Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Ivan Odilo Štampach (* 18. února 1946 Praha) je český religionista, teolog, filosof a vysokoškolský pedagog. Od roku 2000 je vedoucím katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice.
Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal jméno Odilo. Roku 1998 byl exkomunikován a vyloučen z řádu. I nadále se hlásí ke křesťanství, není však pracovníkem žádné církve.
Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.
Obsah |
Ivan Štampach se narodil v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy.
V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983. Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).
V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[1] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu[2]. Roku 1998 byl exkomunikován a vyloučen z dominikánského řádu.[3]
Od července 1999 do dubna 2002 Štampach působil v rámci starokatolické církve jako pomocný duchovní a duchovní správce při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve [4],[5]. Od konce roku 1991 byl členem zednářské Velké lóže České republiky.[6] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.
Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je členem výboru České společnosti pro religionistiku, předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, místopředsedou Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji.
Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze teologická a religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 je vedoucím katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice.
Ivan O. Štampach ve své pedagogické a publikační činnosti reflektuje především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dává přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnuje i metodologii religionistiky jako oboru. Sleduje mimo jiné témata:
Kloní se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Jacques Maritain, Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápe myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sleduje se sympatií též zejména tyto stoupence perennialismu (resp. tradicionalismu): Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k organickému středu a hledá inspiraci v komunitarismu a demokratickém korporativismu.
Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti není v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásí se k žité křesťanské ortodoxii, k široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sám se hlásí k západní kulturní příslušnosti, ale blízcí jsou spíše pravoslavní autoři jako Paul Jevdokimov, Jerzy Klinger, Anthony Bloom, Panayotis Nellas, Seraphim Sigrist, Olivier Clément, Philip Sherrard, Annick de Souznelle).
Sleduje linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakub Boehme a Louis Claude de St.Martin) a je těsně spřízněn s antroposofií.
Ivan Odilo Štampach je odpůrcem dalších církevních restitucí a říká že k tradici křesťanství církve patří chudoba: Kristus řekl "Běda vám bohatí".