Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL) je jedna z nejstarších českých politických stran. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová. Hlásí se ke křesťanským hodnotám a antikomusnismu, disponuje disciplinovanými a věrnými voliči a její preference se dlouhodobě pohybují v rozmezí 7-10 %.

Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě, a má silné personální vazby na katolickou církev. Na vekově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní rozštěpenost na křídla přibližně reprezentující levý a pravý střed jí dává široký koaliční potenciál, což se projevuje téměř nepřetržitou účastí ve vládě. Její tradiční témata jsou podpora rodiny, venkova a křesťanské morální hodnoty.

Za zásadní problém strana považuje věkové složení své členské základny, která je přestárlá a postupně vymírá, přičemž se ji dosud nedaří v dostatečné doplňovat mladými lidmi. Poukazuje se též na to, že tento problém se obecně týká i největšího zdroje jejích voličů - praktikujících křesťanů. Spory mezi oběma křídly ústící v programovou nevyhraněnost, obavy budící výhled do budoucnosti a různé skandály z poslední doby vedou k tomu, že se strana zmítá v dlouhodobé krizi.

Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik ministran, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich vzájemná řevnivost je odsuzovala k minimálnímu významu.

[editovat] Charakteristika strany

KDU-ČSL je středová konzervativní strana se silnými vazbami na římskokatolickou církev. Největší skupina voličů se rekrutuje mezi konzervativním a katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst. Za její baštu lze považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.

Za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, venkova a zemědělství, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí. Ve straně dříve mělo relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to , že tyto snahy iritovaly i některé lidovce, kteří argumentují, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Strana také vystupuje proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů. Je silným zastáncem restitucí soukromého a zejména církevního majetku znárodněného či násilně zcizeného státem za komunistické éry. Občas se mluví o křídlu lidovců (konzervativnější, s těžištěm na Moravě) a podstatně slabším křídle křesťanských demokratů („modernější“, soustředěném spíše v Čechách).

Se stranou spolupracují různé organizace, zejména pak Mladí křesťanští demokraté.

[editovat] Historie strany

Sídlo KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze

[editovat] Do roku 1945

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením tří stran: Moravsko-slezské křesťanskosociální strany, Katolicko-národně konzervativní strany a Konzervativní lidové strany. Hlavní zásluhy na vzniku strany měli msgre. Jan Šrámek, který sjednotil katolickou politickou scénu na Moravě, a msgre. Bohumil Stašek, který byl vůdčí osobností a sjednotitelem katolíků v Čechách.

Až do roku 1922 měla strana charakter relativně volného sdružení dvou center: českého a moravského, z nichž každé mělo samostatné vedení a předsedu. Centrální spojovací orgán původně neexistoval, společný byl pouze poslanecký klub. Společný Ústřední výbor vznikl až roku 1922 a měl relativně malé pravomoci, nicméně tento nedostatek byl vyvažován po většinu doby neotřesitelnou autoritou předsedy strany Jana Šrámka.

Jan Šrámek postupně vytvořil z Československé strany lidové středovou klerikální stranu, nepostradatelnou při sestavování vlády. Při stabilní 8-10% podpoře voličů byla ČSL velice vlivnou stranou, bez níž se neobešla žádná z vlád let 1921-1938. To bylo trnem v oku prezidenta Masaryka, který ji a speciálně jejího předsedu bytostně nesnášel (což souviselo s Masarykovým tíhnutím k husitství a s jeho náhledem na římskokatolickou církev jako na tmářskou organizaci), nicméně jejímu rostoucímu vlivu zabránit nedokázal. Po nástupu prezidenta Beneše se ČSL stala nedílnou součástí uskupení okolo Hradu.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na venkov, zemědělce, dělníky a otázky spojené s římskokatolickou církví (o hlasy katolíků a zemědělců přitom vedla permanentní a tvrdý boj s Agrární stranou). Díky svému širokému koaličnímu potenciálu dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům, a její nepostradatelnost nejprve otupila a posléze zcela umlčela původní protikatolický náboj v československé politice.

