Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu.
Obsah |
Zformovali se mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 7. a 5. stoletím př. n. l. (doba halštatská). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.
Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.
Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:
Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.
Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.
Podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př. n. l., dostaly české země latinský název Boiohaemum - Bohemia, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l. Nezůstal nám po Keltech však jen název naší země. Keltové nám také zachovali další zeměpisné názvy. Například: Vltava, Labe (Albis - bílá řeka), Ohře, Jizera (Isara - bystrá řeka) a Říp. Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle. Existují doposud nikterak neověřené domněnky, že největší keltské město v ČR se také mohlo nacházet buďto v prostoru dnešní Mladé Boleslavi na Jizeře (keltská řeka Isara) nebo i v Lounech při řece Ohři (keltská řeka Agara).[zdroj?]
Po Keltech nám zůstala ještě jedna věc, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: naše svátky. Kromě obou slunovratů a rovnodenností měli Keltové 4 důležité svátky, které se ve více či méně zdeformované formě zachovaly až do dnešních dnů. Z astronomického hlediska se jedná o svátky víceméně přesně v polovině mezi slunovraty a rovnodennostmi.
Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštěné formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.
1.února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2.února.
V noci z 30. dubna na 1. květen se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.
Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna. Tento svátek jako jediný v podstatě úplně zmizel. Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.
Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojácí vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo.