Indiánské války

Jeden nebo více uživatelů zpochybnili nezaujatost, ověřitelnost, faktickou přesnost nebo encyklopedičnost, případně i další aspekty tohoto článku. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.

Malba z roku 1899 zachycující pronásledování indiánů

Jak se američtí kolonizátoři stěhovali na západ, zdálo se, že zapomněli, že tato země patří někomu jinému. Domorodci osadníky často přijali vlídně, ale osadníci, jakmile byli schopni se sami o sebe postarat, indiány vyhnali. Někteří z nich ustoupili pokojně, jiní svá území hájili. Kmen Čerokíů musel v roce 1785 přistoupit na smlouvu s vládou USA a přenechat jim veškerou půdu na jih od Blue Ridge Mountains. Největší nedorozumění spočívalo v tom, že indiáni pohlíželi na půdu vždy jako na vlastnictví celého společenství, určené k obdělávání ve prospěch všech. Nechápali, že kus půdy by měl vlastnit jen jeden člověk.

[editovat] První polovina 19. století

V letech 1804–1806 podnikli badatelé Lewis a Clark cestu napříč kontinentem, která otevřela přístup k novým územím daleko na západě. Měli s sebou také několik indiánů, které používali jako tlumočníky. Stali se tak prvními bílými lidmi, kteří se setkali s obyvateli severozápadu, jako byli Činúkové, Tlingitové a Haidové. Tito lidé se k průzkumníkům chovali přátelsky, na rozdíl od kmenů z východu a prérií, z nichž některé byly připraveny o svá území bojovat. Koncem osmnáctého století sjednotil Alex McGillivray, vůdce Maskogiů, svůj lid proti osadníkům. Později si podporu kmenů z východu získal náčelník Šóníů Tecumseh. Tecumsehovi válečníci se s Američany střetli v r. 1811 u řeky Tippecanoe, byli však poraženi.

V roce 1812 vypukla mezi Brity a USA válka o hranice mezi USA a Kanadou. Indiáni viděli v Britech spojence v zápase o udržení svého území, a mnoho z nich se do války zapojilo. Vzhledem k tomu, že Britové byli poraženi, i domorodí Američané se ocitli na straně poražených a byli tak neustále sužováni osadníky. Americký generál a státník Andrew Jackson napadl Maskogie z jihovýchodu a přinutil je, aby se vzdali svých území v Georgii a Alabamě. V roce 1830 státy Mississippi, Alabama a Georgie zakázaly, aby na jejich území sídlili domorodí Američané. Poté Jackson vydal zákon o odsunu indiánů, podle nějž dostali území na západ od Mississippi. Takto donutil všechny kmeny, aby se vystěhovaly z východních států do oblastí rezervací. Ty, které odmítaly, byly obklíčeny a dovedeny pod dohledem armády Spojených států. Tento přesun se nazýval Stezka slz. Odsun trval více než rok a během něj zemřela asi čtvrtina domorodých Američanů.

Stále více bílých lidí mířilo na západ, a tak se vytvořily ve 40. letech 19. století stezky, vedoucí napříč prériemi a lovišti kmenů, které zde žily. Některé kmeny se proto k cestujícím chovaly nepřátelsky, zatímco jiné jim pomáhaly, protože věděly, že jen procházejí a míří do jiných krajů. Když ale byla napříč prériemi postavena železnice, situace se začala měnit. Do oblasti se přistěhovali horníci, dobytkáři a farmáři. Výsledkem bylo období uzavírání smluv mezi národy obývajícími prérie a vládou USA. Domorodí Američané podepisovali dohody, které však kolonizátoři neustále porušovali. Vláda USA byla přesvědčena o tom, že nejlepší možností pro domorodé Američany je soustředit je do rezervací, kde by mohli mít vlastní půdu a začít farmařit jako osadníci. Postoj, který zaujímali k této myšlence domorodí Američané, shrnul náčelník Siouxů Velký orel, který řekl: “Bílí lidé se stále snažili přimět indiány, aby se zřekli svého způsobu života a žili jako oni. To Indiáni neuměli a každopádně ani nechtěli“.

[editovat] Druhá polovina 19. století

Pokud se domorodí Američané nezdržovali ve svých rezervacích, armádě stačila nepatrná záminka, aby je přepadla. V roce 1864 plukovník John Chivington, jenž pronásledoval šajenské Psí vojáky, kteří přepadali usedlosti osadníků, zaútočil na vesnici jižních Šajenů náčelníka Černého kotle, kde také přebývalo několik jihoarapažských rodin vedených náčelníkem Levou rukou. Při masakru u Sand Creeku bylo zabito 133 indiánů, převážně žen a dětí. Tento čin způsobil, že se kmeny žijící na prériích spojily k pomstě. Náčelník Rudý oblak vedl válečníky Siouxů, Šajenů a Arapahů proti armádě, kterou rozdrtil.

Jedním z mála dalších úspěchů indiánů byla vzpoura Métisů v Kanadě pod vedením Louise Riela. Ten předložil vládě seznam práv a požadavků vzbouřenců, který zahrnoval právo na vlastní jazyk a náboženství, právo na půdu a účast v kanadské vládě. Ministerský předseda tento seznam odsouhlasil.

V 70. letech 19. století se po USA rozšířila zvěst o tom, že se v dakotských horách na území Siouxů našlo zlato a vypukla tak zlatá horečka. Na území, které byli Siouxové odhodláni udržet, proudilo množství zlatokopů. V roce 1876 učinila vláda pokus o odkoupení tohoto území, Siouxové však odmítli. Jejich náčelník Sedící býk a jeho válečníci stále opouštěli svou rezervaci a když jim bylo nařízeno, aby se vrátili, neposlechli. Byla povolána armáda pod velením George Armstronga Custera, která je měla přinutit k návratu. Custer sledoval Sedícího býka a jeho bojovníky až k Little Bighornu, kde byl siouxskými válečníky poražen. Sedící býk věděl, že tato událost bude mít značné dozvuky, a proto uprchl do Kanady. Vrátil se po šesti měsících a vzdal se vládním jednotkám, které jej uvrhly zpět do rezervace.

První národy v Kanadě se též snažily udržet si svá stará území a tradice. Métisové se opět pokusili klást odpor změnám. V roce 1885 Riel vyzval všechny příslušníky prvních národů, aby se přidali k boji Métisů. Tato vzpoura byla nazvána batochské povstání. Netrvalo dlouho a Riel byl chycen a oběšen a ostatní byli uvězněni.

Bitva u Little Bighornu zostřila konflikt mezi kolonizátory a indiány. V roce 1890 byl Sedící býk zastřelen, protože své lidi povzbuzoval v jejich touze po svobodě. Téhož roku se další náčelník Siouxů Velká noha rozhodl odvést svůj kmen do jiné rezervace. Cestou se setkali s armádou Spojených států, které se museli vzdát. Přes noc byli drženi ve vojenském táboře u Wounded Knee Creek a ráno je vojáci požádali, aby odložili své zbraně. Jeden mladý bojovník to odmítl, a při potyčce vyšla rána. Armáda zmasakrovala 153 siouxských mužů, žen i dětí. Tento masakr znamenal konec boje Siouxů o udržení svých území.