Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

Itálie

Italská republika
Repubblica italiana
vlajka Itálie
vlajka
znak Itálie
znak
Hymna: Fratelli d'Italia
Geografie

EU location ITA.svg Poloha Itálie

Hlavní město: Řím (Roma)
Rozloha: 301 338 km² (69. na světě)
z toho 2,04 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (Monte Bianco) (4810 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 43°0′ s. š., 12°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 62 137 802 (23. na světě, 2017[1])
Hustota zalidnění: 194 ob. / km² (55. na světě)
HDI: 0,881 (velmi vysoký) (25. na světě, 2012)
Jazyk: italština
Náboženství: 83,3 % křesťané, převážně katolíci
12,4 % bez vyznání
3,7 muslimové
0,2 % buddhisté
0,1 % hinduisté
0,3 % jiná vyznání
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 17. března 1861 (sjednocení městských států)
Prezident: Sergio Mattarella
Předseda vlády: Paolo Gentiloni
Měna: euro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF)
HDP/obyv. (PPP): 36 030[2] USD (29. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 380 ITA IT
MPZ: I
Telefonní předvolba: +39
Národní TLD: .it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.

Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členem OSN, NATO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru, Eurozóny a G8.

Hlavním městem je od roku 1870 Řím.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Itálie.

Sjednocená Itálie vznikla až roku 1861 jako království spojením mnoha menších států. V první světové válce byla nejprve členem Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohody. Po válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války byla na straně hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. se pak z několika osad konsolidovalo nové město Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Mussolini řeční

Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například Benátsko nebo Papežský stát) byly připojovány postupně v následujících letech. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915, po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a mohla si ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války. V roce 1922 se po pochodu na Řím stal předsedou vlády Benito Mussolini. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu. Postupně ovládl zemi. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu.

Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. V období mezi léty 1945–1993 měla Itálie 52 vlád.

Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství (později EU), v současné době je jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí Evropy.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Itálie.
Satelitní snímek Itálie

Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).

Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.

Seznam geografických útvarů[editovat | editovat zdroj]

Gardské jezero v severní Itálii

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Italský parlament

Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Poslanecká sněmovna má 630 členů, senát 326, z toho 10 na doživotí (bývalí prezidenti a jiní ústavní činitelé).

Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií, Západním Německem, Lucemburskem a Francií je zakladatelem Evropské unie (EU).

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Administrativní dělení Itálie, Italské regiony a Provincie v Itálii.
Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 regionů,[3] z toho 5 má autonomní status.

Region Hlavní město Obyvatel (2011)[4]
Abruzzo L'Aquila &0000000001303335.0000001 303 335
Apulie (Puglia) Bari &0000000004042843.0000004 042 843
Basilicata Potenza &0000000000576420.000000576 420
Benátsko (Veneto) Benátky (Venezia) &0000000004817382.0000004 817 382
Kampánie (Campania) Neapol (Napoli) &0000000005753564.0000005 753 564
Emilia-Romagna Bologna &0000000004317113.0000004 317 113
Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) Terst (Trieste) &0000000001208411.0000001 208 411
Kalábrie (Calabria) Catanzaro &0000000001953284.0000001 953 284
Lazio Řím (Roma) &0000000005474327.0000005 474 327
Ligurie (Liguria) Janov (Genova) &0000000001560180.0000001 560 180
Lombardie (Lombardia) Milán (Milano) &0000000009648023.0000009 648 023
Marche Ancona &0000000001534536.0000001 534 536
Molise Campobasso &0000000000312530.000000312 530
Piemont (Piemonte) Turín (Torino) &0000000004330669.0000004 330 669
Sardinie (Sardegna) Cagliari &0000000001633414.0000001 633 414
Sicílie (Sicilia) Palermo &0000000004986669.0000004 986 669
Toskánsko (Toscana) Florencie (Firenze) &0000000003655672.0000003 655 672
Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige) Trident (Trento) &0000000001018317.0000001 018 317
Umbrie (Umbria) Perugia &0000000000879370.000000879 370
Údolí Aosty (Valle d'Aosta) Aosta &0000000000125986.000000125 986

Územně-správními celky 2. úrovně jsou provincie, metropolitní města a volná sdružení obcí. Údolí Aosty, které má postavení autonomního regionu, vykonává zároveň správní funkce provincie. Celkem existuje 107 těchto územních celků (stav v květnu 2017).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Itálie.

Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Vinice v oblasti Chianti. Itálie patří mezi největší producenty vína

Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie.

Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie.

Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti.

Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999).

Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Rychlovlak FS' Frecciarossa 1000, který dosahuje až 400 km/h[5]

Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 1435 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. [6] Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47).

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Itálie.

S 62 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii.[7] Část imigrantů pocházela z Rumunska.[8]

Města[editovat | editovat zdroj]

Mapa Itálie

Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst.

Nejlidnatější města[editovat | editovat zdroj]

  • Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel)
  • Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel)
  • Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel)
  • Turín (Torino) (903 000 obyvatel)
  • Palermo (687 000 obyvatel)
  • Janov (Genova) (610 000 obyvatel)
  • Bologna (374 000 obyvatel)
  • Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel)
  • Bari (317 000 obyvatel)
  • Catania (313 000 obyvatel)
  • Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel)

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

V Itálii žijí velké populace migrantů z východní Evropy a severní Afriky

Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.

Od počátku osmdesátých let, do té doby jazykově a kulturně homogenní společnost, začala Itálie přitahovat podstatné přílivy zahraničních přistěhovalců.[9] Po pádu berlínské zdi a nedávným rozšířením Evropské unie v letech 2004 a 2007 mnoho migrantů přichází z bývalých socialistických zemí východní Evropy (zejména z Rumunska, Albánie, Ukrajiny a Polska). Stejně významným zdrojem přistěhovalectví je sousední severní Afrika (zejména Maroko, Egypt a Tunisko) s rostoucími žádostmi v důsledku arabského jaro. Navíc byly v posledních letech zaznamenány rostoucí migrační vlny z Asie a Tichomoří (zejména z Číny[10] a Filipín), ale také Latinské Ameriky.

V roce 2014 žilo v Itálii zhruba 4,9 milionu cizinců,[11], což činí 8.1% populace. Čísla zahrnují více než půl milionu dětí narozených cizincům v Itálii - přistěhovalcům druhé generace, ale nezahrnují cizince, kteří následně získali italskou státní příslušnost; to platí pro asi 130 000 lidí ročně.[12] Oficiální údaje rovněž vylučují nelegální přistěhovalce, kterých bylo v roce 2008 odhadováno na nejméně 670 000 lidí.[13]

V souvislosti s arabským jarem a válkou v Sýrii je Itálie vystavena náporu všemožných migrantů z arabských zemí, kteří se do země snaží dostat přes středozemní moře.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Oficiálně uznané menšinové jazky v Itálii[14]

Sjednocující jazyk Italů je italština, jazyk románského původu. Italština se u lidu stala běžná až v 19. století, do té doby se používala hlavně různá románská nářečí. Prvním literárním dílem v lidovém jazyce Itálie je Danteho Božská komedie, která byla napsána tzv. lidovým jazykem (vulga). Nářečí se běžně v domácnostech používají i nyní. Značný rozdíl je mezi nářečími ze severu a z jihu Itálie. Nejznámější jsou dialekty z kraje Benátsko, Emilia-Romagna, Toskánsko, Lazio, Neapole a Sicílie. Itálie má i jazyky, které se neřadí mezi nářečí, jsou to tři románské jazyky: Furlanština v kraji Friuli, sicilština na Sicílii a v Kalábrii, rétorománština v kraji Trento a pak jsou to řecké dialekty griko v Kalábrii a Apulii, stejně tak i albánština, která se vyskytuje v některých albanofonních vesnicích ve stejných jihoitalských oblastech. Jazyky etnických menšin jsou slovinština, kterou se hovoří v blízkosti slovinských hranic, němčina, kterou se hovoří v části kraje Trento a francouzština, která je používána v kraji Valle d'Aosta.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

V Itálii se nachází mnoho z největších světových kostelů a mistrovských děl architektury. Ve směru hodinových ručiček zleva: Santa Maria del Fiore, která má největší cihlovou kupoli na světě;[15][16] Bazilika svatého Petra, nějvětší kostel křesťanského světa;[17] Katedrála v Miláně, největší italský kostel a pátý největší na světě a Bazilika svatého Marka, jeden z nejznámějších příkladů italsko-byzantské architektury[18]

V Itálii má největší zastoupení římskokatolická církev, ačkoli katolicismus již oficiálně není státním náboženstvím.[19]. Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). V roce 2010 byl podíl Italů, kteří se identifikovali jako římští katolíci 81,2%.[20]

Římská episkopální jurisdikce Říma obsahuje ústřední vládu celé římsko-katolické církve, včetně různých agentur, které jsou nezbytné pro správu. Diplomaticky je uznávána jinými subjekty mezinárodního práva jako subjekt suverénní, vedený papežem, který je také biskupem Říma, s nímž má diplomatické vztahy.[21][22]

Mezi křesťanské menšiny v Itálii patří pravoslavní, valdenští evangelíci a další protestantské komunity. V roce 2011 bylo v Itálii odhadováno 1,5 milionu pravoslavných křesťanů, tedy 2,5% obyvatel;[23] 0,5 mil. z letničního hnutí a evangelikálů (z nichž je 0,4 mil. členů apoštolské církve), 235 685 jehovistů,[24] 30 000 valdenských,[25] 25 000 adventistů sedmého dne, 22 000 z Církve svatých posledních dnů, 15 000 baptistů (plus asi 5 000 svobodných baptistů), 7 000 luteránů, 4 000 metodistů.[26]

Rostoucí přistěhovalectví v posledních dvou desetiletích bylo doprovázeno nárůstem nekřesťanských náboženství. V roce 2010 bylo v Itálii 1,6 milionu muslimů, tvořících 2,6% populace.[20]

Státní a náboženské svátky[editovat | editovat zdroj]

  • 1. leden – Nový rok (Capodanno)
  • 6. leden – Tři králové (Epifania)
  • Pasquetta – Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
  • 25. duben – Den osvobození (Festa della Liberazione)
  • 1. květen – Svátek práce (Festa del Lavoro)
  • 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto)
  • 1. listopad – Svátek všech svatých (Ognissanti)
  • 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione)
  • 25. prosinec – Narození páně (Natale)
  • 26. prosinec – Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano)

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Benátky postavené na 177 ostrovech
Šikmá věž v Pise, dóm a baptisterium

Italský folklór je velmi bohatý a stále živý a oblíbený i u mladší generace. Jde o převážně středomořský folklór, případně na severu Itálie i se středoevropským vlivem. Známá folklorní oblast je severovýchodní Itálie, tzv. benátský styl středomořských tradic s typickou hudbou a tanci, které ovlivnily celou Dalmácii a také Balkán, známá je i oblast Romagna, zejména svou klarinetovou hudbou. Jižní Itálie je známé také množstvím písní a tanců, nejznámější je tanec tarantella, který má starořecký původ a tančí se v celé jižní Itálii. K místnímu folklóru patří i písničky o mafii (La musica della mafia). Tradiční a pro Evropu jedinečné písničky se zpívají na ostrově Sardinie. Jsou to polyfonní písničky, podobné těm v řeckém kraji Epirus. Jedním z nejznámějších italských lidových zpěváků je Otello Profazio. Z italských lidových písní se vyvinula i tradiční opera, která obsahuje jednak prvky tradiční italské hudby a také lidového italského divadla. Po celé Itálii, od severu na jih se v létě konají lidové zábavy (festa, sagra), často na počest různých svatých, či oslava plodin (svátek vína, chleba, melounů toto je pozůstatek starověkých oslav bohů. Běžné jsou i procesí se sochou svatých. Italské tradice si připomínají i Italové v zahraničí, kteří se často distancují od jiných etnických skupin. Mezi nejznámější lidové italské písně patří tradiční neapolská tarantella, sicilská píseň ciuri, ciuri ( květy, květy), sicilská C'e na luna a mezzo mari (jeden měsíc uprostřed moře), také sicilská Bruccia la terra, která byla použita jako hlavní píseň filmu Kmotr, neapolská O Sole Mio (Moje slunce), romaňolská Romagna mia (moje Romagna), benátská Mamma mia Damme cento lire (Mama moje, dej mi sto lir) furlánské písně E ducj mi clamin cont (Všichni mi říkají hrabě) a O ce bjel cjisciel di Udine (Takový pěkný hrad v Udine) a istrijské písně La mula de Parenzo (Dívka z Poreče) a Tutti mi chiamano bionda (Všichni mi říkají blondýna).

