávané rodiči stejného pohlaví si vedou stejně dobře jako děti vychovávané heterosexuálními rodiči. Více než 25 let výzkumů zdokumentovalo, že neexistuje vztah mezi sexuální orientací rodičů a zdravým emočním, psychosociálním a behaviorálním vývojem dítěte. Tato data neukázala žádné riziko pro děti v důsledku výchovy v rodině s 1 nebo více homosexuálními rodiči. Svědomití a pečující dospělí, muži i ženy, heterosexuální nebo homosexuální mohou být vynikajícími rodiči. Práva, výhody a ochrany civilního manželství mohou tyto rodiny ještě více posílit."[67]
Gregory M. Herek, profesor psychologie na University of California at Davis, publikoval v roce 2006 v American Psychologist, oficiálním odborně recenzovaném akademickém žurnálu Americké asociace psychologů, vědecké důkazy týkající se politické debaty ohledně uznání stejnopohlavních partnerství:
"Navzdory značně různé kvalitě vzorků, návrhům výzkumů, způsobům měření a technikám pro analýzu dat, dosavadní výsledky se pozoruhodně shodují. Empirické výzkumy dosud shodně nezjistily spojitost mezi prospěchem dětí a sexuální orientací jejich rodičů. Pokud by gayové, lesby nebo bisexuálové byli přirozeně méně schopnými rodiči než jinak srovnatelní heterosexuálové, jejich děti by vykazovaly problémy nezávisle na typu vzorku. To zcela jasně nebylo zjištěno. Kvůli trvalému neúspěchu vyvrátit nulovou hypotézu (o neexistujících rozdílech mezi dětmi rodičů sexuální menšiny a dětmi heterosexuálních rodičů) v této výzkumné literatuře leží důkazní empirické břemeno na těch, kteří tvrdí, že se dětem rodičů sexuální menšiny vede hůře než dětem heterosexuálních rodičů." [68]
Timothy J. Biblarz, profesor a vedoucí katedry sociologie University of Southern California, a Judith Stacey, profesorka sociální a kulturní analýzy a vedoucí vysokoškolského studia New York University, publikovali v roce 2010 v předním odborně recenzovaném žurnálu Journal of Marriage and Family metaanalýzu 81 studií od roku 1990 porovnávající výchovu dětí homosexuálními a heterosexuálními rodiči, v níž konstatovali:
"Žádný výzkum nepodporuje široce zastoupené přesvědčení, že prospěch dětí je ovlivněn pohlavím rodičů."[69]
Profesorka Judith Stacey z New York University poznamenala: “Výjimečně existuje taková shoda v jakékoliv oblasti sociálních věd jako v případě rodičovství homosexuálů, a proto Americká akademie pediatrů a všechny další hlavní odborné organizace specializující se na blaho dětí vydaly oznámení a rezoluce na podporu rodičovských práv gayů a leseb.”.[70] Hlavní odborné organizace shodně upozorňují na to, že neexistuje žádný vědecký základ pro tvrzení, že gayové anebo lesby jsou jakkoliv méně vhodnými nebo schopnými rodiči než heterosexuální rodiče nebo že jsou jejich děti jakkoliv méně psychologicky zdravé a přizpůsobené, přičemž se nejedná o oblasti, kde by se názory důvěryhodných vědeckých výzkumníků rozcházely.[60] Výzkum ukazuje, že rodičovská výchova v rodinách leseb a gayů a výsledky dětí jsou navzdory přetrvávající značné právní diskriminaci minimálně stejně tak příznivé jako v rodinách s heterosexuálními rodiči.[71] Kanadská asociace psychologů „je znepokojena, že někteří lidé a instituce chybně vykládají psychologický výzkum na podporu svých postojů, když jsou spíše založena na jiném systému přesvědčení a hodnot.“[72] Podporuje adopce dětí homosexálními páry a staví se proti jejich diskriminaci stejně jako Americká asociace psychologů[73], Americká asociace psychiatrů[74], Americká liga pro péči o děti[75], Americká akademie pediatrů[76], Americká akademie pro psychiatrii dětí a adolescentů[77], Severoamerická rada pro adopci dětí[78] a další hlavní odborné organizace.
