Josef Kainar
Josef Kainar (29. června 1917 Přerov, Československo – 16. listopadu 1971 Dobříš) byl český básník, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Člen umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice.
V letech 1938 – 1939 studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol vystřídal celou řadu zaměstnání. Měl blízko k divadlu a pracoval jako dramaturg v Divadle satiry. Pracoval jako novinář, v novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. Po druhé světové válce také spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. V rozhlase například dělal tzv. rozhlásky, ve kterých přístupnou formou seznamoval mladší posluchače s děním. Po roce 1947 se věnoval pouze literatuře.
Kainar se také zabýval hudbou, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. Stylově vychází Kainar především z jazzu. Zmínky o něm se objevují také v jeho básních.
Počátky jeho tvorby byly ovlivněny především existencialismem. Pro jeho dílo je typická ironie, někdy až hraničící s výsměchem. Dalším typickým znakem jeho tvorby je zpěvnost, možnost spojovat text s hudbou, hovorový, místy i vulgární jazyk, odpor ke konzervatismu. Snažil se o pravdivost svých veršů, znázorňoval hrubost světa, zacházel až do skepticismu. Jeho básně obsahují malé příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení.
Mimo svoji literární tvorbu také psal filmové scénáře a fotografoval.
- Příběhy a menší básně (1940) – prvotina, typická příběhovost; obraz války a doby
- Osudy
- Nové mýty (1946) – Tato sbírka výrazně vychází z programu umělecké skupiny 42. Obsahuje mj. i jeho nejslavnější báseň Stříhali dohola malého chlapečka, již si můžete přečíst níže a která byla také zhudebněna Vladimírem Mišíkem. Zpochybňuje mýtus nového spravedlivého světa, v plné míře ironie, sarkasmus, existencialismus, odcizení a absurdita.
- Veliká láska (1950) – inspirace Majakovským
- Český sen (1953) – odklání se od angažovanosti, píše o naší historii – kdy jsme museli bojovat za budoucnost
- Člověka hořce mám rád (1959) – po zklamání komunismem se vrací k původním tématům; nezdolná láska, i když člověk chybuje a hřeší
- Lazar a píseň (1960) – uvolnění doby se projevuje i v uvolnění jazyka
- Moje blues (1966) – osamocení člověka, skepticismus, podobné Novým mýtům; tragikomika, sžíravá ironie
[editovat] Tvorba pro děti
Děti jsou malé, ale ne hloupé. Jedná s nimi, jako se sobě rovnými, ale podává pochopitelně.
- Nevídáno-neslýcháno
- Říkadla
- Zlatovláska
Kainar textoval začátkem 40.let především písně amerických swingových klasiků (G. Gershwin, R. Rodgers, D. Ellington, H. Carmichael aj.). Za okupace to bylo pro nacisty „žido-bolševické swinstvo“, které se přesto hojně hrálo mezi mladými lidmi, např. na trampských srazech. Kainar sám si některé svoje texty zhudebnil - a to velice dobře. Např. píseň Černá kára, Starý mrtvý vrabec, Blues železničního mostu aj.
V 50. letech se hrál v rádiu Irvingův americký šlágr Duben, první duben (v originále Cheek to Cheek). Nahrávku pořídil Gustav Brom, který se úspěšně zhostil vokálního partu. Hitem byla i další Kainarova píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Zásadní průlom bylo ovšem album amerických evergreenů natočených na konci 60. let opět orchestrem Gustava Broma.
Kainarovy texty v jazzové, beatové i folkové podobě výborně nazpívala řada interpretů: Vladimír Mišík s kapelou ETC a Flamengo, Michal Prokop s kapelou Framus Five, Eva Olmerová, Jiří Suchý, Karel Plíhal, Karel Hála, Jiří Jelínek, Waldemar Matuška aj.
Roku 1972 vydal Supraphon legendární rockové album Kuře v hodinkách skupiny Flamengo, které produkoval Hynek Žalčík. Pozoruhodné je i průřezové LP produkované týmž producentem z roku 1977 s názvem Obelisk, které je jakousi poctou Josefu Kainarovi. Skládá se pouze z Kainarových písní nebo jeho zhudebněných básní a sešli se na něm Jiří Suchý, Eva Olmerová (oba s Orchestrem Gustava Broma), Vladimír Mišík (s kapelami Flamengo a ETC) a Michal Prokop (s Framus Five).
Swingové texty nedaly po mnoha letech spát Karlu Plíhalovi, který se na své album Kainarových písní chystal dlouho - víc než tři roky. Nakonec se rozhodl jen pro doprovod swingující kytary. Výsledek velmi dobrý. Přispěla k němu i účast Zuzany Navarové, která nazpívala na album Nebe počká tři písně. Podrobná anabáze Josefa Kainara jako písňového textaře je popsána v doslovu knížky Bledej gentleman (dotisk v roce 2003), který napsal Jiří Dorůžka.
- Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949) – Jedna z nejvýznamnějších českých her. Jednalo se o první české absurdní drama. Základním tématem je zneužití moci a uzurpátorství. Hra byla zakázána.
- Nebožtík Nasredin
- Bláznův kabát
- Básně a blues
Překládal především francouzskou a německou poezii.
- Ani tak nehořím
Já plynu
Ze žhavých úst jak verš
Jako verš o svobodě
Verš který zmarní spálí udusí
A přece svého dojde
- (Josef Kainar, Bolest ať mi poví; Listy)
- Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
- Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
- Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
- Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
- Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
- Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné
- Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
- Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
- Už mu to začalo
- (ze sbírky Nové mýty)
- JE TO
- Tam na nároží u výčepu
blýská se vždycky
trocha střepů.
Nic nesmete je,
nevyklove,
oslepnou jedny,
svítí nové.
- Tam na nároží pod schůdky
lampa má krámek
klenotnický.
Tam na nároží pod schůdky
je něco rozbitého
vždycky.
- Taková pošetilost, chtít
v žalu mít radost,
v zimě léto!
Ta dlažba špatně zametená!
- To všechno být už nemá, nemá.
Nemá to být už,
ale je to.
- (ze sbírky Člověka hořce mám rád)
- SVATBA
- Ta svatba stála hříšný peníze.
- Nevěsta v bílém růžová,
ženich byl v černém bledý.
Družbové vzácně tři dny opilí.
- To byl svět.
Naposledy.
- Slz jako hrachu.
Růží jako kvítí.
Husy z talířů se vznesly do ráje,
kde v mírném pohnutí,
zahalen v peruti,
je čekal Kačer cherubín,
vstříc družkám kejhaje.
- A taky beran na to pad
a celý plíce z vola.
Každý se tam směl nalokat,
úplně, skrz a zhola,
tam tuze krásně nutili
v tom přepoctivém úsilí
každýho trošku
vyšinouti,
neboť on,
on byl ajznboňák.
- Křídlovky hrály, prýštil koňak,
milión žertů bylo rčeno
a jí,
jí na to padlo věno.
- Plakaly matky do loktuše.
A matkám na to padly duše.
- Jezdili sem tam na kočáru
s pocitem úžasného zmaru
a kočí práskal do kobyl,
bič růžičkama ozdobil,
varhany hrály sen i děs,
učitel padal do kláves,
městečko pilně pomlouvalo,
bylo mu toho štěstí málo.
- Přednosta pil,
výpravčí pili
a cestující
netušili.
- Ta svatba stála hříšný peníze.
- Bylo to příliš
nebo málo?
- Aby ti láska rozkvétala, trošku,
celýho sebe rozdej se
a neleň poslat hostům pro líh.
- Bylo by to špatný
ke stáru
mít pomník v černým kočáru
pod holým nebem
kdesi v polích.
- (ze sbírky Lazar a píseň)
- Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století
[editovat] Související články