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Čtyři z nejslavnějších světových malířů, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Raffael Santi a Tizian, pocházeli z Itálie. I výše zmíněný Leonardo da Vinci byl krom jiného významným malířem. Moderní malířství pak nepopiratelně a zásadně ovlivnil Amedeo Modigliani. Ze starších autorů je stále více doceňován též Caravaggio. Také extravagantní pokusy (známé portréty z ovoce) Giuseppeho Arcimbolda docenili až některé moderní umělecké směry, například surrealismus.

O životě většiny jmenovaných bychom věděli jen málo, nebýt zakladatele kunsthistorie Giorgia Vasariho. Jeho snahy byly usnadněny tím, že Itálie byla několik století epicentrem výtvarného umění a dějiny italského malířství jsou z velké části dějinami malířství evropského. Již v gotice se objevili někteří vrcholní tvůrci (Cimabue, Duccio di Buoninsegna, Simone Martini). Průkopníkem perspektivy v malířství byl Paolo Uccello. Ovšem vrcholným obdobím italského výtvarného umění byla bezpochyby renesance. Krom již uvedených jsou v dějinách umění vyzdvihováni Giotto di Bondone, Tintoretto, Masaccio, Paolo Veronese, Fra Angelico, Andrea Mantegna, Giorgione, Andrea del Verrocchio, Piero della Francesca, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio, Giovanni Bellini, Antonio Allegri da Correggio, Andrea del Sarto, Antonello da Messina, Filippo Lippi, Pinturicchio, Pisanello či Vittore Carpaccio. S manýrismem jsou spjati Bronzino, Parmigianino a Pontormo. Rokokovým klasikem je Giovanni Battista Tiepolo. Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou Guido Reni a Artemisia Gentileschiová. Významným krajinářem 18. století byl Giovanni Antonio Canal. Do epochy romantismu spadá dílo Francesca Hayeze. Představitelem surrealismu byl Giorgio de Chirico.

Sochař Donatello se stal přímo symbolem své disciplíny. Renesanční sochařství rozvíjel Jacopo Sansovino, umění reliéfů v této epoše pak Lorenzo Ghiberti. Neoklasicistické sochy tvořil Antonio Canova, manýristické Benvenuto Cellini.

Ve Florencii prosadil renesanční architekturu Filippo Brunelleschi, hlavním architektem slavné benátské renesanční éry byl Andrea Palladio, do Milána a Říma tento styl vnesl Donato Bramante. Gian Lorenzo Bernini je zřejmě nejvýznamnějším barokním architektem. Významnými modernistickými architekty jsou Renzo Piano, Richard Rogers (rodák z Florencie) či Aldo Rossi.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italská literatura.

Carlo Goldoni a Luigi Pirandello patří k nejslavnějším světovým dramatikům.

