Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invaze do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí (Varšavské smlouvy) v čele se Sovětským svazem (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko). Členy Varšavské smlouvy, kteří se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.
Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, sama však ničeho nezmohla; bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání. Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Od invaze zde zůstala vojska SSSR až do roku 1991.
Obsah |
V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na které následně začala přistávat dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Soukromé osoby začínají šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách jsou přenášeny Československým rozhlasem dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlká za zvuků střelby sovětské pěchoty. Rozhlas následně přechází do ilegality a od 11 hodin pokračuje ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi.[1]
V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[2][zdroj?] Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 lidí[3]. Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi)[zdroj?].
Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN[4]. Sovětský zástupce Jakob Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně[4]. Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[4] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.
Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.
Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) — Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg - kteří nesli transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo a československou vlaječku.[5][6] Během okamžiku byli zatčeni a následně několik let vězněni.
Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil Ryszard Siwiec.[5] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel.
Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[7] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.
Ilegální rozhlasové vysílání
Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m pravděpodobně ze stanoviště poblíž východoněmeckých Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[4]
Představitelé většiny zemí, které se vpádu účastnily, se dnes od této akce distancují[zdroj?].
