Incká říše

Incká říše Tahuantinsuyo ←  1438 – 1533  → vlajka
geografie
hlavní město:	Cuzco
rozloha:	2 mil. km² (rok 1527)
obyvatelstvo
počet obyvatel:	20 mil. (rok 1527)
národnostní složení:	Kečuové, Ajmarové, Močikové a další
jazyky:	kečuánština, puquina, ajmarština, močika a další
náboženství:	incké náboženství
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
předcházející státy: království Cuzco nástupnické státy: místokrálovství Peru

Incká říše (kečuánsky Tahuantinsuyo („Čtyři země“), španělsky Imperio Inca) byl státní útvar v Jižní Americe na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Zanikl pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem.

[editovat] Historie

[editovat] Založení říše

Zpočátku byla říše omezena pouze na město Cuzco („Pupek světa“) a jeho bezprostřední okolí. Manco Capac, zakladatel tohoto městského státu a po něm dalších osm Inků vládli jen nad touto malou oblastí. Teprve ve 30. letech 15. století, za Pachacutiho, proslavený svým vítězstvím nad kmenem Chanků, kterým se podařilo málem dobýt Cuzco, začala územní expanze, během níž se Inkové postupně stali dominantním kmenem andské oblasti.

Ruiny inckého města Machu Picchu

[editovat] Vrcholné období

Roku 1438 byl Pachacuti korunován a toto datum je prvním historicky ověřeným datem incké historie. Jeho nástupce Túpac Yupanqui připojil při svých početných taženích další rozsáhlé oblasti dnešního Peru, Bolívie, Chile a Ekvádoru. Vrcholné období incké říše trvalo asi jenom 100 let.

[editovat] Příchod Španělů do Jižní Ameriky

Francisco Pizarro

Již na konci panování dalšího Inky Huayna Capaka, jenž sídlil většinou v severním Quitu, přistávají na pobřeží první Španělé, kteří sem zavlekli zkázonosnou epidemii pravých neštovic, jež zdecimovala indiánskou populaci a jíž podlehl i samotný Huayna Cápac. Jeho synové Huáscar a Atahualpa se dostali do několikaletého bratrovražedného boje o trůn. Triumfující Atahualpa, který vyvraždil s Huáscarem většinu cuzcanské šlechty, si však své vítězství ani nemohl pořádné vychutnat. 16. listopadu 1532 se dostavil se svým neozbrojeným několikatisícovým doprovodem na pozvání Španělů na náměstí v Cajamarce, kde se stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciskem Pizarrem. Šokovaní indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti; Atahualpa byl zajat. Přestože zajatý Atahualpa splnil svůj slib a jeho poddaní naplnili zlatem až ke stropu určenou místnost, Španělé ho nepropustili. V červenci roku 1533 byl obviněn ze spiknutí a popraven.

[editovat] Zánik říše

Pizarro potom vytáhl na Cuzco, porazil několik Atahualpových generálů a vítězně vtáhl do hlavního města. K jeho úspěchu přispělo podstatnou měrou to, že se k němu přidalo mnoho porobených kmenů včetně Inků z Huáscarova tábora. Ačkoliv v následujících letech vypuklo ještě několik povstání a nezávislý incký státeček ve Vilcabambě si podržel nezávislost až do roku 1572, věk Inků skončil.

[editovat] Architektura

Dodnes se návštěvník Peru může setkat s mnohými památkami na inckou minulost. Je zde mnoho zřícenin chrámů, paláců, pevností, velkých vojenských silnic, akvaduktů a jiných veřejných staveb.

[editovat] Silnice

Mapa ických silnic

Jednou z nejpozoruhodnějších inckých staveb jsou určitě silnice. Dodnes jejich zbytky dosvědčují jejich dokonalost. Těchto silnic bylo mnoho. Křižovaly různé končiny země. Délka silnic se odhaduje na 1500 - 2000 mil. Nejvýznamnější silnice však byly dvě. Jedna vedla z Quita do Cuzka, druhá se táhla z Cuzca na jih směrem k Chile. Jedna silnice vedla přes náhorní rovinu, druhá zas nížinou podél pobřeží. Vybudování silnice přes náhorní rovinu bylo velmi obtížné, hlavně kvůli rázu krajiny. Ležel zde totiž sníh, často musely být celé míle vytesány do skal, přes řeky vedly visuté mosty, do srázů propastí byly vytesána skalní schodiště a horské průrvy byly vyplněny zdivem. Šíře silnic se pohybovala mezi půl metrem v hornatých oblastech a šesti metry v rovinách. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali Chasquis. Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných tambos, které byly postaveny v určitých vzdálenostech. Takto bylo možno předávat poselství nebo zboží až na vzdálenost 400 kilometrů za den. Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, protože je vůbec neznali. Používali jedině lamy, nebo chodili pěšky.

[editovat] Literatura

• PRESCOTT, William Hickling, Dějiny dobytí Peru, Praha, Panorama, 1980.
• Divy světa, Praha, Knižní klub, 2002. ISBN 80-242-0772-9

[editovat] Externí odkazy

• Inkové na stránkách Mystika.cz
• Vědci objevili silnice z říše Inků – článek ze září 2001 na iDNES.cz
• Staré národy a civilizace – postupně budované stránky; obsahují info i o všech 3 hlavních říších středojižní Ameriky

Tento článek o historii je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.