Indoárijské jazyky

Indoárijskými jazyky se mluví v Pákistánu, Indii, Nepálu, Bangladéši a na Šrí Lance. V Indii jsou rozšířené hlavně na severu země, zatímco na jihu převládají zcela odlišné jazyky drávidské. Pod indoárijské jazyky patří např. hindština, urdština, paňdžábština, nepálština, bengálština, ásámština, gudžarátština, maráthština, urijština a sinhálština, ale i romština. Celkový počet mluvčích se odhaduje na 900 miliónů.

Zhruba 2000 let př. n. l. přicházely indoárijské kmeny ze střední Asie do Indie, kde byl jejich jazyk ovlivňován drávidskými a mundskými jazyky. Tak se staroindičtina oddělila od íránských jazyků. Ze staroindičtiny se vyvinul sanskrt a z něj pak moderní indoárijské jazyky (podobně jako např. románské jazyky se vyvinuly z klasické latiny).

Indoárijské jazyky se dělí na severozápadní (lahndá, sindhština), jižní (maráthština, konkánština), východní (bengálština, urijština, bihárština, ásámština), pahárské (nepálština) a střední (hindština, paňdžábština, gudžarátština, bhílština, khandéší, rádžasthánština). Urdština je na jednu stranu značně podobná hindštině, se kterou jsou si vzájemně srozumitelné, na druhou stranu svým odlišným nábožensko-kulturním kontextem (jazyk muslimů, výpůjčky z perštiny a arabštiny) a zeměpisnou nezakotveností stojí mimo výše uvedené geografické dělení.

[editovat] Reference

• Aleš Klégr, Petr Zima et al.: Světem jazyků. Albatros, Praha, 1989. Str. 143 – 154.