Fenomén

Fenomén (z řec.) znamená jev, to co se člověku ukazuje, a to bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam.

• V běžné řeči – mimořádný člověk, „fenomenální“ např. paměť.
• V empirických vědách pozorovaný jev (věc, událost, proces a pod.).
• Ve filosofii znamená čistý jev, „to, co se samo ukazuje, a tak, jak se samo ukazuje“^[1], bez jakýchkoli dalších předpokladů.

Řecké slovo fenomén (fainomenon) původně označovalo přelud, později jakýkoli jev. Ve své kritické filosofii rozlišuje Kant mezi nám smyslově přístupným fenoménem a věcí o sobě, kterou lze poznat pouze rozumově (jako noumenon). Toto rozlišení rozvinul Edmund Husserl ve své fenomenologii, která chce zkoumat čisté fenomény, nezkreslené našimi předpoklady. Fenomenolog tedy musí „uzávorkovat“ svá přesvědčení, včetně předpokladu, že fenomén je skutečný, existující předmět. Běžně totiž člověk pokládá fenomén jen za přístup k věci, k předmětu své intence, a tak snadno přehlédne, jak přesně se mu ukazuje. Tak běžný čtenář ani nezpozoruje tiskovou chybu, protože mu jde o smysl čteného; fenomenologický přístup by v tomto příkladě odpovídal přístupu korektora, který sleduje natištěná písmena.

Husserl tedy nijak nepochybuje o skutečnosti věcí, chce se k nim naopak co nejvíce přiblížit, ale protože všechny smyslové zkušenosti přijímáme jako fenomény, znamená to co nejpřesněji zachytit právě fenomény. Ve fenoménu je věc dána buďto „v originále“, to jest tak, že si ji mohu prohlédnout i z jiné strany, zblízka nebo naopak s větším odstupem, anebo jen ve vzpomínce či představě, kde tuto možnost nemám.

[editovat] Literatura

• E. Husserl, Idea fenomenologie. Praha 2004
• F. Lyotard, Fenomenologie. Praha 1995
• J. Patočka, Úvod do fenomenologické filosofie. Praha 2003

Poznámky

1. ↑ M. Heidegger, Bytí a čas, Praha 1996, § 7.