Jan Koblasa - Encyklopedie - Portál divoch.net

Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

Jan Koblasa

Jan-Koblasa-2012
Signatura Jana Koblasy

Jan Koblasa (* 5. října 1932 v Táboře) je český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník, hudebník, emeritní profesor sochařství v Kielu, žijící od roku 1968 v zahraničí (v současnosti v Hamburku).

Život[editovat | editovat zdroj]

Středoškolská studia[editovat | editovat zdroj]

Jan Koblasa se narodil v Táboře v rodině profesionálního hudebníka. Jeho matka byla dentistkou, později novinářkou.

Nuda (1952)

V dětství ho zajímal skauting a příroda, proto se na klasické gymnasium přihlásil původně s úmyslem stát se biologem (prof. Šebor). Studovat začal během války, brzy však převážily jiné zájmy – zejména literatura, hudba a zpěv, divadlo a výtvarné umění. Otec po návratu z totálního nasazení dostal nabídku stát se členem nově založeného symfonického orchestru v Teplicích a rodina se tam odstěhovala na konci roku 1945. Zde Jan Koblasa pokračoval ve studiu, navštěvoval LŠU a divadelní a výtvarný kroužek na gymnasiu.

Od 16 let zpíval nejprve ve sboru, studoval klasický zpěv a později účinkoval již jako sólista s tanečním orchestrem a v chrámovém sboru. Po prvním místě v sólovém zpěvu r. 1951 na soutěži mladých umělců získal první místo i jako sólový zpěvák na krajské soutěži roku 1952 a zároveň možnost zpívat v teplické opeře. Od školních let si Jan Koblasa vedl deníky, kam kromě osobních záznamů zapsal i své první literární pokusy. Se spolužáky na gymnasiu (Karel Trinkiewicz, Dušan Třeštík, Petr Steiner, ad.), kteří se stejně jako on zajímali o filosofii a zakázanou literaturu založil klub (KSB) a vydávali vlastní časopis.
V roce 1950 přestoupil z osmiletého humanistického na pedagogické gymnasium, kde měl možnost pokračovat v sochařském školení díky podpoře Karla Švarce (žák K. Lidického) a také v ateliéru teplického sochaře Lahody. Po složení maturity v roce 1952 se přihlásil ke studiu na AVU v Praze, úspěšně složil talentové zkoušky a navzdory nepříznivým kádrovým posudkům a chybějícímu doporučení školy byl přijat ke studiu.

Akademie výtvarných umění v Praze, DAMU[editovat | editovat zdroj]

Ateliér profesora Laudy na AVU, kam Jan Koblasa nastoupil v roce 1952, měl vychovat příští tvůrce režimních socialistických pomníků. Atmosféru školy utužovalo špiclování komunistických studentů, intenzivní výuka marxismu, dějin VKSB (Všesvazové komunistické strany bolševiků) a pravidelná vojenská příprava. Pod stálou hrozbou pracovního nasazení v továrně nebo zemědělství byl diplom jedinou cestou ke svobodnému povolání.
V říjnu 1953 se Janu Koblasovi podařilo přestoupit do ateliéru Otakara Španiela, kde panovala poněkud liberálnější atmosféra, ale po smrti prof. Španiela v roce 1954 byl nucen školu dokončit v ateliéru prof. Karla Pokorného.
Stal se pravidelným návštěvníkem koncertů soudobé vážné hudby, přednášek existencialistického klubu, promítání filmů na FAMU, aktivně hledal informace o soudobém světovém výtvarném umění a skládal libreta k baletům. V roce 1954 se svými spolužáky (Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, František Mertl, Theodor Pištěk, Ladislav Placatka), studenty HAMU (Jan Klusák, Jan Bedřich, Rudolf Komorous) a herci (Luděk Munzar, Jiří Sehnal, Ladislav Fialka, Eva Klepáčová) uspořádali dadaistický večírek Malmuzherciáda v klubu Unitářů (Londýnská 30, Vinohrady). V následujícím roce někteří z nich založili pánský klub a začali se pravidelně scházet. Tvorba Jana Koblasy získávala mezitím různá ocenění (1956, školní cena za portrét Marie, cena za nejlepší baletní libreto roku). Pozvání ke studiu v Berlíně (prof. Seitz) vedení školy zamítlo. Soustavně se zabýval sochařským portrétem, v soukromí maloval a kreslil, psal poezii, tiskl grafické listy a monotypy.
(JK:“padesátý sedmý rok začal spleenem přecházejícím v chandru a nato v docela sprostou depresi“.[1])

Ztracený syn (1958)

