Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Letní dětský tábor
 Kraje České republiky |
Kraje je v současné době v České republice označení pro dva různé typy objektů:
Obsah
|
Na území dnešního Česka představovaly kraje původně zcela odlišný typ správní jednotky než je tomu v současnosti. Od středověku do 19. století, kdy byla původní koncepce krajů stejně jako kraje zrušeny, se vždy jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi.
Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů:
Zvláštní postavení měly kraje
Mimo krajské zřízení stálo
Roku 1714 došlo k redukci na 12 krajů.
Poslední feudální trvala až do roku 1848 a dala vzniknout 16 krajům:
S tím, že do žádného z těchto krajů nepatřila Praha.
Na Moravě vznikly 4 a později 5 krajů až v 16. století, jako součást obrany proti Turkům, pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře, kdy se země dělila na 5 krajů:
Ve Slezsku byly zřízeny tři kraje:
a to až po odtržení velké části území v roce 1742, od roku 1783 do roku 1848 pak pouze dva: Opavský a Těšínský.
Došlo k závažným změnám v územně správním zřízení, panství přestala být nejnižší správní jednotkou, kterou se stávají obce.
Politická a soudní správa byla spojena v okresní úřady, tehdy měly Čechy 13 krajů s 207 okresními úřady a Morava 6 krajů se 76 okresními úřady. Poté byly kraje jako správní jednotky zrušeny a země se členily pouze na okresy.
Po vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili 29. a 30. října němečtí poslanci v pohraničí odbojné autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. Jednalo se otyto celky:
Československo obnovilo územní integritu s těmito celky bleskovou vojenskou akcí a během listopadu a prosince 1918 byly tyto celky prakticky bez odporu obsazeny a přestaly existovat.
Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (v Česku Čechy, Morava, Slezsko) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. Hranice Moravy s Čechami a někdejším Uherskem by však byly i nadále plně respektovány. Toto členění však nakonec vůbec nevstoupilo v platnost a tak Země česká, Země moravská a Země slezská i nadále existovaly. Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.
V českých zemích navrženo 15 žup:
, které však nebyly zavedeny do praxe.
Byla provedena určitá reforma stávajícího zemského zřízení, a zatímco země Česká existovala územně nezměněna, Země moravská a Slezská byly spojeny v Zemi Moravskoslezskou.
Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území. Sudety byly připojeny k Německé říši. Hlučínsko bylo připojeno k tzv. Staré (Německé) říši, k župě Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Opolí) a poté po porážce Polska k župě Horní Slezsko. Východní část československé části Těšínska (tzv. Zaolzie) byla anektována Polskem a včleněna do Slezského vojvodství (pol. Województwo Śląskie). Po porážce Polska byla polská část Těšínska (včetně anektované české části) připojena k německé župě Horní Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Katovice).
30. X. 1938 byly 1 měsíc jednotně spravované sudetoněmecké oblasti roztrženy na několik kusů. Území od Furthské nížiny až po předměstí Ostravy se stalo novou říšskou župou, župou Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland), zkráceně Sudetskou župou (něm. Sudetengau). Sídlem župy byl Liberec (něm. Reichenberg) a říšská župa Sudety se členila na 3 vládní obvody (Cheb, Ústí nad Labem, Opava). Území od Domažlic po Prachatice připadlo Bavorské Východní marce. Úsek Chvalšiny - Kaplice, včetně Vitorazska, získala župa Horní Dunaj. Pásmo od Nových Hradů po Mikulov, včetně Valticka a Moravsko-dyjského trojúhelníku, bylo připojeno k župě Dolní Dunaj. Župa Horní Dunaj a župa Dolní Dunaj byly součástí bývalého Rakouska, Východní marky (něm. Ostmark, od roku 1942 Donau- und Alpenreichsgaue - Dunajské a alpské říšské župy).[1]
Po mnichovských událostech přijal Parlament Česko-Slovenské republiky ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny a ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Republika se tím změnila ve federaci. Byla zřízena slovenská a podkarpatská vláda. Ústřední vláda začala plnit funkce vlády české. Řešením správy v okresech, které byly roztrženy a jejichž centra zůstala na postoupených územích, bylo jejich připojení k sousedním okresům. Po vstupu německé armády do zbytku historických zemí (něm. Rest-Tschechei) byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, jenž členil na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava. Země se dále členily na oberlandráty. V roce 1939 se Protektorát členil na 19 oberlandratsbezirků (čes. obvod vrchního zemského rady; 12 v Čechách a 7 na Moravě). V červnu 1942 byl počet vrchních zemských úřadů (oberlandrátů) v Protektorátu Čechy a Morava snížen a Protektorát se členil na 7 oberlandratsbezirky (4 v Čechách a 3 na Moravě). Zrušené oberlandráty nahradila okresní hejtmanství s rozšířenou působností.[2]
Po osvobození byly roku 1945 v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se stává součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské.
Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky (o Slovenské se zákon nezmiňuje) a jejich území rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů (+ Praha s postavením kraje). Některé z krajů přesahovaly hranice mezi českou, moravskou a slezskou zemí, krajské hranice však respektovaly hranici Slovenska a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb. pak ještě s účinností od 1. února na základě zákonného zmocnění upravilo počet a názvy okresů v českých zemích.
Jednalo se o tyto kraje:
V čele každého kraje stál krajský národní výbor (KNV).
Administrativní jednotky z roku 1949 (kraje i okresy) byly dle humánního geografa Martina Hampla nejlepší sociálněgeografické regiony jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[3]
Kraje dosud existující jako územní celky vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a jejich orgány (krajské národní výbory) měly být vytvořeny nejpozději do 1. července 1960. Z právního hlediska tyto územní celky existují dosud. Tento zákon byl novelizován právními předpisy č. 69/1967 Sb., 29/1968 Sb., 36/1968 Sb., 175/1968 Sb., 40/1969 Sb., 41/1969 Sb., 71/1969 Sb., 126/1971 Sb., 248/1990 Sb., 425/1990 Sb., 108/1995 Sb., 132/2000 Sb. a 320/2002 Sb.
„V Česku šlo na konci 50. let 20. století o to vytvořit pět velkých hospodářských/ekonomických oblastí (západočeská, středočeská, východočeská, severomoravská a jihomoravská oblast), které vyrostly v letech socialistické výstavby, navazují na předešlý vývoj i na tehdejší očekávané prosperity. Tyto oblasti jsou vcelku vyrovnané jak velikostí svého území, tak i rozsahem osídlení a hospodářství. Přitom si každá podržuje své vyhraněné ekonomické zaměření i své specifické funkce. Nad průměrem vynikají rozvojem hospodářství i počtem obyvatelstva oblast středočeská (s Prahou) a rozlohou oblast západočeská. Z praktických důvodů řízení a správy byla právě každá z těchto oblastí již v návrhu nových krajů rozdělena na dvě části, takže vedle Západočeského vznikl i kraj Jihočeský a vedle Středočeského kraje i Severočeský. Zároveň bylo vyčleněno i území hlavního města Prahy jako samostatná krajská jednotka.”[4]
Socialistické členění z roku 1960 bylo dle sociálního geografa Martina Hampla nejhorší sociálněgeografické členění jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[5] „Kraje z roku 1960 byly neorganickými celky, které nejsou vhodné zvláště pro zavedení regionální samosprávy. Výběr krajských měst a vymezení těchto krajů mimo jiné navozovaly oprávněný regionální patriotismus. Příkladem extrémních řešení odporujících přirozené spádovosti obyvatelstva bylo podřízení Liberce Ústí nad Labem nebo Olomouce Ostravě. Za extrémní „nepřirozenost” je možno označovat i vedení hranic mezi oběma moravskými kraji (např. přerušení vazby Olomouc - Prostějov).”[6]
Zpočátku měly tyto kraje podobně jako okresy své správní i volené orgány. Podle krajů bylo organizováno mnoho dalších činností, například krajské dopravní podniky ČSAD nebo třídění pošty podle poštovních směrovacích čísel. V současné době jsou jen územními jednotkami, podle nichž však stále jsou organizovány například soudy, státní zastupitelství, policie i některé další organizace nebo správní orgány.
Původně zákon vymezoval i území okresů. K zajištění kompatibility se samosprávnými kraji však novelizující zákon 320/2002 Sb. tuto část ze zákona vypustil a doplnil zmocňující ustanovení, podle nějž území okresů stanoví ministerstvo vnitra prováděcím předpisem (tím je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.).
Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno[7], vázne však především na neochotě systému soudů a státních zastupitelství přizpůsobit se novým krajům.
Československo bylo od roku 1949 celistvé, nečlenilo se na země a ani územní členění z roku 1960 tradiční zemské členění nerespektovalo. Východočeský a Jihočeský kraj zasahovaly na Moravu, Jihomoravský kraj do Čech a Severomoravský kraj obsahoval kromě severní Moravy i celé České Slezsko. Tři slovenské kraje (Západoslovenský kraj, Středoslovenský kraj a Východoslovenský kraj), byly jako územní celky Československa zřízeny rovněž zákonem č. 36/1960 Sb. Ústavní zákon SNR č. 43/1968 Sb., o hlavnom meste Slovenska Bratislave, byl příjat 14. března 1968 a s účinností od 22. března 1968 přiznal postavení kraje i Bratislavě jako hlavnímu městu Slovenska (Slovenská socialistická republika však vznikla až k 1. lednu 1969). Zákon SNR č. 71/1969 Sb. ze 17. června 1969, o územním členění SSR, s účinností od 1. července 1969 slovenské kraje zrušil a Slovensko dělil pouze na 37 okresů a Bratislavu jako samostatný celek. Zákony č. 130/1970 Sb. a 131/1971 Sb. však opět tři slovenské kraje a jejich krajské národní výbory obnovily, přičemž Bratislavě ponechaly zvláštní status. Zákony č. 369/1990 Sb. a 517/1990 Sb. pak s účinností od 19. prosince 1990 krajské zřízení na Slovensku zcela zrušily. Teprve zákon 221/1996 Z. z. pak zavedl nové slovenské kraje.
Samostatnou územní jednotkou, která z některých hledisek je postavena na roveň těmto krajům, je podle téhož zákona území hlavního města Prahy.
Po roce 1989 byly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Zvítězil názor, že pro ČR je nejvhodnější krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly, na základě zákona č. 129/2000 Sb. „o krajích“, dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Tyto kraje zhruba kopírují kraje z let 1948 - 1960, zřízené zákonem 280/1948 Sb.
14 krajů je uvedeno v číslovaném pořadí podle zákona, za pomlčkou je uvedeno sídlo kraje (tzv. krajské město).
|
|
|
|||||||||||