Vedle zavedených odborných organizací, jejichž práce podléhá přísným přezkoumáním a neprosazují politický program, se rozšiřuje trend vzniku malých think tanků se zvučnými názvy napodobujícími zavedené organizace, ale zastávajících opačná stanoviska. V otázce výchovy dětí stejnopohlavním párem se jedná např. o American College of Pediatrics.[79][80]
|
Bylo navrženo rozdělit tento článek a přesunout tuto část do samostatného článku Vztah homosexuality k pedofilii a ke zneužívání dětí. (Diskuse) |
Americká asociace psychologů v publikaci Lesbian & Gay Parenting uvádí:
„Výsledky ukazují, že převážná většina dospělých dopouštějících se sexuálního zneužití jsou muži; sexuální zneužití dětí ženami je výjimečně vzácné (Finkelhor & Russell, 1984; Jones & McFarlane, 1980; Sarafino, 1979). Navíc drtivá většina případů sexuálního zneužití dětí se týká dospělých mužů zneužívajících mladé ženy (Jenny, Roesler, & Poyer, 1994; Jones & McFarlane, 1980). Dostupné důkazy ukazují, že gayové se nedopouštějí zneužívání dětí v nijak větší míře než heterosexuálové (Groth & Birnbaum, 1978; Jenny et al., 1994; Sarafino, 1979). Obavy, že děti v péči leseb nebo gayů mohou být ve svýšeném riziku sexuálního zneužití nemají základ ve vědeckovýzkumné literatuře.“[81]
Michael Lamb z Univerzity Cambridge v roce 2009 na základě desítek studií doložil, že sexuální orientace osob neovlivňuje pravděpodobnost, že zneužívají děti.[82]
Studie K. Freunda a R. J. Watsona z Clarke Institute of Psychiatry uvádí, že podle předchozích studií činí poměr pachatelů sexuálního obtěžování vůči dívkám a vůči chlapcům asi 2:1, zatímco poměr gynefilů vůči androfiům je ve všeobecné populaci asi 20:1. Tato studie zkoumala, zda má etiologie upřednostňovaného sexuálního partnera mezi pedofily souvislost s etiologií upřednostňovaného sexuálního partnera mezi muži zaměřenými na dospělé partnery. Pomocí falometrického testu citlivosti byl vypočítán poměr skutečných pedofilů mezi různými skupinami pachatelů sexuálního obtěžování a po uvážení dříve zjištěných středních hodnot obětí v rámci skupiny obtěžovatelů, byl vypočítán poměr heterosexuálních pedofilů vůči homosexuálním asi 11:1, což podle autorů znamená, že výsledný podíl skutečných pedofilů mezi lidmi s homosexuálním erotickým vývojem je vyšší než u lidí, kteří se vyvinuli heterosexuálně. To „samozřejmě neznamená, že by androfilní muži byli více náchylní k obtěžování dětí.“[83]
Úřad Polské sexuologické společnosti uvedl ve svém stanovisku z roku 2006, že je třeba rozlišovat pedofilii a homosexualitu jako dva rozdílné pojmy a že homosexualita sama o sobě neimplikuje ani žádnou zvláštní predispozici k zákonem zakázanému pohlavnímu zneužívání dětí. Připisovat homosexuálním osobám (v porovnání k heterosexuálním) zvláštní sklon k sexuálnímu zneužívání dětí je podle PSS neoprávněným nadužitím. Šíření (představ o) spojení homosexuality a pedofilie podle PSS je doménou osob neznalých, nekompetentních nebo zaujatých proti homosexuálům a stavějících se proti jejich občanským právům, a křivdí homosexuální části společnosti, způsobuje mimořádnou trvalost zaujatosti vůči homosexuálům a ztěžuje jim plné společenské fungování. Stanovisko však nezmiňuje žádnou odbornou studii, která by se vztahem homosexality a pedofilie (jakožto zaměření) zabývala. Vztah homosexuality a sexuálního zneužívání dětí stanovisko zpochybňuje faktem, že významná většina případů sexuálního zneužití dětí v Polsku je spáchána heterosexuálními muži, zpravidla v rámci rodiny, a pokračuje úvahou, podle níž podíl takových činů proprociálně odpovídá podílu homosexuální menšiny ve společnosti – ani tato úvaha není podložena zmínkou žádné konkrétní odborné studie.[84]
Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců. Psycholog Jeroným Klimeš k tomu uvedl, že podle blíže nespecifikovaných analýz sexuálních skandálů kněží (pravděpodobně analýz provedených Vatikánem) mělo 90 % případů homosexuální pozadí, což podle metodických východisek Vatikánu[85]znamenalo, že se delikty týkaly chlapců, nikoliv že šlo o kněze zaměřené na muže nebo o kněze s homosexuální či pedofilní identitou.[86][87]
Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace.[88][89] Použití termínu může mít pejorativní charakter.
Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky, zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.
Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.
Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství. Například okresní soud ve státě Iowa v roce 2007 rozhodl o anulaci části zákona 595 o manželství[90], ve které je definováno, že pouze manželství muže a ženy je platné. Nejvyšší soud státu Iowa toto rozhodnutí potvrdil 3. dubna 2009[91]
Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Někteří odpůrci i příznivci zákona předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.[92][93][94][95]