V roce 1957 jsou zbylými členy klubu Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa a skladatel Rudolf Komorous. Po menším konfliktu a krizi přijmou název Šmidrové. V dubnu uspořádají společnou výstavu na Střeleckém ostrově s četbou básní (Václav Havel, Jiří Paukert, JK), prózy (Milena Tobolová) a provedením hudebních skladeb Rudolfa Komorouse, Jana Klusáka, Rudolfa Daška a Luboše Fišera. Škola je nečekaně prodloužena o další rok a zatímco soukromě se tvorba Jana Koblasy i pod vlivem poslechu současné hudby posunuje k abstrakci, jako školní práce musí dál odevzdávat realistické sochy. Jeho závěrečná práce – ženský akt – je odmítnuta a hrozí vyloučení ze školy, nakonec zachrání diplom třemi realistickými portréty, obdrží školní cenu a stipendium.
V červnu 1958 složil přijímací zkoušky na DAMU a stal se studentem scénografie u prof. Tröstera. Vystavuje kresby a portréty v galerii Díla v Teplicích, se Šmidry zakládá dechovku, píše operní libreto Proces dle F. Kafky, ale připravuje se také na ilegální přechod hranic a emigraci. V témže roce získává svůj první pražský ateliér v suterénu Riegerovy vily na Letné, seznámí se s Vladimírem Boudníkem a naváže hluboký přátelský vztah s Mikulášem Medkem. V následujícím roce končí z vlastního rozhodnutí po dvou semestrech studia DAMU.
V roce 1959 se plán na emigraci stává nereálný.
JK spolupracuje na Vláčilově filmu Holubice, uspořádá dvě výstavy svých prací ve vlastním ateliéru a na konci roku se Šmidry uspořádá parodickou inscenaci Paličovy dcery ve studentském klubu. Jeho Portrét slečny D získává bronzovou medaili na výstavě Junge Kunst ve Vídni.

Léta šedesátá[editovat | editovat zdroj]

Počátkem roku 1960 u Jana Koblasy připravují mladí výtvarníci skupinovou výstavu Konfrontace. Neoficiální výstavy v ateliéru Jiřího Valenty a Aleše Veselého mají pozitivní ohlas mezi přáteli, do Prahy přijíždějí teoretici umění a galeristé ze západní Evropy, Jan Koblasa dostává nabídku vystavovat v Bruselu, ta je ale zdejšími úřady zamítnuta. V červnu uspořádají Šmidrové a přizvaní hosté v Redutě parodii na oficiální obřady – slavnostní večer k uctění památky básníka V.S.Plumlovského, v listopadu natáčí Libor Pešek o skupině amatérský film.
Na počátku roku roku 1961 probíhá série zatýkání a výslechů, členové skupiny jsou odposloucháváni, JK přichází o tvůrčí stipendium, všechna pozvání na zahraniční stáže a výstavy úřady zamítají. V létě vypukla kubánská krize a JK je povolán do vojenské služby na Libavou, drží tajně hladovku než se po dvou týdnech zhroutí. Zbytek roku stráví v nemocnici.
Rok 1962 provázejí další zákazy výstav v zahraničí i v Praze, pohroma v bytě, podezřelá návštěva nezvaných hostů a demolice ateliéru, výslech na StB a přiznání dřívějších spolužáků z gymnázia, že byli informátory StB. Neoficiálně je zastoupen na výstavách ve Washingtonu (Art since 1950) a ve Varšavě (Argumenty 62). Jan Koblasa v Teplicích vytvořil první sochy ve dřevě a připravuje návrh interiéru pro kostel v Jedovnicích.
Roku 1963 dostal spolu s Mikulášem Medkem povolení vystavit v jízdárně Teplického zámku sochy a obrazy. Výstava se stala přelomovou kulturní událostí. Ve spolupráci s architektem Filsakem získal zakázky na realizace v architektuře (hala ČSA Košice – s Mikulášem Medkem, kancelář ČSA Varšava) a instaloval oltářní reliéf s obrazem Mikuláše Medka v Jedovnicích. Zároveň je informován, že MV vydalo zákaz vývozu jeho děl i zákaz nákupu do sbírek galerií. Je vyzván k účasti na výstavě Documenta v Kasselu, ale nesmí se zúčastnit.