Také v oblasti prózy a poezie je několik Italů, kteří patří do kánonu světové kultury, zejména Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccacio. Pro vývoj italské literatury byl velmi významný též Torquato Tasso či Giacomo Leopardi. Utopií Sluneční stát se proslavil Tommaso Campanella. Spisovatel Ludovico Ariosto je autorem pojmu humanismus. Klíčovým představitelem tzv. Risorgimenta byl Alessandro Manzoni. Vpravdě renesančním, tedy všestranným umělcem byl Leon Battista Alberti. K důležitým autorům patřili též Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Ugo Foscolo, Antonio Tabucchi či představitel verismu Giovanni Verga.

V žádné učebnici světové literatury nemůže chybět zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti. Důležitým teoretikem futurismu byl i Umberto Boccioni. Dario Fo, Eugenio Montale, Grazia Deleddaová, Salvatore Quasimodo a Giosuè Carducci získali Nobelovu cenu za literaturu. Alberto Moravia ukázal světu ve 2. polovině 20. století literární podobu neorealismu. Z dalších poválečných autorů zaujal zejména Umberto Eco, představitel postmodernismu. V jeho stopách silně esejistické prózy jde Claudio Magris. Za hranice pronikli též Primo Levi, Dino Buzzati, Cesare Pavese, Italo Calvino, Natalia Ginzburgová či Elsa Morante, Moraviova manželka.

Nejvýznamnějšími představiteli dětské literatury jsou Gianni Rodari a Edmondo De Amicis, dobrodružné pak Emilio Salgari, tvůrce slavného Sandokana. Nejslavnějším italským komiksovým autorem je Hugo Pratt. Operními libretisty Pietro Metastasio, Arrigo Boito či Lorenzo da Ponte. Novinářkou pak Oriana Fallaciová.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějšími italskými skladateli vážné hudby jsou Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Gioacchino Rossini, Antonio Vivaldi či Ruggero Leoncavallo. K zakladatelům žánru opery patří například též Claudio Monteverdi či Vincenzo Bellini. Neapolskou operní školu založil Alessandro Scarlatti. Jako skladatel madrigalů proslul Carlo Gesualdo. Ennio Morricone je možná nejslavnějším autorem filmové hudby všech dob. I Nino Rota se proslavil filmovou hudbou, především k filmu Kmotr.

Z interpretů dosáhli velké proslulosti tenoři Enrico Caruso, Luciano Pavarotti a Andrea Bocelli. Houslový virtuóz Niccolò Paganini se stal přímo ikonickou postavou svého oboru, stejně jako Antonio Stradivari v houslařství. Bartolomeo Cristofori je považován za vynálezce klavíru.

V oblasti populární hudby, kde tradičně dominují Britové a Američané, se dokázal celosvětově prosadit Eros Ramazzotti a někteří představitelé tzv. italopopu 70. let jako Toto Cutugno nebo skupina Ricchi e Poveri. První velký mezinárodní italský pop hit Volare z roku 1958 napsal Domenico Modugno.

Film[editovat | editovat zdroj]

Federico Fellini při natáčení Amarcordu

Velikou tradici má v Itálii filmové umění, režiséři Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini či Vittorio de Sica, zhusta představitelé tzv. neorealismu, patří ke klasikům světového filmu.

Řadu ocenění z filmových festivalů nastřádal režisér Bernardo Bertolucci. Oscara získal Giuseppe Tornatore a Roberto Benigni, šestkrát na něj byl nominován Mario Monicelli. Významnými tvůrci byli i Franco Zeffirelli či Francesco Rosi. Mnoho z těchto režisérů se prosadilo díky schopnostem filmových producentů, jakými byli Carlo Ponti a Dino De Laurentiis. Pier Paolo Pasolini dráždí dodnes diváky i filmové teoretiky svými avantgardními pokusy. Sergio Leone se pak prosadil v Hollywoodu.

V neorealistických snímcích se proslavil herec Marcello Mastroianni. Celosvětová sláva neminula ani herečky Sofii Lorenovou, Claudii Cardinalovou, Ginu Lollobrigidu a Isabellu Rosselliniovou. Oscara získala Anna Magnani.

