Iljušin Il-2

Iljušin Il-2
Il-2m3 Šturmovik v nejrozšířenější verzi
Typ:	Bitevník
Výrobce:	Iljušin
Konstruktér:	Sergej Vladimirovič Iljušin
První let:	2. října 1939
Zaveden:	1941
Charakter:	vyřazen
Hlavní uživatel:	Sovětský svaz
Vyrobeno:	36 163
Varianty:	Il-2m3

Iljušin Il-2 „Šturmovik“ (rusky: Ил-2 „Штурмовик“) byl bojovým letadlem používaným zejména Sovětským svazem během druhé světové války. Byl jedním z nejmasověji vyráběných letadel; celkem bylo vyrobeno 36 136 strojů všech verzí.

[editovat] Vývoj

Il-2 v muzeu ve Varšavě

Letadlo Il-2 vzniklo na základě požadavků sovětských vzdušných sil na letadlo pro spolupráci s pozemními silami. Vývoj tohoto typu začal v druhé polovině 30. let 20. století z iniciativy konstruktéra Sergeje Iljušina.

První prototyp, interně označený CKB-55 (armádní označení BŠ-2), vzlétl 2. října 1939. Unikátní na tuto dobu bylo pancéřování, které začínalo pancířovým kuželem vrtule a končilo až za sedadlem pilota, kde se nacházel střelec kulometu. Křídla byla celokovová a jen zadní část trupu tvořilo dřevo. Stroj poháněl motor Mikulin AM-35. Přestože měl solidní letové vlastnosti, byl stroj armádou kritizován pro malou rychlost a slabou výzbroj. Státní komisi, která letoun v létě 1940 přejímala, vadila poměrně nízká výkonnost motoru, nízký dolet a slabá výzbroj. S.V.Iljušin urychleně zpracoval všechny požadavky komise a 12. října 1940 vlétl nový prototyp CKB-57, který odpovídal všem novým požadavkům. V přídi byl nový dvanáctiválec AM-38 o výkonu 1600 k, výzbroj se změnila na dva pevné kanóny ŠVAK ráže 20 mm a dva pevné kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm. Horší záležitostí byla otázka doletu. Nakonec došlo ke kompromisu - vojenské letectvo se zřeklo možnosti aktivní obrany dozadu, a tak se letoun stal jednomístným, přičemž došlo ke zvětšení zásoby paliva z původních 315 na 470 kg.

První stroje se dostaly k jednotkám už před napadením SSSR, v květnu 1941. Za jediný měsíc, který zbýval Sovětskému svazu do začátku války, nemohlo proběhnout řádné přeškolení pilotů, což mělo zpočátku, společně s absencí stíhací ochrany v první fázi bojů za následek katastrofální ztráty v soubojích se stíhači Luftwaffe. Nevelká bojová skupina, která létala na šturmovicích ve středním úseku fronty, však získala první bojové úspěchy. Il-2 snesly prudkou palbu zbraní menších ráží, spolehlivě dolétly na mateřské základny i se značným poškozením a nevyžadovaly ani náročnou údržbu, ani upravené rozjezdové plochy. Na přelomu let 1941 - 1942 byly letecké továrny evakuovány na východ, přičemž v nových podmínkách docházelo k zjednodušení technologické náročnosti letounů Il-2. Z bojových zkušeností však bylo zřejmé, že bude znovu nutné zasáhnout do konstrukce a vytvořit místo pro zadního střelce. Navíc kvůli narůstajícímu nedostatku hliníku se začal trup a později i křídla vyrábět ze dřeva. To však mělo za následek zvýšení hmotnosti a z toho pramenící pokles výkonů. Potřeba pasívní obrany však byla natolik naléhavá, že ještě před zavedením modernizovaného Il-2m3 do výroby bylo velké množství jednomístných Il-2 v polních podmínkách upraveno tak, aby mohly nést i střelce z velkorážního kulometu. Prototyp verze Il-2m3 prošel státními zkouškami v červenci 1942, ve třetím čtvrtletí téhož roku již byly tyto stoje dodávány k bojovým jednotkám. Obranu zadní polosféry zajišťoval střelec-radista-pozorovatel, který ovládal pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm. Jeho postavení nebylo v prvním období zavedení dvoumístných Il-2 typ 3 záviděníhodné, jeho kabina nebyla pancéřována střelci měli sedmkrát vyšší ztráty než piloti a teprve v průběhu dalšího vývoje se střelcům dostalo improvizované ochrany. Protože tím vzrostla hmotnost letounu, muselo dojít k experimentům ve výzbroji, která byla modernizována za lehčí modernější modely. Bitevníky Il-2 byly od počátku roku 1943 vybaveny motory AM-38F s výkonem 1750 k. Jejich standardní výzbrojí byly 2 kanóny ráže 20 nebo 23 mm, 2 kulomety ráže 7,62 mm, 8 neřízených reaktivních střel ráže 82 mm nebo až 600 kg bomb; jako ochrana před stíhači nepřítele jeden kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm. Od května roku 1943 byly některé šturmoviky vyzbrojeny dvěma protitankovými automatickými kanóny 11-P-37 ráže 37 mm, což v bitvě u Kurska znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení. Další novou výzbrojí byly tzv. PTABy, což byly kumulativní bomby o hmotnosti 1,5 kg (dle jiných zdrojů 2,5 kg), které propalovaly pancíře tanků až do tloušťky 70 mm. Ty při svržení z výšky 75 - 100 metrů pokryly na zemi pás široký 15 m a dlouhý asi 70 m, na němž vykonaly zkázu. Tyto bombičky byly rozsévány ze zásobníků DAG-10, kde jich bylo 192 kusů, přičemž zásobníky zavěšené pod křídly se daly v případě nebezpečí jako celek odhodit. Šturmoviky se osvědčily také u pobřežních jednotek sovětského námořního letectva, kde útočily na plavidla nepřítele nejen svými běžnými zbraněmi, ale i torpédy. Výroba šturmoviků se neustále stupňovala, roku 1943 byl téměř každý třetí letoun vyrobený v SSSR Il-2 Šturmovik. Během druhé světové války se paleta typů dále rozšiřovala. Experimentovalo se zejména s výzbrojí. Na konci války byla zavedena modernizovaná verze Il-10.

