Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Ultrafialový obrázek Venušiných mraků jak jej viděla sonda Pioneer Venus Orbiter (26. února 1979). Ve viditelném světle má Venuše jen nevýrazné rysy. |
|
| Elementy dráhy (Ekvinokcium J2000,0) |
|
|---|---|
| Velká poloosa | 108 208 926 km 0,723 331 99 AU |
| Obvod oběžné dráhy | 0,680 Tm 4,545 AU |
| Výstřednost | 0,006 773 23 |
| Perihel | 107 476 002 km 0,718 432 70 AU |
| Afel | 108 941 849 km 0,728 231 28 AU |
| Perioda (oběžná doba) | 224,700 96 d (0,615 197 7 a) |
| Synodická perioda | 583,92 d |
| Orbitální rychlost - maximální - průměrná - minimální |
35,259 km/s 35,020 km/s 34,784 km/s |
| Sklon dráhy - k ekliptice - ke slunečnímu rovníku |
3,394 71° 3,86° |
| Délka vzestupného uzlu | 76,680 69° |
| Argument šířky perihelu | 54,852 29° |
| Počet přirozených satelitů |
0 |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Rovníkový průměr | 12 103,7 km (0,949 Zemí) |
| Povrch | 4,60×108 km2 (0,902 Zemí) |
| Objem | 9,28×1011 km3 (0,857 Zemí) |
| Hmotnost | 4,8685×1024 kg (0,815 Zemí) |
| Průměrná hustota | 5,204 g/cm3 |
| Gravitace na rovníku | 8,87 m/s2 (0,904 G) |
| Úniková rychlost | 10,36 km/s |
| Perioda rotace | −243,0185 d |
| Rychlost rotace | 6,52 km/h (na rovníku) |
| Sklon rotační osy | 2,64° |
| Rektascenze severního pólu |
272,76° (18 h 11 min 2 s) |
| Deklinace | 67,16° |
| Albedo | 0,65 |
| Povrchová* teplota - min* - průměr - max |
228 K 737 K 773 K |
| (*minimální teplotu mají jen vrcholky mraků) | |
| Charakteristiky atmosféry | |
| Atmosférický tlak | 9321,9 kPa |
| Oxid uhličitý | 96% |
| Dusík | 3% |
| Oxid siřičitý Vodní páry |
stopová množství |
Venuše je druhou planetou od Slunce, pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Je to terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy ji proto nazýváme „sesterskou planetou“ Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy.
Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, najdeme ji na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°), takže ji ze Země lze vidět jen před svítáním nebo po soumraku. Proto je někdy označována jako „Jitřenka“ nebo „Večernice“, a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze. Někteří lidé dokonce dokážou rozpoznat její fázi pouhým okem. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne.
Venuše byla známa už starým Babylóňanům kolem 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla známa dlouho předtím v prehistorických dobách kvůli své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀).
Obsah |
Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobné pozemskému jádru a je tedy tvořeno železným jádrem o průměru 6 000 km s roztaveným kamenným pláštěm, který jádro obklopuje. Spolu tvoří tyto dva obaly největší část planety. Spodní hranice pláště leží podle odhadů v hloubce okolo 2 840 km. Složení ani teplota těchto částí planety nejsou podrobně prozkoumány a známy. Předpokládá se, že se zde nachází velké zastoupení železa a to buď v čistém stavu a nebo vázaného se sírou ve formě FeS. Na rozhraní jádra a pláště se odhadují teploty okolo 3 500 °C, v jádře by mohly dosahovat až k 4 000 °C. Venuše podobně jako Země překonala gravitační diferenciaci, období krátce po svém zformování, kdy těžší prvky klesaly do středu planety, čímž došlo k vytvoření jádra, zatímco lehčí prvky stoupaly směrem k povrchu. Důkazem diferenciace je vznik sekundární atmosféry planety, která během ní vznikla.
Poslední výsledky z gravitačního měření sondy Magellan nasvědčují, že kůra Venuše je silná přibližně 35 km. Existuje teorie, že Venuše neuvolňuje vnitřní energii pohyby tektonických desek jako Země, ale namísto toho v pravidelných intervalech překonává masivní vulkanickou činnost, vlivem které se její povrch zalévá čerstvou lávou. Tuto teorii podporuje skutečnost, že nejstarší geomorfologické útvary na povrchu jsou staré pouze 800 miliónů let, zatímco zbytek povrchu je mladšího data (řádově několik stovek miliónů let). V současnosti se předpokládá, že Venuše je stále vulkanicky aktivní v izolovaných geologických obdobích.
Průzkum povrchu Venuše je vzhledem k husté atmosféře obklopující planetu ve viditelném spektru nemožný. Pro zmapování povrchu se musí využívat radarové vlny, které jsou schopny atmosférou projít. Venuše má na svém povrchu dvě „kontinentální“ vrchoviny, které se zdvíhají z rozsáhlých plání. Výšky povrchových útvarů se měří vzhledek ke střednímu poloměru planety, jelikož se zde nevyskytuje oceán kapalné vody, který by se mohl podobně jako na Zemi použít pro výchozí výšku. V oblasti severní vrchoviny Ishtar Terra se nacházejí největší hory Venuše Maxwell Motnes, která je přibližně o 2 km vyšší než Mount Everest. Okolo hor se nachází Lakshmi Planum. Velikost oblasti Ishtar Terra dosahuje přibližně velikosti pozemské Austrálie. V oblasti rovníku se nachází rozsáhlejší oblast Aphrodite Terra, která se velikostí rovná Jižní Americe. Mezi těmito vrchovinami se nachází celá řada širokých prohlubní jako například Atalanta Planitia, Guinevere Planitia a Niobe Planitia. Pro pojmenování povrchových útvarů Venuše se zpravidla využívají ženská jména z mytologie (vyjma Maxwell Montes, Alpha a Beta Regio).
Jelikož má Venuše velmi hustou atmosféru, která brzdí dopadající tělesa, nenachází se na povrchu planety žádné impaktní krátery menší než 2 km v průměru. Krátery na Venuši jsou relativně mělké, např. kráter s průměrem 160 km je hluboký pouze 400 m. Nízká hloubka svědčí o intenzivní erozi a nebo silných endogenních pochodech. Na povrchu jsou pozorované také zlomy značných rozměrů, které nasvědčují tektonickou činnost na planetě.
Předpokládá se, že téměř 90 % povrchu tvoří nedávno utuhnutá vrstva bazaltové lávy, která je pouze zřídka porušena meteorickým kráterem. Malý počet impaktních poruch napovídá, že povrch planety byl v nedávné době značně přeměněn vlivem sopečné aktivity.
Na rozdíl od Země magnetické pole Venuše není indikované v jádře planety, ale v atmosféře při interakci ionosféry s částicemi slunečního větru. V současnosti není zcela jasně známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Jelikož se předpokládá, že vznik Venuše byl velmi podobný Zemi a že mají i podobné chemické složení. Země má jádro tvořené tekutým kovem, který umožňuje probíhání termochemické konvekce, což umožňuje generování magnetického pole. Existují dvě základní teorie, které nepřítomnost pole indukovaného jádrem vysvětlují. První předpokládá, že počáteční teplo při formování společně s teplem vznikajícím při radioaktivním rozpadem nestačilo na to, aby se jádro udrželo v tekutém stavu. Tím pádem by byla teplota jádra příliš nízká na termální konvekci, podobně jako je tomu v případě Marsu. Druhá teorie vysvětluje nepřítomnost vnitřně buzené magnetosféry Venuše malým tepelným tokem z jádra planety. Nepřítomnost magnetického pole generovaného ve vnitřních oblastech planety má za následek skutečnost, že Venuše není dobře chráněna proti dopadajícím částicím slunečního větru jako Země a může být jedním z důvodů, proč jsou si tyto dvě planety tak velmi rozdílné.
Indukovaná magnetosféra vznikající pod vlivem částic slunečního větru je zformována do dlouhého chvostu, který se táhne směrem od Slunce do vzdálenosti přibližně 8 až 12 poloměrů Venuše. Na přivrácené straně ke Slunci pak vzniká rázová vlna.
Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Venera, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořená převážně z oxidu uhličitého, dále pak dusíku, kyslíku a vodní páry. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Silný skleníkový efekt má na svědomí, že povrch Venuše je teplejší než nejbližší planeta ke Slunci Merkur i přes to, že je od Slunce více jak dvakrát tak vzdálený a přijímá pouze 25 % slunečního záření (2613,9 W/m² v horní části atmosféry a pouze 1071,1 W/m² na povrchu planety). Vlivem tepelné setrvačnosti a proudění atmosféry se teplota na denní a noční straně Venuše výrazně neliší (rozdíl se pohybuje v rozmezí 25 °C)[1] a to i přes to, že rotace planety je extrémně pomalá. V horních vrstvách atmosféry panují větry, které obkrouží planetu přibližně jednou za 4 pozemské dny, což vede k distribuci tepla po celé planetě. Atmosférický tlak na povrchu planety dosahuje přibližně okolo 9 MPa, což je 90 krát více než je tlak na povrchu Země.[1] Během pozorování planety byly pozorovány v atmosféře i elektrické výboje v podobě blesků,[2] i když se objevují nejspíše 1000 krát řídčeji než v zemské atmosféře.
V horních vrstvách atmosféry vanou silné větry, které mohou dosahovat rychlosti až 360 km/h, naproti tomu na povrchu planety vane jen velmi slabý vítr, u kterých rychlost nepřesahuje 4 až 7 km/h.[1] Jelikož se ale při povrchu nachází velmi silná atmosféra, mají i tyto slabé větry značnou sílu a působí velkou energií na případnou překážku.
Atmosféra planety sahá do výšky přibližně okolo 1 000 km nad povrchem planety, kde se nachází vodíková koróna. Pod ní se nachází do výšky 300 km atmosféra tvořená převážně héliem. Pod touto vrstvou je pak směsice vzduchu složená z okolo 97 % oxidu uhličitého, téměř 3 % dusíku, 0,1 kyslíku.[1]
Sluneční záření je na povrchu Venuše velmi oslabené, jelikož musí překonávat hustou atmosféru, jeho hodnota dosahuje přibližně síly Slunce při zamračené obloze na Zemi. Hlavní oblačnost se nachází ve výšce přibližně 50 až 70 km nad povrchem planety. Hrubá vrstva mraků odráží většinu slunečního svitu zpět do okolního vesmíru, což vede k zabraňování ještě silnějšímu ohřívání atmosféry. Tento jev má na svědomí také to, že bolometrické albedo dosahuje přibližně 60 %[3] a albedo v rozsahu viditelného světla ještě více. Vlivem oblačnosti Venuše pak dochází k tomu, že samotný povrch planety je méně osvětlený než povrch na Zemi a i méně zahříván slunečním teplem. Oblačnost na Venuši není hlavním důvodem, proč zde panuje vysoká teplota. Tímto důvodem je vysoký podíl CO2 v atmosféře, který způsobuje silný skleníkový efekt.
Mraky jsou tvořené převážně z oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily povrchu. Vrcholky mraků mají teplotu přibližně −45 °C. Zpočátku se soudilo, že teplota na povrchu Venuše by mohla být příznivá pro vznik života, až do počátku 60. let 20. století se teplota odhadovala kolem 50 °C a teprve v roce 1965 se ještě na základě pozemských měření došlo k závěru, že teplota je značně vysoká, okolo 300 °C. V současnosti je průměrná teplota povrchu Venuše, jak ji určila NASA, 464 °C. Minimální teplotu mají právě vrcholky mraků, teplota na povrchu nikdy neklesá pod 400°C.
Jelikož Venuše nemá vlastní magnetické pole, není její povrch zcela chráněn před slunečním větrem a částicemi dopadajícími na její horní část atmosféry. Uvažuje se, že Venuše měla původně podobné množství vody v atmosféře jako má Země. V důsledku bombardování slunečních částic ale došlo k rozštěpení vodních molekul na atomy vodíku a kyslíku. Vlivem nízké hmotnosti vodíku mohl následně snadno uniknout do kosmického prostoru. Oproti tomu těžší kyslík zůstal v atmosféře a následně se nejspíše reagoval s atomy v kůře, došlo k jeho navázání a postupnému vymizení z atmosféry. Poměr vodíku a deutéria v atmosféře planety tuto teorii podporuje. Vzhledem k suchu jsou horniny na Venuši těžší a tvrdší než na Zemi, což umožňuje vznik hor a útesů s prudšími svahy a neobvyklými tvary.
Venuše obíhá okolo Slunce ve střední vzdálenosti okolo 108 miliónů km jednou za 224,65 dne. Planeta obíhá podobně jako všechny planety sluneční soustavy po eliptické dráze, která je ale nejvíce blízká kruhové s excentricitou dráhy menší než 0,01. Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní[4] nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy a to na vzdálenost menší než 41 miliónů km.[4]
Venuše rotuje kolem své rotační osy ze všech planet sluneční soustavy nejpomaleji a to v intervalu jednou za 243,16 dne.[5] Má pomalou zpětnou rotaci,[5] což znamená, že rotuje od východu k západu namísto od západu k východu jako většina ostatních planet. Důvod toho, proč planeta rotuje zpětně není znám,[5] ale předpokládá se, že se jedná o následek slapového působení její velmi hmotné atmosféry.[6][7] Vyjma neobvyklé zpětné rotace je navíc rotace Venuše na její oběžné dráze synchronizovaná tak, že v době nejbližšího přiblížení k Zemi se k ní otáčí stále stejnou stranou. Tato vlastnost může být zapříčiněna slapovými jevy, které ovlivňují Venušinu rotaci, kdykoliv se planety dostanou blízko k sobě, či se jedná o pouhou shodu náhod.
Na Venuši je sluneční den kratší než siderický den. Při pozorování Slunce z povrchu planety se východ Slunce objeví každých 116,75 dne.[8]
Venuše je nejjasnější objektem na noční obloze po Měsíci, který se pohybuje uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze vzdálit dále od Slunce než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi -3,1 magnitudy do -4,4 magnitudy.[9] Nejjasnější je Venuše na noční obloze v době, kdy je osvětlených 25 % jejího kotouče, k čemuž zpravidla dochází 37 dní před dolní kulminací na večerní obloze a 37 dní po ní na ranní obloze. Jedná se o třetí nejjasnější přírodní objekt na obloze hned po Slunci a Měsíci. Je až 15krát jasnější než nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius.[10]
Od Slunce se nejvíc vychýlí přibližně 70 dní před a po dolní konjukci, v této době je v poloviční fázi. V těchto dvou intervalech je Venuše viditelné i za plného denního světla, pokud pozorovatel přesně ví, kam se má podívat. Jako všechny planety i Venuše na svojí dráze při pozorování ze Země se zdánlivě zastaví a pak postupuje po obloze opačně. Perioda opačného pohybu je 20 dní před a po dolní konjukci.
Velikost podobná Zemi, existence atmosféry a vzdálenost od Slunce naznačující vysoké, ale životu stále přívětivé teploty vedla k častým spekulacím o existenci vyspělého života na planetě Venuši. Anthony Procter roku 1870 napsal:
Je jasné, že, kvůli kratší vzdálenosti Venuše od Slunce, stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné bytostmi podobnými pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné, ale v mírných a chladných pásech mohou pravděpodobně existovat oblasti s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo… Nenacházím žádný důvod… zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jako žijí na Zemi.
Výzkum kosmických sond naopak ukázal, že vzhledem ke skleníkovému efektu a povrchovým teplotám okolo 600 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat.
Roku 2002 však Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z texaské univerzity v El Paso vyslovili teorii o možném životě nikoliv na Venušině povrchu, ale v jejích oblacích. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na zvláštnosti ve složení vodních kapek ve venušských mracích, které, podle jejich názoru, lze vysvětlit přítomností mikroorganizmů. Jednalo ze zejména o současnou přítomnost sulfanu a oxidu siřičitého, dvou plynů, které navzájem reagují a nevyskytují se proto společně, pokud je nějaký jev nedoplňuje. Poukázali rovněž na příliš nízké množství oxidu uhelnatého navzdory slunečnímu záření a bleskům. Možným vysvětlením je přítomnost mikroorganizmů vznášejících se v oblacích, které by využívaly metabolizmu podobného některým raným pozemským organizmům.
Venus, počeštěné jmeno Venuše znamená původně půvab, krásu, vděk a vnady.[11] Planeta se objevuje na obloze večer po západu Slunce a pak i ráno před jeho východem. Tento jev má za následek, že mnohé národy mají pro Venuši dvě pojmenování a to v závislosti na době, kdy byla planeta pozorována. Staří Řekové nazývali Venuši Hesperos večer anebo ráno Phosphortus. V češtině se vyskytuje podobné dvojité pojmenování — Večernice a nebo Jitřenka.[9]
Jméno Venus se původně používalo pro staroitalskou bohyni jara a probouzející se přírody, které až později bylo dáno i bohyni krásy. Někdy ve 3. století př. n. l. po první punské válce došlo u Římanů ke ztotožnění římské bohyně s řeckou bohyní lásky Afroditou.[11]
Ze starší literatury tehdejší představy o podmínkách na Venuši lze číst v knize Planeta nachových mračen od bratrů Strugackých, vydané roku 1962
Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článků Venuša na slovenské Wikipedii a Venus na anglické Wikipedii.
| Sluneční soustava |
|---|
 |
| Slunce · Merkur · Venuše · Země · Mars · Ceres · Jupiter · Saturn · Uran · Neptun · Pluto · Makemake · Haumea · Eris |
| Planeta · Planetka· Trpasličí planeta · Měsíce: Měsíc · Marsovy · asteroidní · Jupiterovy · Saturnovy · Uranovy · Neptunovy · Plutovy · Eridin |
| planetky | Hlavní pás | meteoroidy | komety | Oortův oblak | Kuiperův pás | transneptunická tělesa | sluneční vítr |
