Kliment Jefremovič Vorošilov

Stalin a Vorošilov

Kliment Jefremovič Vorošilov (rusky: Климент Ефремович Ворошилов), známý jako Rudý maršál (4. února / 23. ledna podle juliánského kalendáře 1881, Verchněje, Jekatěrinoslavská gubernie, Rusko, dnes Luhanská oblast, Ukrajina – 2. prosince 1969, Moskva) byl sovětský politik a maršál SSSR.

[editovat] Mládí, občanská válka

Kliment Vorošilov absolvoval pouze dva roky školní docházky, v mládí se živil jako dělník. V roce 1903 se zapoljil do politického života, stal se členem sociálně demokratické strany ve které se přiklonil k bolševickému křídlu. V roce 1905 opustil zaměstnání a stal se profesonálním revolucionářem, jedním z vůdců soc.demokratů v Lugansku. Za revoluční činnost byl vězněn (1905) a ve vyhnanství. Od roku 1906 se znal se Stalinem a Leninem, kteří si jej časem oblíbili.

V březnu - listopadu 1917 působil v Lugansku (předseda sovětu), stal se členem všeruského výboru sovětů, od ledna do března 1918 řídil petrohradskou organizaci Čeky. Během občanské války se nakonec vesměs úspěšně podílel na vedení operací Rudé armády mezi Donem a Volhou. Zde je ale nutno poznamenat, že poměr sil na frontách, kde velel, defakto vylučoval možnost neúspěchu, a že vojenští profesionálové hodnotili jeho výkon jako vyloženě otřesný, zejména při bojích o Caricynu jeho nekompetence a ignorování rozkazů ze strany nadřízených značně zkomplikovalo situaci a prodloužilo boje.

V březnu 1918 převzal velení 5.armády ustupující před Němci od Kyjeva, úspěšně protáhl až k Caricynu a zaútočil z týlu na tamní Děnikinovy bílé jednotky, čímž zachránil město před dobytím ( červenec 1918). Poté velel úspěšné obraně Caricynu (červenec - září 1918), zde působil též Stalin jako představitel sovětské vlády. V oblasti zůstal do konce roku (pomocník velitele Jižního frontu, velitel 10.armády), přičemž se Vorošilov a Stalin ostře střetli s velitelem Jižního frontu Sytinem a Trockým. Caricynská obrana proslavila Vorošilova po celé zemi. Vorošilov po válce značně zveličoval své a Stalinovi zásluhy a ve svých projevech svůj ve skutečnosti špatný výkon přeměnil ve svůj a Stalinův fantastický výkon. Přineslo mu to nejen velkou slávu, ale též přízeň Stalina, jehož se stal naprosto oddaným stoupencem.

Od ledna 1919 působil v Charkově v ukrajinské vládě ve funkci lidového komisaře vnitra, od května i velitele Charkovského vojenského okruhu. Při ústupu před Děnikinovou armádou krátce velel 14.armádě (červen - červenec 1919), do listopadu 1919 vystřídal ještě několik funkcí.

V listopadu 1919 byl jmenován komisařem 1.jezdecké armády (velitel - S.M.Buďonnyj, další komisař - J.A.Ščaděnko), hlavní úderné síly Rudé armády na jihu. S 1.jízdní bojoval na Kubáni (do dubna 1920), poté s Poláky na západní Ukrajině (květen - říjen 1920). Patřil k delegátům X. sjezdu KSR(b), kteří se účastnili potlačení Krondštadtského povstání. Na tomto sjezdu byl poprvé zvolen do ÚV.

[editovat] Mezi válkami

Zleva doprava: Vorošilov, Gorkij a Stalin, fotografie z roku 1931

Po válce zůstal na jihu - velitel Severokavkazského voj.okruhu. Během období bojů o nástupnictví po Leninovi plně podporoval Stalina. V květnu 1924 nahradil odvolaného velitele Moskevského voj.okruhu N.I.Muralova, stoupence Trockého. V lednu 1925 získal post náměstka lid.komisaře vojenství, po náhlé smrti svého nadřízeného M. V. Frunzeho zaujal jeho místo (od roku 1934 přejmenované na lid.komisaře obrany), na kterém zůstal až do května 1940. Přiměřeně stoupal i ve stranických funkcích od června 1924 člen orgbyra, od ledna 1926 člen politbyra. Při zavedení vojenských hodností v roce 1935 se stal maršálem SSSR. V roce 1937 zasedl v Nejvyšším sovětu.

Vedl reorganizaci armády v polovině 20. let, řídil všestranný rozvoj ozbrojených sil. Během jeho působení byla vypracována nová ofenzívní doktrína Rudé armády (štáb RA - B. M. Šapošnikov, V. K. Triandafillov) a výrazně modernizována výzbroj (náčelník vyzbrojování RA - M. N. Tuchačevskij). Jako věrný Stalinův stoupenec organizoval ve třicátých letech čistky v armádě, během nichž byla na základě vykonstruovaných soudních procesů vyvražděna většina jejího důstojnického sboru. Zároveň s tím společně s maršálem Kulikem zrevidoval bojové doktríny a uspořádání armády, které výše zmínění důstojníci vytvořili. Výsledek těchto snah byl naprosto katastrofální. Krom naprosto nekompetentních zásahů do zbrojních programů oba maršálové zejména zcela zanedbali logistické zajištění armády a výcvik důstojníků a mužstva, z kterýchžto nedostatků se Rudá armáda vzpamatovávala ještě dlouho po vypuknutí druhé světové války.

[editovat] Druhá světová válka

Druhá světová válka přinesla prověření Vorošilových schopností v tvrdém boji, což mu rychle přineslo pád. Byl u plánování invaze do Polska, během které se totálně zhroutilo zásobování a pouze fakt, že polská armáda již vykrvácela v bojích s Wehrmachtem, zachránil Rudou armádu před katastrofou. Tuto neslavnou kapitolu svého vojenského působení ještě politicky přežil, ale byl to jeho poslední úspěch.

Vzápětí poté se totiž podílel na plánování vpádu do Finska a měl hlavní zásluhu na zdrcujících porážkách, které Finové Rudé armádě uštědřili v prvních dvou měsících Zimní války. Vorošilov svedl všechny neúspěchy na podřízené, nicméně jeho selhání bylo příliš okaté, a tak byl z postu komisaře obrany odvolán a nahrazen Timošenkem. V letech 1939–1940 též organizoval zřizování táborů smrti pro nepohodlné polské válečné zajatce a obyvatele Sovětským svazem obsazené části Běloruska a Ukrajiny.

Vorošilov byl odklizen na post náměstka předsedy rady lidových komisařů pro vojenské záležitosti. Nebylo to navždy, Stalin hodlal dát svému oblíbenci ještě šanci. Nakonec mu jich dal za Velké vlastenecké války hned několik, ale výsledkem bylo nakonec jen Stalinovo vystřízlivění.

Po propuknutí války jej Stalin jmenoval nejdříve členem Státního výboru obrany a Stavky (obě funkce do listopadu 1944, brzy velitelem Severozápadního směru a posléze na místo toho zástupcem Stavky a velitelem Leningradského frontu. Vorošilov v obou funkcích katastrofálně selhal, zejména pro Leningradský front Vorošilovo bylo jeho velení pro obranu města a celý front natolik katastrofální, že v této funkci nevydržel ani týden. Počátkem února byl jmenován zástupcem Stavky u Volchovského frontu, který měl ulehčit Leningradu. Výsledkem byl neúspěch a Vorošilov z něj obvinil velitele frontu. Stalin mu tedy nabídl velení frontu, aby ukázal, jak se to má dělat. Vorošilov tuto nabídku odmítl a znechucený Stalin vydal prohlášení, ve kterém shrnul veškeré výsledky Vorošilovova působení v armádě, konstatoval jeho neschopnost plnit vojenské povinnosti na frontě a rozhodl, že příště bude pracovat jen v méně důležitých funkcích.

V září 1942 se stal Vorošilov velitelem partyzánského hnutí (poslední významná funkce v jeho vojenské kariéře), zde svou autoritou vymohl více prostředků i lidí, ale snahou o zavedení vojenských standardů si znepřátelil stranické funkcionáře působící ve štábech partyzánského hnutí a byl brzy odvolán.^[1]. Poté působil jako představitel Stavky na frontách, a různých vládních komisích.

[editovat] Poválečné období

Po druhé světové válce Vorošilov zůstal nadále členem nejužšího stranického vedení země - politbyra VKS(b) ,ale přestal být vnímán jako představitel armády. V letech 1944 - 1947 byl předsedou sovětské kontrolní komise v Maďarsku. Zůstal Stalinovým náměstkem v radě ministrů, zde zodpovídal za kulturní resorty.

Na konci 40. let se ocitl K. J. Vorošilov ve Stalinově nemilosti a přestal být zván na (řídká) zasedání politbyra. Své místo v oficiální hierarchii si však zachoval (zpravidla č. 5 za Stalinem, Malenkovem, Berijou a Molotovem).

Po Stalinově smrti v březnu 1953 se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR - oficiální hlavou státu. Odvolán byl teprve v roce 1960, kdy na jeho místo nastoupil Leonid Iljič Brežněv.

[editovat] Bibliografie

Obrana SSSR (1937) – přes 700 stran politických projevů a článků, antikomunistickou propagandou vydávaných za "rádobyodborné pojednání o Rudé armádě. Krom několika málo částí, které za něj napsali jiní autoři, jde z hlediska vojenství o naprosto bezcenné čtení.^[2] Autorovu odbornost zde ilustruje kapitola, v níž vysvětluje, proč má kavalerie vyšší bojovou hodnotu než tankové uskupení".

Povídání o životě (vydáno krátce před smrtí) – kombinace pamětí a zamyšlení nad bolševickou ideologií. Jako historické pojednání téměř bezcenné (evidentní falšování historie za účelem vylepšení svého obrazu a spousta bolševické propagandy)^[3]

[editovat] Použitá literatura

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Kliment Jefremovič Vorošilov

• Jiří Fidler: Stalinovi maršálové, Books, Brno 1998, ISBN 80-7217-069-4
• Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 313-323 (autor Dmitrij Volkogonov)
• Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové, nakl. Jota, Brno 2005, ISBN 80-7217-354-5
• I. Pejčoch, S, Spurný: Obrněná technika 3: SSSR 1919-1945 (I. část), 2002 (ISBN 80-7236-240-2)
• I. Pejčoch, S, Spurný: Obrněná technika 4: SSSR 1919-1945 (II. část), 2002 (ISBN 80-7236-257-7)

[editovat] Reference

1. ↑ Алексей Роров : 15 встреч с генералом КГБ Бельченко, 2002 (ISBN 5-224-03310-1); str. 168
2. ↑ Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 321 (autor Dmitrij Volkogonov)
3. ↑ Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 322 (autor Dmitrij Volkogonov)