Během svého nasazení na frontách Velké vlastenecké války si brzy získal dobrou reputaci. Jeho objevení se bylo pro Němce nemilým překvapením. Nehledě na to, že taktika nasazení bitevních letadel k přímé podpoře pozemních vojsk byla v začátcích, začaly sovětské stroje způsobovat nepříteli silné ztráty a vyvolávat paniku v jeho řadách. Německými vojáky byly stroje Il-2 brzy přezdívány „černá smrt“. V sovětské armádě byl nazýván například: „létající tank“, „létající pěšák“, „iljuša“ nebo „hrbatý“. Asi nejznámější přezdívkou byl název „šturmovik“, který se stal i oficiálním názvem bitevních letadel i dalších nástupců.

[editovat] Bojové použití

Il-2 v prvních letech války nebyl úspěšný, což se dalo zdůvodnit nejen absencí aktivní obrany chránící letoun při napadení zezadu, ale zejména nevalnou vycvičeností osádek a špatnou bojovou taktikou. I přes poměrně velké ztráty byla jeho výzbroj impozantní a Němci i jejich spojenci měli z tohoto letounu obavy. Od počátku roku 1943 se situace začala výrazně měnit ve prospěch Sovětů. Na frontu proudily Šturmoviky, které měly již zadního střelce, formace těchto bitevníků začaly chránit v daleko větší míře stíhací letouny (ať sovětské či zahraniční výroby), jejichž počet rychle narůstal. Iljušiny Il-2 používaly taktiku „vytvoření kruhu,“ při které zpravidla útočilo i navzájem se krylo osm těchto letounů v bojové sestavě. Díky protitankovým kanónům, bombám, raketám i kumulativním PTABům, jimiž byly Il-2 vyzbrojeny, dosahovala Rudá armáda výrazných úspěchů při ničení techniky, komunikací, opevnění i živé síly nepřítele. Letouny Il-2 byla vyzbrojena i 1. československá smíšená letecká divize v SSSR, po ukončení 2. světové války sloužily letouny i v Československé armádě (známé též pod přezývkou „kombajn“, kvůli charakteristickému zvuku motoru).

[editovat] Varianty

Iljušin měl mnoho variant, ale pro mnohé je známo dělení jen na jednomístné a dvoumístné verze, kdy jednomístná je většinou značena jako Il-2 a dvoumístná jako Il-2 m3 či Il-2 typ 3. Chaos ve značení vzniknul již za války, kdy některé upravené verze dostávali značení až po několika měsících od jejich vzniku a mnohdy byly na frontě vedeny pod jiným značením či "zastaralým" značením. Do konce války byly tři základní typy šturmoviků.