V roce 1964 založili Šmidrové hokejový klub Paleta vlasti, ale JK účast brzy vzdal. Je povolena výstava soch v Litoměřicích a Výstava D v Nové síni, ale její repríza v Ostravě i výstava imaginativního umění na Hluboké zakázány, zabaven pas. JK vyhrál soutěž na reliéfní stěnu pro halu ČSA v Praze. Podílí se jako výtvarník na Vláčilově filmu Markéta Lazarová, režisér Otomar Krejča ho přizval jako tvůrce masek pro inscenaci hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle.
Na počátku roku 1965 získal JK povolení k zahraničním výstavám v Berlíně a Baden Badenu, je zastoupen na výstavách v Mnichově, Lutychu a Aquileji, další výstavy ale byly zamítnuty (Paříž, Mánes), na zásah ÚV KSČ má být anulována soutěž na halu letiště v Ruzyni, byl prodloužen zákaz vývozu jeho soch i cestování do zahraničí. Národní galerie zakoupila sochu Krále, Otomar Krejča pro nově založené Divadlo za branou objednal výpravu pro Maškary z Ostende.
V roce 1966 se Jan Koblasa oženil s Klárou Gočárovou. Několikrát přepracovaná verze modelu pro Ruzyň (Věčný život) je nakonec schválena k realizaci, v síni Čs spisovatele je otevřena jeho první samostatná výstava. Po nečekané návštěvě důstojníka StB v ateliéru získává podmínečně pas a povolení k cestě na svou výstavu do Bochumi, podniká svou první třítýdenní cestu po Evropě. Ze skupinových výstav v zahraničí je ale nadále vyloučen.
V první polovině roku 1967, kdy práci na ruzyňském reliéfu zdržují problémy se sháněním materiálu, zařizuje byt a ateliér. Dokončuje práce pro Jedovnice, zúčastní se sochařského sympozia na Slovensku, kreslí masky pro Krejčovu režii v Burgtheateru, leptá cyklus grafik k Apokalypse, v létě pobývá na Vysočině se Zbyškem Sionem a u Václava Havla na Hrádečku. Na podzim vyjíždí na zahájení své výstavy do Münsteru a potom podniká cestu vlakem po galeriích a památkách v Německu, Švýcarsku, Itálii a Rakousku. Artcentrum nadále odmítá vývoz jeho obrazu do Vídně.
V roce 1968 začal prací na reliéfech pro halu ČSA v Rabatu, dokončováním interiéru kostela v Kotvrdovicích, zakázkou na Čs misi při OSN v Ženevě a plány na stavbu vlastního domu. V květnu odjíždí do Německa na pracovní pobyt a tvoří sochy pro autorskou výstavu v Kielu v rámci Kielerwoche a pro následující výstavu v Hamburku. Odtud podniká prázdninový výlet do Itálie, kde jej zastihne zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Návrat do Prahy odkládá na neurčito a snaží se nalézt možnosti práce v Itálii.
Nejprve tiskne cyklus grafik „Jonáš a velryba“v galerii a nakladatelství Il Bisonte (Florencie), později si pronajímá dílnu v Miláně a tvoří sochy pro slíbené výstavy v Miláně, Janově a Legnanu.
Počátkem roku 1969 žije s manželkou v provizorním bytě v Miláně, kreslí kompletní výpravu pro představení Lorenzaccio v Divadle za branou (200 kostýmů a masek) a zkoumá možnosti emigrace do USA nebo Kanady. Kromě Itálie vystavuje v Německu (Celle, Hannover), podniká cesty do Paříže, odtud do Ženevy aby realizoval zadání v Čs misi při OSN. Úřad velvyslance se chová nepřátelsky, zároveň vyprší platnost víz a není možné odjet. V červenci 1969 nakonec dostává víza z Německa a během příprav na emigraci do USA přichází nabídka založit sochařskou školu na Muthesius Hochschule v Kielu.
Po přestěhování manželů Koblasových do Kielu Československo v říjnu zavřelo hranice, odmítlo prodloužení víz a pohrozilo trestním stíháním.

