Jicchak Rabin

Jicchak Rabin יִצְחָק רַבִּין
5. a 8. Premiér Izraele
Ve funkci: 3. července 1992 – 4. listopadu 1995
Předchůdce	Jicchak Šamir
Nástupce	Šimon Peres
Ve funkci: 3. července 1974 – 22. dubna 1977
Předchůdce	Golda Meirová
Nástupce	Menachem Begin
Narození	2. srpna 1923 Jeruzalém dříve Britský mandát Palestina, nyní Izrael
Úmrtí	4. listopadu 1995 Tel Aviv, Izrael
Politická strana	Strana práce
Manžel/ka	Lea Rabin

Jicchak Rabin (1. března 1922 Jeruzalém – 4. listopadu 1995) byl izraelský politik a generál. V období 1964 - 1968 byl náčelníkem generálního štábu Izraelských obranných sil, poté do roku 1973 působil jako velvyslanec v USA. V letech 1974 - 1977 byl premiérem Izraele, do funkce opět nastoupil od roku 1992 a setrval v něm až do svého zavraždění v roce 1995. V letech 1984 - 1990 a 1992 - 1995 byl rovněž ministrem obrany. V roce 1994 obdržel spolu se Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem Nobelovu cenu míru.

[editovat] Život

[editovat] První funkční období premiéra (1974-1977)

V primárkách Strany práce byl Rabin 2. června 1974 zvolen do čela strany a vystřídal tak Goldu Meirovou ve funkci premiérky Státu Izrael.

Nejdramatičtějším okamžikem Rabinova prvního funkčního období pak byla Operace Entebbe. Rabin nařídil, aby jednotky izraelské armády zachránily rukojmí z letadla uneseného teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) a německými teroristy ze skupiny Revoluční buňky.

Rabin rezignoval na křeslo přemiéra koncem roku 1976 po dvou krizích. První, vyslání čtyř stíhaček F-15 na šabat vedla k rozpadu jeho koalice. Druhá byla způsobena tím, že Rabinova manželka Lea, měla v zahraničí dolarové konto z dob, kdy byl Rabin velvyslancem ve Spojených státech. Podle tehdejších izraelských zákonů bylo pro občany Izraele protizákonné vlastnit bankovní účet v jiné měně. Ve světle těchto obvinění Rabin rezignoval, za což si vysloužil pochvalu, jakožto zodpovědný a čestný muž.

[editovat] Druhé funkční období premiéra (1992-1995)

Ve Straně práce se v dubnu 1992 poprvé konaly primárky. V těch byl dosavadní předseda Šimon Peres poražen Jicchakem Rabinem. V následujících volbách do 13. Knesetu, které se konaly 23. června 1992 výrazně vyhrála levice v čele se Stranou práce. Jicchak Rabin oslovil veřejnost jako hrdina Šestidenní války, rázný ministr obrany z 80. let a jako muž, který byl vstřícný mírovým jednáním.^[1] Většina veřejnosti totiž chtěla ukončit neustávající násilí.^[1] Rabin po volbách sestavil koalici se stranou Merec (skupinou tří středolevých stran) a Šas (ultraortodoxní náboženskou stranou). Koalice zahrnovala podporu arabských a komunistických stran. Premiérem se stal v červnu 1992. Výměna vlády pak měla příznívý vliv na mírová jednání, která se konala v různých evropských městech. Mimo zmíněná jednání probíhaly tajné schůzky v Oslu, za účasti představitelů Izraele a členů Organizace pro osvobození Palestiny OOP. Aby se mohli izraelští zástupci sejít, byl zrušen zákon zakazující setkání se členy OOP.^[2]

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993.

Tyto tajné schůzky vyústily nakonec v roce 1993 v uzavření dohod nazvaných (Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement). Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v Bílem domě ve Washingtonu, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu, předsedou OOP Jásirem Arafatem. Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi i Jásiru Arafatovi udělena Nobelova cena míru. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy. Během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, uprchlíků, židovských osad, hranic a vody. Konečná dohoda měla být uzavřena na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338. Rozdělení palestinských okupovaných území na zóny A, B, C se datuje právě k podepsání Dohod z Osla. Zóna A pak znamená území pod plnou palestinskou samosprávou, zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou, zóna C pod plnou izraelskou správou.^[3][4]

Důležitým aspektem Dohod z Osla byly tzv. Dopisy o vzájemném uznání (Letters of Mutual Recognition), což byla korespondence mezi Rabinem a Arafatem. Ty obsahovaly pasáže o uznání práva Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí a uznání OOP jako zástupce palestinského lidu.^[2][6]

Všechny dohodnuté fáze měly probíhat formou harmonogramu. Ve větší části palestinského území a v městě Jericho měla být na přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská národní samospráva (Palestinian Interim Self-Governing Authority).

