Kýros II.

Kýros ve středověkém iluminovaném rukopise

Kýros II. Veliký z dynastie Achaimenovců (* kol. 590 př. n. l.; † 530 př. n. l.) byl zakladatelem perské říše a zároveň jedním z největších dobyvatelů starověku. Jeho jméno znělo ve staroperštině Kuruš, tvar Kýros je uváděn v řeckých pramenech.

[editovat] Počátky

Podle Hérodotova podání byl Kýros po matce spřízněn s médskou královskou dynastií, která ovládala od 7. století př. n. l. celý prostor dnešního Íránu spolu s částí Asýrie. Matka se jmenovala Mandané, jejím otcem byl král Médů Astyagés a dědem z matčiny strany lýdský král Alyattés II., jenž zemřel v roce 560 př. n. l. Kýrovým otcem byl Achaimenovec Kambýsés I., syn Kýrův, vládnoucí zhruba od roku 600 př. n. l. jako vazal Médů v kmenovém území Peršanů – Persidě (Anšanu). Celkem vzato není nic bližšího o Kýrově dětství a dospívání známo, neboť zprávy antických autorů se vesměs omezují jen na různé věštby, prorokující mladému princi velkou budoucnost.

[editovat] Formování perské říše

Do reálných dějin vstupuje Kýros v době kolem roku 559 př. n. l., kdy mu po smrti Kambýsa I. připadla vláda v Persidě, jistě se souhlasem médského krále Astyaga. Jak se zdá, zpočátku nedocházelo k větším sporům mezi Astyagem a jeho ambiciózním vnukem, postupně však vztahy chladly a nejpozději v roce 553 př. n. l. se změnily v otevřené nepřátelství. Vše pak ukončila krátká médsko-perská válka, při níž Kýros v roce 550/549 př. n. l. dobyl Astyagovu rezidenci Ektabany a následně i zbytek jeho držav. Namísto médské nadvlády byla v íránských krajích nastolena nadvláda Peršanů.

Zrod nové velmoci – perské říše – byl sice prudký, avšak následovala rychlá konsolidace mocenských vztahů v oblasti, což jistě souviselo s příbuzností obou etnik, Peršanů a Médů. Pro novou monarchii to byl takřka předpoklad k přežití, neboť již roku 547 př. n. l. propukl konflikt na západě, který vyvolal lýdský král Kroisos, nejmocnější panovník rodu Mermnovců. Rozhodující bitva této války proběhla u Pterie v Kappadokii, Kýros v ní zvítězil a jeho panství se rozrostlo o západní část Malé Asie s řadou řeckých měst na pobřeží (odpor proti ustavení perské nadvlády vyvstal hlavně v Kárii a Lýkii). Další výboje pak směřovaly do východního pohraničí říše, kde si Kýros kolem roku 540 př. n. l. podmanil Baktrii, kraj v dnešním Afghánistánu.

Již v této době byl stát ovládaný Peršany větší než jakákoli starověká říše na Předním východě. Z tradičních velmocí v regionu si nezávislost udržely pouze dvě – Egypt a Babylon. Protože v Babylonu existovalo jisté vnitřní pnutí, vyvolané náboženskou politikou chaldejského krále Nabonida, zaměřil Kýros další expanzi tímto směrem a podařilo se mu získat na svou stranu mocné kněžstvo boha Marduka, které bylo s Nabonidem nespojené především. Díky tomu mohla perská vojska vstoupit 29. října 539 př. n. l. do města bez boje. Izraelcům, násilně přesídleným za Nabukadnezara II. do Mezopotámie, bylo povoleno vrátit se do vlasti, čímž skončilo babylónské zajetí.

Kýrovu úspěchu napomohla zejména jeho mimořádná tolerance vůči místním zvyklostem a náboženskému smýšlení obyvatelstva. Na rozdíl od dřívějších dobyvatelů ponechával perský král podmaněným etnikům značnou autonomii, snažil se naklonit si regionální elity, a dokonce podporoval místní náboženské kulty. K trestům a pronásledování docházelo pouze v případě dlouhodobého odporu, ale i pak Peršané vždy usilovali o stabilizaci poměrů.

Je sporné, na jakém základě Kýros II. svou říši organizoval – zřízení správních jednotek (satrapií) je tradičně připisováno až Dareiovi I. Jisté kroky v administrativní oblasti však král bezesporu podnikl, založil např. nové hlavní město Pasargady v severní Persidě. Byly také připravovány další výboje, a to jak na severu (Skythové), tak na západě (Egypt). Jejich uskutečnění však připadlo až Kýrovým nástupcům.

[editovat] Kýrova smrt

Kýros II. padl roku 530 př. n. l. při severních hranicích své říše, kde podle Hérodota bojoval proti královně skythských Massagetů; vládu po něm převzal jeho starší syn Kambýsés. V antické literatuře je Kýros tradičně představován jako vzor vladaře – tolerantního, moudrého a energického. Pozitivní mínění o něm měl již Hérodotos a Xenofón dokonce sepsal spis O Kýrově vychování.

[editovat] Literatura

• Klíma, O.: Sláva a pád starého Íránu, Praha 1977.
• Wiesehöfer, J.: Das antike Persien, München / Zürich 1994.

[editovat] Externí odkaz

• Kýros II. (anglicky)