Inteligence

Inteligence je rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace; schopnost učit se ze zkušeností; schopnost přizpůsobit se; schopnost správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. Je pravděpodobně nejdůležitější a rozhodně nejskloňovanější ze všech schopností, které současná psychologie rozlišuje.

Pojem inteligence pochází z latinského "in-te-legere", což znamená: v-tobě-číst. Někdy bývá uváděno i jako "inter-legere" tedy: číst mezi.

Je to vlastnost, což znamená, že je vrozená, nemůžeme tedy míru její existence ovlivnit, ale můžeme ji rozvíjet získáváním zkušeností a prováděním modelových situací. Ideální je, zaměřit se na jednotlivé faktory, vybrat si ty, v nichž jsme nejslabší a pokoušet se to cíleně změnit.

[editovat] Rozdělení

Psychologické teorie se v pojetí inteligence značně liší a to od chápání inteligence jako komplexní schopnosti až k hodnocení inteligence jako souboru dílčích složek.

K prvnímu pojetí se kloní např. Ch. Spearman, podle kterého obecná rozumová schopnost (g faktor) se na úspěšnosti v jednotlivých úkolech spolupodílí s jednotlivými specifickými schopnostmi (s faktory).

Naopak toho, že inteligenci nemůžeme komplexně hodnotit na základě testu, který obsahuje třeba jen posloupnosti nebo paměťové úlohy si poprvé všimli manželé Thurtstonovi [rstounovi], kteří vyčlenili sedm na sobě víceméně nezávislých faktorů (dimenzí inteligence) z nichž každý odpovídal schopnosti řešit úlohy určitého typu:

• Číselný (numerický) faktor
• Slovní fluence (plynulost)
• Verbální (slovní) myšlení–porozumění slovním sdělením
• Schopnost usuzovat a zvládat zvažováním problémové situace
• Paměť–nejen schopnost vštípit si a vybavit si údaje, ale také doba, po jakou si je jsme schopni udržet.
• Vnímání prostorových vztahů
• Vjemová pohotovost–postřehnout a rozlišovat podněty.

R. Cattel se pokusil rozdělit na inteligenci na vrozenou - fluidní, kterou lze testovat hlavně neverbálními úlohami, a socio-kulturně ovlivněnou - krystalickou. Později však bylo výzkumy prokázáno, že i fluidní inteligence se rozvíjí v kulturním kontextu (např. dětí ze znevýhodněných minorit nedosahují potřebné úrovně kognitivního vývoje). Úroveň fluidní inteligence ve stáří klesá.

[editovat] Měření (IQ testy)

[editovat] Historie

Jako první se inteligenci pokusil nějak srovnat francouzský psycholog A. Binet [Biné], který byl požádán o vyčlenění méně schopných dětí, které by ve třídě zdržovaly a samotné trpěly neúměrnými nároky. Po sedmi letech v roce 1905 spatřil světlo světa první inteligenční test.

Obrovské uplatnění pak testy inteligence zaznamenaly v průběhu první světové války, kdy je USA používala pro nalezení dostatečného množství vojáků schopných urychleně absolvovat velitelský výcvik.

Velmi to napomohlo k bádání v oblasti zahrnující postupy ověřování inteligence, například pro různé věkové kategorie, různé skupiny populace a podobně.

[editovat] Vyčíslení

Za výsledky inteligenčního kvocientu, jak je známe dnes, i za inteligenční kvocient jako takový, vděčíme německému psychologovi Sternovi [štern], který pro jeho výpočet roku 1912 určil vzorec:

• Úlohy jsou v testu rozčleněny do obtížností podle toho, jak staří jedinci jsou je v průměru schopni zvládnout. Mentální věk vyjadřuje věk, který odpovídá věku, ke kterému náleží ty nejnáročnější úlohy, které byl testovaný schopen adekvátně řešit.
• Chronologický věk pak věk testovaného jedince.

Pokud by tedy desetileté dítě vyřešilo nanejvýš úlohy, které většina desetiletých dokáže vyřešit, pak je poměr věku roven 1 a po vynásobení 100 zjistíme, že jeho IQ je rovno 100. Kdyby desetileté dítě zvládalo úlohy, které odpovídají mentálnímu věku dětí mezi 12 a 13 rokem, pak jeho IQ bude mít hodnotu 125.

Později bylo průměrné IQ stanoveno na hodnotu 90–110.

Sternův výpočet však nelze používat z pochopitelných důvodů u dospělých, takže se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační IQ. Úroveň rozumových schopností jedince se posuzuje vzhledem k průměru. Asi 50% populace má průměrnou hodnotu IQ (tj. mezi 90 - 110). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 130) má naopak jen 2,5% populace, totéž platí i u hluboce podprůměrného IQ (nižšího než 70, což je hranice pro mentální retardaci).

V současné době se při testování inteligence používá různých metod. Vedle Ravenových progresivních matic, které „měří“ zejména analytickou složku inteligence, jsou to zejména Weschslerovy testy inteligence (nyní hlavně WISC-III, WAISR nebo stále používaný PDW) nebo v České republice příliš nerozšířené Schwartzovy barevné čtverce. Tyto testy vykazují výrazně vyšší validitu nežli testy volně dostupné na internetu - ty jsou dělány často neprofesiálně a neposkytují interpretovatelné výsledky.

[editovat] Využívání

Na to, jak jedinec s jakoukoliv výškou IQ dovede své schopnosti využívat (jak se učí, reaguje, …) mají velký vliv mimoschopností faktory, které tvoří nechuť, motivace, zájmy, klidný či záporný postoj k náplni učiva. Jedinec s nadprůměrným IQ může mít v práci či škole horší výsledky, protože není nic, pro co by se snažil plně využít svých schopností. Respektive neví proč nebo jak je plně využít.

[editovat] Související články

• Umělá inteligence
• Inteligence hejna
• Kognitivní psychologie
• Vnímání
• Osobnost

[editovat] Externí odkazy

• IQ testy