Zejména v 70. a 80. letech byla italská kinematografie, podobně jako francouzská, schopná konkurovat Hollywoodu i v oblasti populárního filmu, zejména v žánru komedie. Za hranice své země pronikli Paolo Villaggio (známý ze série ztřeštěných komedií o účetním Fantozzim) či dvojice Bud Spencer a Terence Hill (vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti).

V modelingu (a nakonec i ve filmu) se prosadila modelka Monica Bellucci.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italská kuchyně.
Výloha kvelbu ve městě Imola

Italská kuchyně patří mezi nejznámější světové kuchyně, jelikož má množství specialit různého druhu. Nejznámějšími jídly jsou neapolská pizza, která má původ v antice, kdy podobné jídlo připravovali už Řekové a Římané, těstoviny různého druhu se širokým sortimentem omáček, které se datují 15. století a lasagne, případně pasticio, které se zmiňuje již u starých Etrusků. Kromě těchto specialit Italové připravují různé speciality z hovězího, jehněčího a vepřového masa a také z mořských živočichů a ryb. Známý její italský biftek z Florencie fiorentina a také smažený milánský řízek milanese, který převzali Rakušané a vznikl tak tradiční vídeňský řízek. Na severu Itálie se vyrábějí různé druhy salámů a šunek, známá je světoznámá furlánská šunka Prosciutto crudo a také mortadella. Mezi salámy patří např. Ossocolo, Soprèssa a cotechino či klobásy (salsiccia), tradiční italská slanina se nazývá pancetta. Italové jsou známí i výrobou sýrů jako parmezán, pecorino (ovčí sýr), mozzarella či gorgonzola. Typická italská příloha je zeleninový salát a kukuřičná kaše polenta. Nejznámější italské zákusky jsou benátské tiramisu a sicilské plněné trubičky cannoli, jiné známé zákusky jsou profiterol a panna cotta. Z alkoholických nápojů je světoznámé italské víno. Existuje mnoho úrodných vinných krajů, nejkvalitnějších hroznů se dostává ve střední Itálii, hlavně v kraji Toskánsko a v severoitalském kraji Furlánsko. Mezi tvrdé italské alkoholické nápoje patří (Bevanda superalcoliche) vínovice grappa či citrónový liker limoncello. Tradiční jsou i sicilské krvavé pomeranče, či olivový olej pěstovaný ve střední a jižní Itálii.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Druhý nejstarší cyklistický etapový závod Giro d'Italia[27]

V Itálii je zdaleka nejpopulárnějším sportem fotbal.[28] Italská fotbalová reprezentace (přezdívaná Gli Azzurri – "Modří") patří mezi nejúspěšnější týmy. Je čtyřnásobným mistrem světa - držitelem titůlů z let 1934, 1938, 1982 a 2006.[29] Italské kluby získaly 48 hlavních evropských titulů, což Itálii činí druhou nejúspěšnější zemi v historii evropského fotbalu.

K legendárním italským fotbalistům patří Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Luis Monti, Paolo Rossi, Paolo Maldini, Roberto Baggio, Fabio Cannavaro či Andrea Pirlo. Alberto Tomba je nejslavnějším italským sjezdovým lyžařem, se třemi zlatými olympijskými medailemi. Čtyři zlaté z olympiád má plavkyně Federica Pellegriniová. Nejslavnějším horolezcem světa je Reinhold Messner, rodák z italského Brixenu.

Velmi populární je v Itálii též motorový sport: Valentino Rossi je zřejmě nejslavnějším motocyklovým jezdcem všech dob, automobilový závodník Enzo Ferrari po konci své kariéry založil proslulou automobilku, jíž dal jméno.