Život v emigraci[editovat | editovat zdroj]

…tak jako člověk, jemuž se naráz potopil člun, musí začít plavat… [2]

Počátky působení Jana Koblasy na Muthesius Hochschule v Kielu provázejí problémy se získáním azylu a se studenty, kteří ještě prožívají ohlasy levicové revolty z roku 1968 a hnutí hippies. V roce 1969 zakládá sochařské ateliéry a přednáší pro studenty architektury, následujícího roku je jmenován řádným docentem, vystavuje v několika zemích.
Roku 1971 podniká cestu do USA. V Československu je odsouzen na 9 let za nedovolené opuštění republiky, jeho díla jsou ukryta do depozitářů a zčásti zabavena.
Vystavuje kresby v Benátkách, Vence, Brescii, obdrží cenu na bienále grafiky v Lublani. V roce 1972 je jmenován profesorem a po získání azylového pasu se rozhodne trvale usadit v Německu. Kupuje dům v Tökendorfu, podniká časté cesty po Evropě a získává první významné veřejné zakázky, zatímco jeho privátní tvorba se ještě vyrovnává s traumaty emigrace (Ecce homo, Zeď nářků).

Zeď nářků(1974)

I v následujících letech se obtížně vyrovnává s levicovými náladami mezi studenty, zatímco sám prožívá deprese a děsivé emigrantské sny a snaží se udržet kontakt s přáteli, kteří zůstali v zahraničí (Věra Linhartová, Jiří Valenta, Jan Kotík, Ivan Nosek, František Mertl, Milan Stuchlík, Ladislav Holý, Antonín Málek, Arsén Pohribný, Peter Spielmann).
Roku 1974 je ve škole navržen do funkce děkana, ale dává přednost věnovat se výuce a vlastní tvorbě. Se studenty podniká cesty do Berlína, Řecka, Paříže pořádá pro ně sochařská sympozia v Anröchte a zakládá s nimi galerii Lornsen-straße v Kielu.
Domácí rodinná krize končí roku 1977 rozvodem a Jan Koblasa si vyřizuje na tři roky profesorskou dovolenou. V Evropě nenalézá klid a soustředění a v následujícím roce odlétá do New Yorku, kde ho zastihne zpráva o smrti otce. V první polovině roku 1979 připravuje představení Lorenzaccio pro divadelní festival v Avignonu (režie Otomar Krejča) a později ještě inscenaci Čechovových Tří sester. Znovu cestuje do USA, neúspěšně se pokouší prodloužit volno ze školy. Od roku 1980 ho trápí zdravotní problémy, vnitřní neklid, osamělost i nemožnost získat německé občanství.
V následujícím roce kupuje dům s dílnou v Hamburku a roku 1982 se tam přestěhuje. V soutěžích získává významné veřejné zakázky na sochy v několika městech v Německu (Dietrichsdorf, 1982, Lübeck 1983, Flensburg, soudní budova Norderstedt 1984, Elmshorn 1985, Kiel 1986, 1988,1989, Nemünster, Swisttal, 1989) a sochu Sv. Johna Neumanna v národní kapli ve Washingtonu.
V 80. letech často cestuje, v létě pracuje na sochařských sympoziích (Brøby ve Švédsku), v Carraře nebo se studenty v Anröchte.
Roku 1984 je jmenován vedoucím katedry umění v Kielu.
Účastní se výstavy exilových výtvarníků v Berlíně (1986) a výstavy ke 20. výročí okupace Československa (Brusel, 1987).
Jeho trest vězení v Československu, po amnestiích snížený na 2,5 roku, v roce 1988 stále brání získání německého občanství. Počátkem roku 1989 se Jan Koblasa účastní sochařského sympozia v Izraeli a se studenty podniká zájezd po egyptských památkách. V hamburském ateliéru není už dostatek místa a koncem roku se stěhuje do bývalé malé továrny na měřicí přístroje v sousedství.
Po sametové revoluci v Praze se pokouší získat vízum k cestě do Prahy, ale ještě v prosinci 1989 je mu sděleno, že trest nebyl amnestován. Nakonec se může vrátit domů až v červnu 1990.

Návraty do Čech[editovat | editovat zdroj]

V 90. letech se Jan Koblasa pravidelně zúčastňuje sochařských sympozií v Čechách (Hořice, socha Velká oběť, 1990, Deštné v Orlických horách, socha Konec totality, 1993, České Budějovice 1996, Klášter Hradiště nad Jizerou 1999), ale s trvalým návratem už nepočítá. Své německé studenty seznamuje s českým barokem. Jeho nabídka vyučovat na AVU v Praze byla odmítnuta (1990) a teprve v roce 2002, po smrti prof. Karla Nepraše, převzal na dobu tří let jeho ateliér.
Jeho první výstava soch v Praze po více než dvacetileté odmlce se koná roku 1991 v Belvederu pod záštitou prezidenta Václava Havla a ještě téhož roku je přenesena v rámci společného projektu Praha - Hamburg do Německa.
Roku 1992 poznal v Německu ruskou malířku Soniu Jakuschewu, která s ním začala spolupracovat na některých projektech a následujícího roku se za něj v Dánsku provdala. Při společné dovolené na Ibize roku 1995 přijali nabídku zřídit zde druhý ateliér, kde pak vznikla řada obrazů a menších soch. Roku 1995 pobýval Jan Koblasa jako čestný host německé Akademie ve Villa Massimo v Římě. V roce 1998 Jan Koblasa ukončil pedagogickou činnost v Kielu. Nadále vytváří monumentální sochy během pobytů v zahraničí - v Asuánu (2000), venezuelské Méridě (2002), Anröchte (2002, 2005), Schleswicku (2005). U příležitosti tisíciletého výročí Biskupství Bamberského vytváří z kamene Pět úzkých bran života ve Forchheimu. V Čechách v roce 2000 navrhuje spolu se Soniou Jakuschewou interiér kaple v Bílce (architekt Ivan Nosek) a následně (2002) realizuje mezinárodní sochařský projekt Cesta přátelství (pod záštitou prezidenta Václava Havla): čtrnáct monumentálních kamenných soch. Účastní se sympozia Cesta mramoru (Dobřichovice 2003) a v letech 2004 - 2010 navrhuje pomník a celkovou koncepci parku Gustava Mahlera v Jihlavě.
Po roce 2010 opouští dům a ateliér na Ibize. Je nucen podstoupit operaci kloubu, dokončuje dřevěné barevné sochy v Německu a pracuje na portrétu R-M. Rilkeho. V roce 2007 je k jeho 75. narozeninám retrospektivní výstava Dialogy s hmotou v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a Oblastní galerii v Liberci.
Roku 2012 je pod záštitou prezidenta otevřena velká retrospektivní výstava k osmdesátým narozeninám v Jízdárně Pražského hradu a výstava jeho prací ze 60. let (Falešní proroci) v Neues Museum, Nürnberg.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jan Koblasa je zakladatelskou osobností českého poválečného umění. Zvládl mistrně nejrůznější sochařské techniky a vyznačuje se mimořádnou citlivostí k povaze použitého sochařského materiálu. Jeho trvalý dialog s hmotou, filosofické vnímání světa a nelehké osobní osudy vedly k vytvoření děl s hlubokým myšlenkovým obsahem. V kontextu doby, v níž české moderní umění bylo zasaženo sérií dramatických dějinných zvratů a zároveň konfrontováno s odlišnými výtvarnými tendencemi západního světa, je cenné zejména jeho literární svědectví o subjektivních pocitech umělce i době samotné.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Během studií na AVU napsal JK několik libret k baletům (Leda se saxofonem, 1955), libreta oper dle Borcherta (1958) a Kafky a cykly veršů k písním pro Jana Bedřicha (Tiché milování, 1953) a Jana Klusáka (Honzovy toulky, 1955). Vybrané básně Jana Koblasy (O tom…) vydalo nakladatelství Knihovna J.Drdy roku 2006.
V roce 2002 vyšly knižně jeho deníky „Záznamy z let padesátých a šedesátých“ (Vetus Via, Brno), a roku 2011 jejich pokračování „Emigrace“ (Ztichlá klika, Praha).