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty, nicméně tento projekt, který měl sjednotit pravicové politiky v boji proti německému nebezpečí, se příliš neosvědčil. Během let 1940-1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

[editovat] Období 1945-1948

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče Agrární strany a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů - proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli Dr. Adolf Procházka, Pavel Tigrid, Felix Uhl a zejména Helena Koželuhová.

Zdrcující výsledek voleb v roce 1946 však oslabil pozici demokratických stran a lidovců zejména natolik, že v následujících letech šla ČSL od porážky k porážce. Neuspěla v zoufalém boji proti pozemkové reformě, milionářské dani, jednotné škole a dokonce ani nedokázala zabránit zrušení křesťanských odborových organizací, které pohltily komunistické odbory. Pozici strany navíc oslabila gradace konfliktu mezi oběma křídly, která vyústila v problematické vyloučení Heleny Koželuhové ze strany. V té době již komunisté protlačili svoje konfidenty na mnohé posty ve straně a měli dokonalý přehled o její činnosti a plánech. Stranu těžce svazoval též špatný zdravotní stav Šrámka. Často byl na jednáních zastupován tajemníkem Hálou, který byl do svého postavení vybrán pro svoji absolutní věrnost Šrámkovi, a nikoliv pro své schopnosti, což bylo bohužel velice zřetelně vidět.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů, nicméně společný postup přišel pozdě. Prezident Beneš naplnil nejhorší Šrámkovy obavy a podezření, když porušil své sliby a demisi přijal. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a zcela ji ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany - Jan Šrámek a František Hála měli smůlu, byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.

Celkově uprchlo za hranice 10 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni - Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a 13 dalších bylo zbaveno mandátu.

[editovat] Období 1948-1989

V následujících letech stranu (v rozporu se stanovami) ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným římskokatolickým knězem Josefem Plojharem. V roce 1968 sice bylo odvoláno a na okamžik to vypadalo, že se podaří stranu osvobodit, ale srpnová invaze znamenala konec všech nadějí a uvrhla ČSL zpět do pevného područí KSČ.

V letech 1948-1989 tak vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíc tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Členství v ČSL bylo v této době bráno jako společenské mínus a vyjádření odporu a bylo komunistickým státem postihováno - s výjimkou vysoce prokomunisticky aktivních členů, kteří ovšem představovali výraznou menšinu.

Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu, navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.^[1]

Ke své původní politice se strana vrátila až v roce 1989, kdy si do svého čela zvolila Josefa Bartončíka.

[editovat] 1990 - současnost

Volby v červnu 1990 však straně přinesly trpké zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB. Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze se ale přesvědčila, že by obvinění proti jejímu předsedovi mohla být pravdivá, a zvolila si nové vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit.

V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL. Zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS, KDS později KDU-ČSL obviňovala z uzurpování značky KDU. Strana si z důvodu zachování tradice ponechává ve jméně slovo „československá“. V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8% s velmi mírně vzestupným trendem). Byla významným členem všech vlád Václava Klause. V roce 1997 své spojenectví s ODS zrušila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, v této době byla nejvýznamnější složkou tzv. Čtyřkoalice (později koalice).

V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD, ale koncem března 2005 podali její ministři rezignaci v souvislosti se skandálem ohledně rodinných financí premiéra Stanislava Grosse. Později se podíleli na rekonstrukci vlády pod vedením nového premiéra Jiřího Paroubka.

Na podzim roku 2005 se KDU-ČSL postavila proti novele zákoníku práce, který nakonec prosadila ČSSD a KSČM proti její vůli, což silně prohloubilo napětí v tehdejší koalici. Zvýšila se tak pravděpodobnost budoucí spolupráce KDU-ČSL s ODS.

V parlamentních volbách v roce 2006 získala 7,22 % hlasů a 13 mandátů. Po volbách se účastnili lidovci tzv. trojkoaličního projektu spolu s vítěznou ODS a stranou Zelených, avšak tento projekt nakonec zkrachoval, neboť ho odmítla ČSSD podpořit. V srpnu 2006 se předseda strany Miroslav Kalousek pokusil o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté. Členové stran však tuto vizi odmítli (v čele odporu členské základny a širšího vedení stáli zejména Jiří Stodůlka (obhajoval v té době pozici zlínského senátora) či Barbora Javorová (kandidovala v té době na primátorku Brna). Rozkol ve straně skončil odchodem Miroslava Kalouska a tří dalších místopředsedů z vedení strany.

V říjnu 2006 vládu Mirka Topolánka odmítli podpořit poslanci Ladislav Šustr, Libor Ambrozek a Miroslav Kalousek. Libor Ambrozek a Cyril Svoboda poté vyjádřili přesvědčení, že by bylo možné uvažovat o podpoře menšinové vlády ČSSD, Cyril Svoboda zároveň zpochybnil usnesení celostátního výboru z 25. srpna téhož roku, které vylučovalo podporu KDU-ČSL jakékoliv vládě, která by nějak závisela na komunistech. Jan Kasal (pověřený řízením strany po rezignaci Miroslava Kalouska) si poté vyžádal od všech poslanců písemný závazek, že usnesení dodrží, s poznámkou, že pokud má někdo pocit, že takovýto závazek nemůže podepsat, měl by se vzdát mandátu. Závazek podepsali všichni poslanci včetně Cyrila Svobody.

9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou Zelených, v niž předseda strany Čunek zastává funkci místopředsedy a ministra pro místní rozvoj.

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

• Předsedové strany lidové
• Bohumil Stašek
• Jan Šrámek
• Augustin Navrátil
• Josef Lux

[editovat] Externí odkazy

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová

• Oficiální stránky strany
• Historie ČSL v letech 1945-1948
• Ladislav Mrklas: Exilová demokratická pravice
• Mladí křesťanští demokraté

[editovat] Literatura

• Jan Renner: Československá strana lidová 1945-1948, PRIUS, Brno 1999

[editovat] Reference

1. ↑ kardinál Tomášek zmiňuje jmenovitě obě akce a naprostý nesoulad mezi prokomunistickým vedením a antikomunistickou členskou základnou v dopise ÚV ČSL z 21. prosince 1991, kte též mimo jiné praví, že „od svého nástupu do úřadu byl nepřetržitě ve své činnosti podporován členy Československé strany lidové, především z místních organizací, že nebyla snad jediná větší akce, pouť nebo oslava, kterou by nezabezpečili členové ČSL“ a dodává, že „mnozí z nich za to zaplatili ztrátou zaměstnání, totalitní režim je vedl jako nepřátelské osoby a StB vykonávala nad nimi dozor.“, podle části dopisu citovaného v: Jan Hartmann, Bohumil Svoboda, Václav Vaško: Kardinál Tomášek, Zvon, Praha 1994, ISBN 80-7113-093-1 (str. 156)

České politické strany zastoupené v Parlamentu ČR a Evropském parlamentu
Poslanecká sněmovna (2006)	Občanská demokratická strana (81) • Česká strana sociálně demokratická (74) • Komunistická strana Čech a Moravy (26) • Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (13) • Strana zelených (6)
Senát (2006)	ODS (41) • ČSSD (13) • KDU-ČSL (v klubu 11, z toho 1 zvolený jako nezávislý) • Klub otevřené demokracie (7 – po 1 US-DEU*, SOS*, CZ*, ODA, SZ*, LiRA*, SD SN*) • Senátorský klub SNK (6 – SNK ED 3, NEZÁVISLÍ 1*, HNHRM 1, NSK 1*) • nezařazení KSČM (3)
Evropský parlament (2004)	ODS (9) • KSČM (6) • SNK ED (3) • ČSSD (2) • KDU-ČSL (2) • NEZÁVISLÍ (2, rozpad na Politika 21 a Nezávislí demokraté (Předseda V. Železný) po 1)
(poslední volby)	Zdroj: ČSÚ, Senát (křesla; * pro senátory malých volebních stran, kteří nejsou jejich členy)