Valentino Rossi je nejznámější závodník na motorkách v MOTO GP.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Po směru hodinových ručiček zleva: Alessandro Volta, vynálezce elektrické baterie a objevitel methanu;[30]
Galileo Galilei, uznávaný jako otec moderní vědy, fyziky a pozorovací astronomie;[31]
Guglielmo Marconi, vynálezce dálkového rádiového přenosu;[32]
Enrico Fermi, tvůrce prvního jaderného reaktoru, Chicago Pile-1[33]

Itálie byla dlouho též centrem evropské vědy, jak dokazují jména všestranného renesančního génia Leonarda da Vinciho, vynálezce barometru Evangelistu Torricelliho, astronomů Galilea Galileiho a Giordana Bruna, fyziků Guglielma Marconiho a Alessandra Voltu. Z moderní éry lze vzpomenout fyzika Enrica Fermiho či Ritu Levi-Montalciniovou. Nobelovu cenu za fyziku má krom uvedených též Emilio Gino Segrè, Carlo Rubbia a Riccardo Giacconi. Nobelovu cenu za fyziologii Mario Capecchi, Renato Dulbecco, Salvador Luria, Daniel Bovet a Camillo Golgi. Za chemii pak Giulio Natta.

Voltovým oponentem při výzkumu elektřiny byl Luigi Galvani. Leonardo Fibonacci byl patrně nejvýznamnějším středověkým matematikem, který mj. do Evropy zavedl arabské číslice. Turínský matematik Joseph-Louis Lagrange založil variační počet. Zakladatelem teorie množin byl Giuseppe Peano. Teorii pravděpodobnosti ustavoval Gerolamo Cardano. Matematik Niccolò Fontana Tartaglia studoval dráhy dělových koulí. První ženou, která napsala učebnici matematiky a stala se profesorkou této vědy, byla Maria Gaetana Agnesiová. Matematickou biologii provozoval Vito Volterra.

Amedeo Avogadro započal moderní výzkum plynů. Zakladatelem histologie byl Marcello Malpighi, experimentální biologie Francesco Redi, účetnictví Luca Pacioli. Bonaventura Cavalieri byl významný geometr a průkopník optiky. Saturnovy měsíce objevil Janovan Giovanni Domenico Cassini. Giuseppe Piazzi objevil první trpasličí planetku, povrch Marsu mapoval Giovanni Schiaparelli. Lazzaro Spallanzani proslul výzkumem netopýrů, a tím pádem echolokace. Přístroj vynálezce Antonia Meucciho je někdy považován za první telefon. Rozvoj knihtisku ovlivnil tiskař Aldus Manutius.

V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli zakladatel moderní politické filozofie Niccolò Machiavelli či nejvýznamnější scholastický myslitel Tomáš Akvinský. Italské osvícenství reprezentoval především Giambattista Vico. Klasikem humanistické filozofie je Pico della Mirandola. Platónským filozofem, ale také významným hermetikem byl Marsilio Ficino. Raným filozofickým odpůrcem trestu smrti byl Cesare Beccaria. Velice vlivnou reinterpretaci marxismu nabídl filozof Antonio Gramsci. V posledních letech je hojně citován filozof Gianni Vattimo, tzv. filozofii informace rozvíjí oxfordský profesor Luciano Floridi. Maria Montessori vytvořila unikátní pedagogický systém. Významným sociologem a ekonomem byl Vilfredo Pareto. Franco Modigliani získal roku 1985 Nobelovu cenu za ekonomii. V medicejské éře sepsal důležité Dějiny Itálie historik Francesco Guicciardini. Významným historikem a také prezidentem mezinárodního PEN klubu byl Benedetto Croce. Nepravost Konstantinovy donace prokázal filolog Lorenzo Valla. Klasikem hudební teorie je benediktinský mnich Guido z Arezza. Objevitelem v Údolí králů se stal archeolog Giovanni Battista Belzoni. Ač ji vedl do slepých uliček, moderní kriminologii zakládal Cesare Lombroso.