• Il-2 typ 1 (Jednomístné verze a frontově upravené dvoumístné verze.)
  • Il-2 1. serie (Vybavena dvěma 23mm kanóny MP-6, jedna z možných původních variant vyřazená na úkor méně problémové serie s kanóny VYa.)
  • Il-2 2. serie (Vybavena dvěma 23mm kanóny VYa-23, jedna z možných původních variant, která pro problémy s dodávkou kanónů VYa, byla sériově výráběna až od srpna 1941 a od konce roku 41 plně nahradila ostatní čtyři série. I ostatní dvojmístné šturmoviky byly převážně vybaveny kanóny VYa-23.)
  • Il-2 3. serie (Vybavena dvěma 20mm kanóny ŠVAK, nejčastější verze v prvních měsících války.)
  • Il-2 4. serie (Vybavena dvěma 23mm kanóny SG-23, pokusná verze.)
  • Il-2 5. serie (Vybavena jedním 20mm kanónem ŠVAK, pokusná verze.)
  • Il-2 I (Istrebitel-stíhač. Jednalo se o odlehčenou variantu jedné z pěti serií, která byla určena-pro nedostatek jiných stíhačů-na ochranu ostatních šturmoviku, nebo na napadání německých bombardérů. Sloužila například i v Moskevské protivzdušné obraně.)
  • Il-2 (Frontově upravené dvoumístné verze. Byly zpravidla nadále značeny původním sériovým číslem, pod kterým přišly k jednotkám z továrny.)
• Il-2 typ 2 (První dvoumístné verze s původním tvarem křídla většinou vedené pod názvem Il-2M2. Přidáním zadního střeliště, bylo změněno i těžiště letounu, které se posunulo dozadu, čímž tyto šturmoviky měli velmi špatné letové vlastnosti a v ostrých manévrech byly i nebezpečné. Tuto chybu napravil až nový "zahnutý" tvar křídla, který opět vrátil část ztracených vlastností po přidání zadního střeliště.)
• Il-2 typ 3 (Dvoumístné verze s novým tvarem křídla většinou vedené pod názvem Il-2M3. Tento typ byl nejpočetnější seriově vyráběný šturmovik.)
  • Il-2 T (Torpédový šturmovik, nasazován u námořního letectva.)
  • Il-2 NS-37 nebo Il-2 typ 3M (Tento šturmovik byl vybaven dvěma protitankovýma kanónama NS-37mm a byl určen výhradně na boj s tanky.)

[editovat] Specifikace

Iljušin Il-2m3 byl dvojmístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel byla potažená duralem, dřevěná kostra ocasních ploch překližkou. Pozdější verze měly ocasní plochy také duralové. Trup v přední části tvořila pancéřová a v zadní překližková skořepina. Stroj měl zatahovací podvozek, hlavní nohy podvozku se sklápěly dozadu, zadní ostruhové kolečko bylo pevné.

[editovat] Technické údaje

• Posádka: 1. prototyp (CKB-55) - 1 pilot, 1 střelec, typ Il-2 (1941-1942) - 1 pilot, typ Il-2m3 (od konce roku 1942) - 1 pilot, 1 střelec
• Délka: 14,60 m
• Rozpětí: 11,60 m
• Výška: 4,20 m (v některých pramenech je uváděno 3,40m)
• Plocha křídel: 38,5 m²
• Plošné zatížení: 160 kg/m²
• Prázdná hmotnost: 3990 kg až 4260 kg
• Vzletová hmotnost : 5310 kg až 5790 kg
• Pohonná jednotka: řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec Mikulin AM-38 pohánějící trojlistou stavitelnou vrtuli VIŠ-225
• Výkon pohonné jednotky: 1600 k (1176 kW) až 1750 k (1286 kW)

[editovat] Výkony

• Maximální rychlost: 414 km/h ve výšce 3000 m
• Dolet: 640 až 720 km
• Dostup: 5500 až 7800 m
• Stoupavost: 10,4 m /s min
• Poměr výkon/hmotnost: 0,21 kW/kg

[editovat] Výzbroj

Il-2 měly různé varianty výzbroje:

• 2x 20 mm kanón ŠVAK v křídlech s 500 náboji pro každý a 2x 7,62 mm kulomet ŠKAS v křídlech
• 2x 23 mm VJa-23 s 300 náboji pro každý v křídlech a 2x 7,62 mm kulomet ŠKAS v křídlech
• 2x 37 mm protitankový automatický kanón 11-P-37 ráže 37 mm
• 1x pohyblivý 12,7 mm kulomet UBT se 150 náboji, ovládaný střelcem

Nesené bomby a rakety:

• 4x 100 kg bomba v bombovnici
• 2x 100 kg nebo 250 kg bomba na vnějších závěsnících pod křídly
• 8x neřízené střely RS-82 nebo RS-132 pod křídly (v případě že nenesl jinou podvěšenou výzbroj)
• PTAB - kumulativní bomby v zásobnících DAG-10
• torpédo

[editovat] Uživatelé

Doposud zamaskovaný Il-2 připravený ke startu

• Sovětský svaz
• Bulharsko
• Československo
• Čína
• Severní Korea
• Polsko
• Jugoslávie

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje Portál Letectví

[editovat] Externí odkazy

• Originální Il-2 příručka (rusky)
• Iljušin Il-2 Šturmovik
• Fotogalerie Iljušinu Il-2m3
• Il-2 - obsáhlé informace
• Iljušin IL-2 www.palba.cz

[editovat] Reference

• Jiří F. Šiška - Rudé hvězdy válečného nebe ISBN 80-7198-297-0
• NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla III. 3., upravené a doplněné vyd. Praha : Naše vojsko, 1992. ISBN 80-206-0117-1.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Iljušin Il-2