Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Julius Zeyer (26. duben 1841 Praha – 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a epický básník. Odborníky bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. V české literatuře a poezii stojí ve skutečnosti mimo hlavní literární proudy.
Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila ) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál (viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr.). Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.
Obsah |
Julius Zeyer byl synem Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer byl velkoobchodník s dřívím, ale po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle pečlivě připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy. Julius studoval na obchodní reálce, poté zkusil techniku, ale nakonec vypomáhá své matce v závodě. Ve svých dvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[1] Julius Zeyer sice neodmaturoval[zdroj?], ale na filozofické fakultě se zapal na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků, naučil se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.
Zeyerovy literární začátky nebyly zrovna šťastné. Debutoval poměrně nepovedenou humoristickou povídkou Krásné zoubky (1873). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem - do oblasti magie, okultismu a také zednářství. Odtud pramení i námět k jeho pozdějším, rovněž nepříliš zdařilým, Fantastickým povídkám (1882). Od magie, okultismu a zednářství již nebylo daleko k obdivu ke středověkým ideálům, které se staly častou inspirací v další Zeyerově tvorbě (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898) ). Tématem těchto děl je zápas dohasínajícího pohanství s počínajícímkřesťanstvím. Zeyer se snažil prosadit také na divadle, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin – např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906). Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první operu a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.
Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).
Julius Zeyer procestoval na svou dobu obrovské množství zemí – již v mládí to byla oblast dnešního Rakouska, Německa a Francie, později také Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afrika a řada dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki nebo drama Lásky div (1894), Čína se objevuje v povídce Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) a Island v již zmíněném V soumraku bohů. Z cizích kultur si ale pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem u hraběte Harracha (1882).
Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy a jak již bylo výše řečeno, z jistých náznaků lze vytušit, že byl zřejmě homosexuál (či snad bisexuál), což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech a pak do jeho pražského paláce. Občas pobývá v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž umírá 29. ledna 1901 na selhání srdce. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901[1].
Jeho dílo je velice těžko zařaditelné do nějakého proudu, nejblíže měl asi k lumírovcům (kosmopolitní škola). Co se charakteru týká, jde o novoromantismus.
