Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
| Jan Lucemburský | ||
|---|---|---|
| Král český, hrabě lucemburský, titulární král polský | ||
 |
||
| Parmský groš z let 1331-1335 s vyobrazením Jana Lucemburského | ||
| Doba vlády | 1310-1346 | |
| Korunovace | 7. únor 1311 | |
| Narození | 10. srpen 1296 | |
| Lucembursko | ||
| Úmrtí | 26. srpen 1346 (50 let) | |
| Kresčak | ||
| Pochován | Lucemburk | |
| Předchůdce | Jindřich Korutanský | |
| Následník | Karel IV. | |
| Manželky | I. Eliška Přemyslovna (1310-30) | |
| II. Beatrix Bourbonská (1334-46) | ||
| Dynastie | Lucemburkové | |
| Otec | Jindřich VII. Lucemburský | |
| Matka | Markéta Brabantská | |
Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346), známý též pod přízviskem Slepý, byl desátý český král (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský, dočasně i titulární král polský.
Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.
Obsah |
Jan Lucemburský byl synem římského císaře Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. Vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa IV. Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“
Roku 1309 čeští vyslanci, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou, jedinou neprovdanou Přemyslovnou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách (a toho, že tu před lety zabili krále), ovšem dne 31. srpna byl Jan s Eliškou Přemyslovnou zasnouben a den poté (1. září 1310) proběhl ve špýrské katedrále sňatek.
Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – tzv. inaugurační diplom pro Čechy, přijal inaugurační diplom pro Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).
Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou korunován českým králem (korunoval ho Petr z Aspeltu). Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a jeho vzorem byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.
Situaci Janovi zkomplikovala smrt jeho otce v roce 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.
Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).
O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Král poté ztratil zájem o Čechy – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.
Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 Jan na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava-Karla.
Na přelomu let 1333 a 1334 udělil Karlovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistí nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. dochází k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.
Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.
V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž dosud dobré vztahy zintenzivnil několika vhodnými sňatky. Na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu.
Roku 1335 došlo v k setkání polských (Kazimír III. Veliký), českých (Jan Lucemburský) a uherských (Karel Robert z Anjou) vládců v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal titulu polský král za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska, tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak dochází jen k menším změnám.
Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.
S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval volbu nového německého krále (jak Jan, tak Balduin byli mezi kurfiřty). 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen jeho syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.
Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl významný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti uveřejnil oslavnou báseň na Jana Lucemburského Soud českého krále.
V posledních letech života Jana postihla zřejmě dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíš dobrovolnou smrt. Dle dobových kronikářů nechal král svého koně upoutat mezi koně dvou rytířů, kteří ho zavedli do nejprudší bitevní vřavy. Jeho smrt bývá proto považována za jakousi nepřímou, ba přímo vznešenou formu sebevraždy.
Jan Lucemburský, když slyšel o obrovské převaze Anglie, zabránil Karlu IV. vyjet do bitvy. Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království a dát zvučné jméno titulu českého krále.
Jan Lucemburský je pohřben v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty. V roce 1980 se vrátily jeho ostatky do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea.
Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, profesionální jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.
S první manželkou Eliškou Přemyslovnou (1292-1330):
V roce 1334 se Jan podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou (1318-1383) a začal žít usedlejším způsobem (do té doby se účastnil snad každé bitvy svých spojenců).
Nemanželské děti:
 |
Související články obsahuje Portál Křížové výpravy |
 |
Související články obsahuje Portál Středověk |
| Předchůdce: Jindřich VII. Lucemburský |
 |
Lucemburský hrabě Jan Lucemburský 1308 - 1346 |
|
Nástupce: Karel IV. |
| Předchůdce: Jindřich Korutanský |
 |
Český král Jan Lucemburský 1310–1346 |
|
Nástupce: Karel IV. |
