Král

Král je panovnický titul, v monarchiích je to druhá nejvyšší hodnost po císaři.

[editovat] Etymologický původ

Výraz, kterým všechny slovanské jazyky (a navíc maďarština) označují krále, vznikl pravděpodobně zdruhověním jména franského panovníka Karla Velikého (podobně jako zdruhověním Caesarova jména vzniklo slovo císař). V germánských jazycích vznikl příslušný výraz ze starogermánského slova kon, znamenajícího vznešený. Perské slovo šáh pochází z médského pojmu chšájathija, což znamená vyznamenaný vládou. Egyptský pojem farao pochází ze slov Pr-Aa, tj. Velký dům; původně označoval královský palác, teprve později byl použit jako panovnický titul.

[editovat] Starověk

Ve starověkém Orientě bylo království nejrozšířenější formou vlády. Peršanům, Chetitům a Sumerům vládli velkokrálové a jim podřízení malokrálové. Moc v Sumeru později převzali severní sousedé, Akkadové. Také v ostatních královstvích se často chopily moci dříve podřízené národy (např. v Egyptě Núbijci). V Egyptě byl král nejvyšším náboženským hodnostářem, potomkem bohů a božským vtělením. Téměř všechna tato království byla zničena Alexandrem Velikým při jeho válečných výbojích. Po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla na menší státní útvary (ovládané jeho bývalými vojenskými veliteli), z nichž nejdelší trvání měly Seleukovská a Ptolemaiovská říše.

[editovat] Antika

V antickém Řecku se pravidelně střídala období monarchie a demokracie. Nejslavnějším panovníkem byl již zmiňovaný Alexandr Makedonský. V antickém Římě byla po většinu jeho historie monarchie zakázána. Poslední etruský král (Lucius Tarquinius Superbus) byl z Říma vyhnán roku 509 př. n. l.. Až do založení císařství (za Octaviana Augusta) byl Řím republikou.

O Germánech Tacitus uvádí, že jejich kmenové zřízení bylo jakýmsi kompromisem mezi monarchií a republikou.

[editovat] Současnost

Královský titul se ve většině monarchií dědí. V dědičných monarchiích dlouho platila mužská primogenitura (titul zdědil prvorozený syn), avšak v současnosti mohou na trůn dosednout i ženy.