Sochařská tvorba[editovat | editovat zdroj]

Modelace[editovat | editovat zdroj]

Salome (1956)

Na teplickém gymnasiu (Nuda, 1952) i později během studia na AVU se Jan Koblasa věnoval modelování portrétů (Syfilitická dívka, 1953, Autoportrét, 1954, Marie, 1956). Jako nesporný talent získával ocenění školy, cenu na výstavě mladých sochařů ve Vídni a po absolvování i tvůrčí stipendium. V protikladu ke školním úkolům, kde převažovala realistická tvorba, jeho volné portréty odrážely trvalý pocit osobního ohrožení tehdejším stalinistickým režimem a měly silně existenciální podtext (Jsme v tom až po krk, 1957,

Hlava (1959)

Ten, který má strach, 1957, Salome - aneb jak snadné je přijít o hlavu, 1957). Od realistických portrétů rychle směřoval k zjednodušení tvaru (Ztracený syn, 1958) a přechodně až k abstrakci (Hlava, 1959, Magdalena 1959, reliéfy Labyrint světa, 1958).

K modelaci se pak vrátil v sériích soch, jimiž se snažil vyrovnat s traumatem emigrace (Lamenta, 1970, Plazit jazyk, 1970, Žlutá řeka, 1971, Ecce homo, 1972). Častým tématem je divadlo (Hamlet, 1974) nebo literární díla - Zeď nářků (1974), inspirovaná knihou Odysseus Jamese Joyce.

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Král (1962)
Terč (1963)
Prorok (1966-67)

Po ukončení studia se JK věnoval pouze malbě a grafice a k sochařské práci, tentokrát ve dřevě, se vrátil roku 1962. Díla vznikala v prudkém impulzivním zápasu s hmotou o nový expresivní tvar - od řezání, sekání, vrtání a práci s dláty až po závěrečnou očistu ohněm a moření.
V intenzivním soustředění tak v následujících letech vznikly cykly figurálních plastik (Trpaslíci 1962, Králové 1962, Madony, 1964, Štěpení, 1965, Proroci, 1966 Falešní proroci 1966, Chvála zapomění[zdroj?] 1968) i abstraktních symbolů (Terč 1963, Pomazaná hlava, 1963, Zlé znamení, 1964). Nadživotní Niké (Černý anděl) je z roku 1967. V roce 1968 během několika týdnů vytvořil sérii 30 soch pro výstavu v Kielu (Muž a žena,) a koncem téhož roku sochy pro výstavu v Miláně (David) a Legnanu (Velké mlčení). V Kielu vznikla řada menších dřevěných modelů variabilních soch bez pevné základny (Touha obejmout, 1969).
Od roku 1973 jsou busty a hlavy někdy polychromované (Janus 1973-77), Herci (Komik, 1973, Dafne, 1975, Berenice, 1981).
Pro sochy inspirované biblickými motivy (Velké Pašije, 1976, Poslové, 1976, 1978, 1986, Levitace, 1976, Strážce, 1978) je typická zdůrazněná vertikalita, kterou se JK hlásí k dědictví gotiky.
Od konce 70. let let zkoumal JK meze abstraktního zobrazení v sérii minimalistických stél (Kůly, 1978) a soch s kontrastními pruhy bílé barvy nahrazujícími světlo. Vznikla tak prostorová instalace Rituál (Bonn, 1981) a reliéf Mrtvé dřevo. Téma smrti stromu bylo znovu pojednáno v roce 1983 v instalaci Les a o rok později jako Agónie a Mrtvý luh.
Od poloviny 80. let Koblasa stále častěji dokončuje dřevěné sochy výraznou polychromií (Přestárlý punk, Okřídlený posel, 1985, New Charles Bridge, 1988, Sharon, USA). Na přelomu 80. a 90. let vznikají komorní (Bolesti hlavy, 1987) i monumentální a robustní kompozice z mořeného dřeva, Návrat ztraceného syna, 1989, Oběť (Abrahám a Izák), 1989, Mrtvá matka (obrácená Pieta), 1991, Monsieur la Guerre, 1994, Vzpomínky, 1994, Fly, 1994). Šest dubových soch Meistersinger je z roku 2001.
Instalace z roku 1997 – Dva přátelé pozorují měsíc (podle C.D Friedricha) kombinuje polychromované sochy (240 cm) s digitálním obrazem.
Z roku 2000 je rozměrná plastika Exodus, kde bílé a černé znaky na šedém podkladu násobí plastický dojem.
Polychromie často slouží ke zdůraznění expresivního účinku skulptur, jako např. v sérii Běsi 20. století (2006/7) a je typická pro Koblasovu tvorbu po roce 2004 (Vodník a Rusalka, Zlaté tele, 2004, Carmen, 2006, La Traviata, 2007, Ráj – Adam, Eva a had, 2010). Spoluautorkou některých polychromovaných soch byla malířka Sonia Jakuschewa (Andělé, 2008–2013).

Kámen[editovat | editovat zdroj]

Hlava (1987)

Prvním dílem v kameni je opukové mužské Torso, vytvořené během studia roku 1955.
K sochařské tvorbě v kameni se pak JK dostal téměř po dvaceti letech, jako pedagog v Kielu a vítěz veřejných soutěží na objekty ve veřejném prostoru. Po komorních sochách v dolomitu (Pokus o úsměv, 1974) a alabastru (Buddha, 1974) následovala monumentální mramorová socha Buddha (1976) pro park v Kielu. Na sochařském symposiu v Lübecku (1983) vznikly sochy Arabella (mramor) Dvojice, Adam a Eva (dolomit).
Od počátku 80. let se práci v kameni věnuje soustavně jako pedagog (Sochařské symposium Gottorf, 1982, Brøby, 1984, socha Vnitřek kamene, Anröchte, 1986, socha Posel, Anröchte, 1987, 1988, 1989, socha Strážce, pískovec), i během letních pobytů v Carraře (1984, 1985, socha Nike, Elmshorn) a v Norsku (Dobrá zpráva, 1985, diabas, Flensburg, Velký krok-balance, 1988–1998, žula, 4,5 m, Kiel).
Počátkem roku 1989 pracuje v Eilatu na monumentálních Strážcích (travertin a mramor, 5 m) a téhož roku na sochařském symposiu v Neumünsteru (1988) vytvořil sochy David a Goliáš (diabas, 230 cm). V září a říjnu 1989 v Anröchte vznikly tři sochy pro Swisttal (Denní a noční hlídka, 2,5 m) a obelisk a sedm soch pro úřad práce v Kielu.
V roce 1990, při prvním návratu z emigrace, se Koblasa účastní hořického symposia a tvoří pískovcovou Velkou oběť (Pocta Václavu Havlovi). Na přelomu devadesátých let vznikly sochy Divák (1998, veronský mramor), Prorok Jeremiáš (1999, anröchtský dolomit, 410 cm) a Small temple (2000, egyptská žula, 270 cm, Asuán). Monumentální Velký divák (slivenecký mramor) byl vytvořen na sochařském symposiu v Dobřichovicích roku 2003, Velký orel pro Schlesswick roku 2005, Pět úzkých bran života pro Forchheim v roce 2007, Křtitelnice pro kostel v Ellerau roku 2011.

Kovové asambláže a svařované plastiky[editovat | editovat zdroj]

Posel anděl (1986)

Na počátku práce s kovem roku 1962 byl náhodný nález fragmentů starého železa, které zpracoval jako asambláže (Životy mučedníků), ale v polovině 60. let začal používat elektrický agregát a vytvořil několik figurálních svařovaných soch (Hlava, 1965, Mládenec v květu, Velká proroka, Pocta Ptolemaiovi 1966). Ke svařovaným plastikám se znovu vrátil v roce 1986 (Posel anděl) a roku 2005 sérií ocelových plastik Templ.

Bronzové plastiky a kovové odlitky[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech se podařilo Janu Koblasovi odlít některé školní práce, (Nuda, Portrét slečny D, Idiot) včetně aktu, který měl být jeho absolventskou prací, ale z ideologických důvodů nebyl přijat a volné plastiky z konce 50. let (Svatý Šebestián, 1958, Hlava, 1959).
Roku 1965 navrhl svícny pro oltář v Jedovnicích (cín, galvanizace rhodiem).

Andělé (90. léta)

Pro odlití v bronzu vytvořil některé komorní plastiky při přípravě výstavy roku 1968 v Německu (Andělík I-IV, Ropucha) a nový cyklus Andělé v 90. letech.
Z roku 1972 je monumentální bronzová socha Soused před Matričním úřadem v Kielu, z roku 2012, Corpus, Blankeneser Kitche am Markt, Gemeindehaus, Hamburg

Syntetické materiály[editovat | editovat zdroj]

Plazit jazyk (1970)

Některé plastiky vznikaly za obtížných podmínek krátce po emigraci a také jejich téma si vyžádalo specifické ztvárnění. Patří k nim série Lamenta, Plazit jazyk, 1970 a instalace Ecce homo (Velký blič), 1972, Zeď nářků - původně jako modely v hlíně, později odlité do umělé hmoty. Také prostorové instalace Past (1971) a The last round a Happy end (1973) jsou v kolorovaném plastu.
Některé pozdější sochy kombinují plast a polychromované dřevo (Hamlet-Polonius, Intimita, 1974).
Komorní plastiky (Lamenta, Plazit jazyk) byly odlity do bronzu, stejně jako Zeď nářků (1974)

Pálená hlína a keramika[editovat | editovat zdroj]

Barokoko - Okna (1994), Klenová

Keramická hlína jako snadno dostupný materiál zprvu pomáhá překonat první období emigrace (Žlutá řeka, Léthé, Ptáci 1971, drobné plastiky v glazované hlíně Buddha, 1973). Ve spolupráci s keramiky později vznikly ryté kresby na keramických vázách (1974) a malované vázy (1975).
K pálené engobované hlíně se vrátil v sériích Golem (1983), Exodus (1996) a instalaci pro keramické sympozium Klenová roku 2012.

Kombinované materiály[editovat | editovat zdroj]

Balance I (1972)
Balance II (1972)

Kontrastní užití více materiálů v Koblasově tvorbě představuje skrytá sdělení a reflexi mezních situací, jako např. v sérii tří rozměrných soch ze dřeva a kamenných zátěží uložených na kovovém břitu s tématem Balance (1972).
Kov a dřevo kombinuje v sochách Velká závislost (1968), Hommage a MM (1974), Agonie (1984), Mr. Liberty (1993). Kombinace dřeva a kamene byla použita v sérii Golem (1981, 1983), dřevo a jiné přírodní materiály v sérii Herci (1975-79), kovové krychle zasazené v kameni (diabas-litina, žula-železo, jako Těžká hlava (1990, 1991). Ke zdůraznění sakrálního významu symbolu používá zlacení (Ležící, 1987, náhrobek J. Valenty, 2004, Andělé, 2010).

Reliéfy a architektura[editovat | editovat zdroj]

Dveře soudní budovy, Norderstedt (1985)

První reliéfní návrh – vrata s tématem „The family of man“ (1958) vznikl již během studií.
Koblasova schopnost ovládnout i monumentální prostor se uplatnila při návrhu na nový interiér kostela v Jedovnici (spolu s Mikulášem Medkem, 1963), kde dominuje oltářní obraz Mikuláše Medka a Koblasova asambláž s částí zničených starých oltářů.
Následovala stavba mozaiky pro budovu ČSA v Košicích (1963), zeď z prefabrikovaných elementů v Ostravě (1964) a v roce 1967 první místo v soutěži a zakázka na reliéf pokrývající celou vnitřní čelní stěnu nové budovy letiště v Ruzyni (4,1 x 45 m). Svou zdůrazněnou vertikalitou je reliéf přímým odkazem k dědictví gotiky, citlivá modelace připomíná české radikální baroko.
Roku 1968 vytvořil návrhy reliéfů pro budovu ČSA v Rabatu a velvyslanectví v Brasilii.

Gustav Mahler (detail)

Později v Německu dostal JK příležitost realizovat reliéf Moře pro Pracovní úřad v Kielu (1971), reliéfní vstupní dveře a sloupy pro soudní budovu v Norderstedtu (1985), skupinu betonových soch Tanec a koncepci atria poštovního úřadu se sochami ve Flensburgu (1983, 1985) velké plastiky Ukřižovaný (Dietrichsdorf, 1981), oltář, kříž a okna v Lübecku (1991) a rozměrný kříž z glazované keramiky (5x5 m) v Neumünsteru (1997).

Park Gustava Mahlera, Jihlava

V roce 1976 připravil spolu s architekty projekt nového hřbitova v Brémách, roku 2000 novou kapli v Bílce (s arch. Ivanem Noskem) a v letech 2004 až 2010 sochy a celkovou koncepci Mahlerova parku v Jihlavě.
V Německu Prorok Jesaja, Königstraße, Hamburg, 2013 (spolupráce Sonia Jakuschewa), Dva rajští ptáci, hřbitov Blankenese, Hamburg, 2013.