V reakci na podepsání Dohod z Osla vládu následně opustila strana Šas,^[7] což vedlo Rabinovu menšinovou vládu, aby se spoléhala na hlasy arabských a komunistických stran. Mírová smlouva tak byla v Knesetu odsouhlasena těsnou většinou 61 hlasů. Před schvalováním Smlouvy v Knesetu Rabin prohlásil:

Husajn II., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

Podepsání dohod z Osla se, přestože se jednalo o významný krok na cestě k míru, ukázalo jako dosti kontroverzní krok a ukázalo se, že tento mírový proces situaci značně zkomplikoval. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména Hamasu a Palestinského islámského džihádu, které se proti OOP a Smlouvám z Osla začaly vymezovat. Začaly se stupňovat i teroristické akce. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení, zejména pak rada židovských osad Ješa a hnutí Guš Emunim.^[7]

Mírový proces se pokusil narušit židovský osadník Baruch Goldstein, když 25. února 1994 v Hebronské svatyni patriarchů postřílel 29 modlících se muslimů. Palestinští radikálové využili tento incident jako záminku k rozpoutání násilí. Novým jevem se staly sebevražedné atentáty, na které Izraelci reagovali vojenskými zásahy a uzávěrami palestinských území.^[7] Mírový proces však i přes tyto problémy pokračoval. Po několika měsících Rabin a Arafat podepsali Smlouvu o odchodu izraelských jednotek z Gazy a Jericha (The Agreement on Gaza and Jericho). Prezidentem Palestinské samosprávy se oficiálně stal Jásir Arafat a 1. července 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.^[8]

Došlo i ke zlepšení vztahů mezi Izraelem a Jordánskem, které byly ovlivněny podepsáním Dohod z Osla.^[7] Zlom v jednáních nastal při schůzce v Londýně v květnu 1994. Jicchak Rabin se při nich zaručil Jordánsku, že bude mít privilegované postavení v dohledu na svatá místa islámu v Jeruzalémě. Po sérii veřejných i tajných jednání pak byla 26. října 1994 podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva (Heskem Ha-Šalom bejn Jisra'el Le-Jarden‎).

Pokrok ve vztazích nastal i mezi Izraelem a Sýrií, avšak uzavření smlouvy a návrat Golanských výšin se ukázalo jako politicky neprůchodné.^[7]

Náměstí králů v Tel Avivu, místo kde byl spáchán atentát na Jicchaka Rabina. Dnes na tomto místě stojí jeho památník.

Během podzimu roku 1995 přišel další pokrok v izraelsko-palestinských vztazích, když byla 28. září 1995 podepsaná tzv. Přechodná dohoda (Interim Agreement), neoficiálně označované jako Oslo II. Smlouva, která se týkala Západního břehu, znamenala stažení izraelské armády z určených palestinských měst, které následně přešly pod palestinskou správu. Po podepsání dohody se na obou stranách opětovně zvedla vlna kritiky.^[9] Ta vyvrcholila, když byl Jicchak Rabin 4. listopadu 1995 zavražděn pravicových židovským radikálem Jigalem Amirem na demonstraci na podporu mírového procesu na Náměstí králů v Tel Avivu.

[editovat] Odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech.

[editovat] Poznámky

• Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Yitzhak Rabin na anglické Wikipedii.

1. ↑ ^{a b} SACHAR, Howard M.. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 738-739. [Dále jen: SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael.]
2. ↑ ^{a b} Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. S. 187-188
3. ↑ GILBERT, Martin. Izrael - dějiny. Brno : BB art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 552-578.
4. ↑ ČEJKA, NEDOROSTKOVÁ. Izrael a palestinská území po 11. září 2001 [online]. [Cit. 2008-03-24]. Dostupné online.
5. ↑ CLINTON, William Jefferson. Můj život. Praha : Ikar, 2004. ISBN 80-249-0474-8. S. 621.
6. ↑ ^{a b} SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. S. 744-745
7. ↑ ^{a b c d e} Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. S. 191-194
8. ↑ KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7257-740-9. S. 196-197.
9. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195
10. ↑ SPRINZAK, Ehud. Brother against Brother - Violence and Extremism in Israeli Politics. New York : The Free Press, 1999. ISBN 978-0684853444. S. 253-258.

[editovat] Související články

Související články obsahuje Portál Izrael

Související články obsahuje Portál Hebraistika

• Nobelova cena míru

[editovat] Bibliografie

• Benedikt, L. Yitzhak Rabin: The Battle for Peace, ISBN 1-904950-06-X.
• Horovitz, D. Yitzhak Rabin, Soldier of Peace, ISBN 1-55704-287-X
• Kurzman, D. Soldier of Peace: The Life of Yitzhak Rabin, ISBN 0-06-018684-4
• Rabin, L. Rabin: Our Life, His Legacy, ISBN 0-399-14217-7
• Rabin, J. The Rabin Memoirs, ISBN 0-520-20766-1
• Milstein, U. The Rabin File, ISBN 965229196-X

v • d • e Premiéři Izraele

David Ben-Gurion (1948-53) • Moše Šaret (1953-55) • David Ben-Gurion (1955-63) • Levi Eškol (1963-69) • Jigal Allon (zastupující - 1969) • Golda Meirová (1969-74) • Jicchak Rabin (1974-77) Šimon Peres (zastupující - 1977) • Menachem Begin (1977-83) • Jicchak Šamir (1983-84) • Šimon Peres (1984-86) • Jicchak Šamir (1986-92) • Jicchak Rabin (1992-95) • Šimon Peres (1995-96) Benjamin Netanjahu (1996-99) • Ehud Barak (1999-2001) • Ariel Šaron (2001-2006) • Ehud Olmert (2006-současnost)

v • d • e Ministři obrany Izraele

Ben-Gurion (1948-54) • Lavon (1954-55) • Ben-Gurion (1955-63) • Eškol (1963-67) • Dajan (1967-74) • Peres (1974-77) • Weizman (1977-80) • Begin (1980-81) • Šaron (1981-83) • Arens (1983-84) • Rabin (1984-90) • Šamir (1990) • Arens (1990-92) • Rabin (1992-95) • Peres (1995-96) • Mordechaj (1996-99) • Arens (1999) • Barak (1999-2001) • Ben-Eliezer (2001-02) • Mofaz (2002-06) • Perec (2006-07) • Barak (2007-současnost)

v • d • e Náčelníci generálního štábu Izraelských obranných sil (IOS)

Ja'akov Dori (1948-49) • Jigael Jadin (1949-52) • Mordechaj Maklef (1952-53) • Moše Dajan (1953-58) • Chajim Laskov (1958-61) • Cvi Cur (1961-64) • Jicchak Rabin (1964-68) • Chajim Bar-Lev (1968-72) David Elazar (1972-74) • Mordechaj Gur (1974-78) • Rafael Ejtan (1978-83) • Moše Levi (1983-87) • Dan Šomron (1987-91) • Ehud Barak (1991-95) • Amnon Lipkin-Šachak (1995-98) • Šaul Mofaz (1998-2002) Moše Ja'alon (2002-05) • Dan Chaluc (2005-07) • Gabi Aškenazi (2007 - současnost)

v • d • e Ministři školství Izraele

Šazar (1949-50) • Remez (1950-51) • Ben-Gurion (1951) • Dinur (1951-55) • Aran (1955-60) • Eban (1960-63) • Aran (1963-69) • Allon (1969-74) • Jadlin (1974-77) • Hammer (1977-84) • Navon (1984-90) • Hammer (1990-1992) • Aloni (1992-93) • Rabin (1993) • Rubinstein (1993-96) • Hammer (1996-98) • Levy (1998-99) • Sarid (1999-2000) • Barak (2000-01) • Livnat (2001-06) • Šítrit (2006) • Tamir (2006-současnost)