Seznam aktuálního počasí


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.  
  3. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha : Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Turistické cíle, s. 13.  
  4. La popolazione legale del 15° Censimento della popolazione - Popolazione e famiglie [online]. Italský statistický úřad, [cit. 2017-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Frecciarossa 1000 in Figures [online]. Ferrovie dello Stato Italiane, [cit. 2014-11-24]. [2]. (anglicky) 
  6. PDF dal sito del turismo mondiale
  7. Evropa v pohybu. 1. vyd. [s.l.] : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 308 s. ISBN 80-7106-559-5.  
  8. BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 308.  
  9.  (1997) Revisioning Italy national identity and global culture. Minneapolis: University of Minnesota Press, 169. ISBN 978-0-8166-2727-1. 
  10. "Milan police in Chinatown clash". BBC News. 13 April 2007.
  11. Resident Foreigners on 1st January by age and sex Year 2014 [online]. Istat, [cit. 2014-10-01]. [3]. (anglicky) 
  12. National demographic balance 2014 [PDF]. Istat, 15 June 2015, [cit. 2015-11-20]. [4]. (anglicky) 
  13. Elisabeth Rosenthal, "Italy cracks down on illegal immigration". The Boston Globe. 16 May 2008.
  14. Lingue di minoranza e scuola, Carta Generale. Ministero della Pubblica Istruzione
  15. The Duomo of Florence | Tripleman [online]. tripleman.com, [cit. 2010-03-25]. [5]. (anglicky) 
  16. Brunelleschi's Dome [online]. Brunelleschi's Dome.com, [cit. 2010-03-25]. [6]. (anglicky) 
  17. St. Peter's Basilica (Basilica di San Pietro) in Rome, Italy [online]. . [7]. (anglicky) 
  18. Basilica di San Marco [online]. . [8]. (anglicky) 
  19. "Catholicism No Longer Italy`s State Religion", 4 June 1985. Ověřeno k 7 September 2013. 
  20. a b The Global Catholic Population [online]. Pew Research Center, [cit. 2014-08-24]. [9]. (anglicky) 
  21. Text taken directly from Archived copy [online]. [cit. 2016-02-05]. [10]. (anglicky)  (viewed on 14 December 2011), on the website of the British Foreign & Commonwealth Office.
  22. The Holy See's sovereignty has been recognized explicitly in many international agreements and is particularly emphasized in article 2 of the Lateran Treaty of 11 February 1929, in which "Italy recognizes the sovereignty of the Holy See in international matters as an inherent attribute in conformity with its traditions and the requirements of its mission to the world" (Lateran Treaty, English translation).
  23.  (2014) Eastern Christianity and Politics in the Twenty-First Century. Routledge, 723. ISBN 978-0-415-68490-3. 
  24. Le religioni in Italia: I Testimoni di Geova (Religions in Italy: The Jehovah's Witnesses) [online]. Center for Studies on New Religions, [cit. 2011-05-30]. [11]. (Italian) 
  25. Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches) [online]. Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches, [cit. 2011-05-30]. [12]. (Italian) 
  26. World Council of Churches – Evangelical Methodist Church in Italy [online]. World Council of Churches, [cit. 2010-10-30]. [13]. (anglicky) 
  27. Union Cycliste Internationale [online]. . [14]. (anglicky) 
  28. Hamil, Sean(2010). Managing football : an international perspective, 1st ed., dodr., Amsterdam: Elsevier/Butterworth-Heinemann, 285. ISBN 1-85617-544-8. 
  29. Previous FIFA World Cups [online]. FIFA.com, [cit. 2011-01-08]. [15]. (anglicky) 
  30. Giuliano Pancaldi, "Volta: Science and culture in the age of enlightenment", Princeton University Press, 2003.
  31. Weidhorn, Manfred(2005). The Person of the Millennium: The Unique Impact of Galileo on World History. iUniverse, 155. ISBN 0-595-36877-8. 
  32. (1995)"Guglielmo Marconi – The father of long distance radio communication – An engineer's tribute", 25th European Microwave Conference, 1995, 879. DOI:10.1109/EUMA.1995.337090. 
  33. "Enrico Fermi, architect of the nuclear age, dies", Autumn 1954. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-721-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Itálie&oldid=15389645
Stránka byla naposledy upravena 4. 10. 2017 v 09:31. Editovat celý článek Itálie.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy