Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Prof. Ph.Dr. Josef Pekař (12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha) byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy.
Obsah |
Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Atheneu dokázal, že název „Hrubá Skála“ se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272-1273. Dva semestry strávil v Erlangen a v Berlíně pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického (ČČH), který později po 30 let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630-1634), kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika T. Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu F. Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného.
Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká (1903) dokázal, že legenda tzv. Kristiána, kterou Josef Dobrovský pokládal za padělek, pochází skutečně z 10. století. V letech 1909 a 1911 vydal Knihu o Kosti, důkladný popis šlechtického života za třicetileté války a poměrů poddaných v 17. a 18. století. Důraz na detaily běžného života a hospodářské poměry byl tehdy nový a předešel svou dobu. 1915 následovala práce České katastry 1654 až 1789, kde ukázal postup centralizace v Rakousku.
1912 vydal brožuru Masarykova česká filosofie, kde se bránil proti Herbenovým útokům na Gollovu školu, kritizoval Masarykovu historickou metodu a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity; tím zahájil dlouhý spor o smysl českých dějin.
Vznik Československa Pekař sice neočekával, nicméně oslavil přednáškou Říjen 1918 a věnoval se pak otázce po zavinění války (Světová válka, 1921). Téhož roku vydal přepracovanou učebnici Dějiny československé, dlouho užívanou na našich středních školách. V reakci na poválečnou vlnu protikatolickou vlnu začal polemik Pekař obhajovat až idealizovat české baroko i šlechtu (Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém, 1921; Bílá Hora, 1921; Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, 1923) a od té doby se stává konzervativním národovcem (Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922). Ve svém nejrozsáhlejším čtyřsvazkovém díle Žižka a jeho doba (1928-1934) hodnotí Žižku – podobně jako Palacký – spíše jako válečníka a náboženského fanatika, na rozdíl od Palackého však upírá husitství nadnárodní význam a představuje je jako hnutí ryze středověké, pro současnost těžko pochopitelné a v důsledcích spíše škodlivé. Kniha vyvolala ostré reakce, zejména Jana Slavíka a Kamila Krofty, na něž Pekař odpověděl články, později vydanými pod názvem Smysl českých dějin.
K (domnělému) výročí smrti svatého Václava vydal knihu Svatý Václav (1929) a k výročí Valdštejnovu přepracované vydání knihy Valdštejn (1934). V letech 1931-1932 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, v nástupní přednášce znovu zdůraznil své národně-konzervativní stanovisko a názor, že periodizace českých dějin má vycházet z životních slohů, podobně jako v dějinách umění. Ve slavnostním projevu k 85. narozeninám T. G. Masaryka se však upřímně poklonil Masarykově dějinné velikosti, jeho dílu osvoboditelskému a státnickému.
Dějinné události se Pekař snažil vykládat důsledně v dobovém kontextu a jako svědomitý historik zdůrazňoval nesourodost představ různých epoch. V poválečných polemikách se klonil ke konzervativnějšímu stanovisku, zůstal však přesvědčeným vlastencem a všechny velké události hodnotil z hlediska svého národa. Proto se také snažil zbavit české vlastenectví náboženských sporů, jež národu v minulosti podle jeho názoru tolik uškodily.