Pomníky a sochy věnované přátelům a rodičům[editovat | editovat zdroj]

Kresby, grafika, koláže[editovat | editovat zdroj]

Pánský klub Koblasa, Nepraš, Dlouhý (pozdější Šmidrové) si v kresbách vypěstoval zvláštní poetiku, kde se humor mísil s absurdní realitou (Pohřeb clowna). Z pozdějších Koblasových kreseb se prvek humoru vytratil (Damoklův meč 1958, kresby k Apokalypse, 1965). Některé geometrizované figury (Dian na lovu, Ležící žena) byly zároveň převáděny do trojrozměrné dimenze (dráty, sádra) a barveny.
První grafické listy jsou dřevořezy (Uvázaný pes, 1956) a suché jehly (do roku 1958). S přechodem k abstrakci vzniká nejprve série tašistických monotypů (Abel a Kain, Labyrint světa, 1958), později několik sérii informelních grafik jako čárové lepty, někdy kombinované s akvatintou (Základy geometrie, 1959, Základy zeměměření, 1961). Podle přípravných kreseb tiskl v letech 1966/68 23 listů na téma Apokalypsa (lept s akvatintou), později kresby a serigrafie Staré ženy (1969). Litografie Jonáš a velryba vznikly roku 1969 ve Florencii.
Figurální motivy pokračují v cyklech Hlavy (1969/74, 1980) a zejména v rozsáhlých cyklech leptů (Sabat, Čarodejnice, Intimita, Malé a Velké Pašije, aj.) a serigrafií (Plazit jazyk, Totentanz) z roku 1972.
Koblasa se ke grafice vrací v tématech, která nelze zpracovat sochařsky (Nářek, 1976, Jogging, 1978, One, Two, Fly, 1986), ale i paralelně se sochařskou tvorbou (Hory, 1974/80, Pieta, 1980). Během pobytu ve Vence (1975) maluje dvě stě tušových kreseb. Soubory barevných kreseb Kocovina. Zvěstování a Zápas s andělem jsou z roku 1977.
Za pobytů v USA vznikly kresby s tématem Král Ubu a rozsáhlý cyklus kombinovaných technik The making of Americans (Hommage á Gertrude Stein, 1978) a Jeremiášova proroctví (1979). Textové znaky se znovu objevují v sérii kreseb Deníky (1999/2000). V 80. letech maloval soubor barevných kreseb nazvaný Cherchez la femme (1987-88).
Roku 1989 vznikl monumentální čtyřdílný barevný lept Poslední večeře (64x198 cm), roku 1995, současně s bronzovými plastikami, barevné lepty Andělé.
Samostatnou součástí grafického díla jsou ilustrace (Máj, 1995, Gilgameš, 2002, Ze života básníka, 2007, Shakespearovy sonety, 2008).
Soubor figurálních koláží Panatomie z trhaných kreseb na papíře vznikl roku 1963, koláže kombinované s kresbou Melancholie-Shit in the head roku 1992.
Od konce roku 2003 se Jan Koblasa zabýval také počítačovou grafikou.

Malba[editovat | editovat zdroj]

Noli tangere circulos meos III (1960)
Ryšavý mužíček (1960)
Falešný sopranista (1965)

Po získání ateliéru (1958) JK intenzivně maluje (Zahrada rozkoší, 1959, Já a Lolita, 1960) a rychle přechází k abstrakci a strukturální malbě s tématem oběti (Mrtvý muž, 1960, Veroničina rouška, 1961) a existenciální úzkosti (Noli tangere circulos meos, 1960, Finis terrae, 1961 Co je dole je i nahoře, 1961). Tento cyklus abstraktní malby ukončují rozměrná plátna nazvaná Transcendence (1961).
V polovině šedesátých let se v Koblasově malbě objevuje stylizovaná figurace v obrazech reflektujících nejčastěji privátní téma (Citový život, 1965).
V emigraci se vrací k malbě až koncem 70. let v období osobní krize a při nemožnosti pracovat v sochařském ateliéru (Tanec, Padlí andělé, 1977, Mein Schatz hat grün so gern, 1980). Koblasa experimentuje s výtvarnými technikami a často se v cyklech maleb věnuje tématu Země (Horizonty, 1998) a živlů (Vítr, 2001).
Roku 2008 vznikají obrazy Pohovor s ďáblem, Psi, Králíci.

Scénografie[editovat | editovat zdroj]

Libreta[editovat | editovat zdroj]

Spolupráce na filmech[editovat | editovat zdroj]

Realizace (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Park Gustava Mahlera, Jihlava
Jan Koblasa, Rodina (1998), Mikulov
Niké (mramor), Úřad práce Kiel
Portál a sloupy (bronz), soudní budova Norderstedt
Strážce (dolomit), Anröchte
David a Goliáš (diabas), Nemünster
prospekt varhan (spolupráce Sonia Jakuschewa), Vicelin-Kirche, Norderstedt
Kouzelný vrch, Neumünster
Radegast a Svantovit, Skulpturenpark, Katzow

Autor knih[editovat | editovat zdroj]

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Výstavy, úplná bibliografie, autor textu[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. . Jan Koblasa, Záznamy z let padesátých a šedesátých (2002), Vetus Via, str. 75
  2. Jan Koblasa, Emigrace (vstávání z mrtvých se živým nedaří), 2011, Nakl. Ztichlá klika, Praha, str. 57

Katalogy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Televizní dokumenty[editovat | editovat zdroj]

Rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Koblasa&oldid=12395229
Stránka byla naposledy upravena 22. 3. 2015 v 00:28. Editovat celý článek Jan Koblasa.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy