Kurfiřt

Kurfiřti volí Jindřicha VII. římským králem. Zleva (podle znaků): arcibiskupové kolínský, mohučský a trevírský, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, král český (Codex Balduineus).

Kurfiřt (přejatý výraz z němčiny - Kurfürst, složenina ze slov küren tzn. volit a der Fürst tzn. kníže) je říšský kníže s právem volit krále Svaté říše římské.

Původně volila krále všechna říšská knížata. Kolem poloviny 13. století se počet knížat volitelů (nazývaných nyní kurfiřty) ustálil na sedmi, což v roce 1356 formálně zlistinil císař Karel IV. svojí Zlatou bulou.

Těchto sedm bylo:

• tři duchovní:
  • arcibiskup kolínský
  • arcibiskup mohučský
  • arcibiskup trevírský
• čtyři světští:
  • král český
  • vévoda saský
  • markrabě braniborský
  • falckrabě rýnský

V průběhu třicetileté války byl rýnský falckrabě Fridrich V., bojující proti císaři, zbaven svých držav Horní a Dolní Falce včetně kurfiřtské hodnosti, jež byly v roce 1623 uděleny bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. Vestfálským mírem z roku 1648 byla rýnská (Dolní) Falc navrácena synovi Fridricha Falckého Karlu Ludvíkovi a současně mu byla udělena nová kurfiřtská hodnost. Počet volitelů se tak zvýšil na osm. Dalším kurfiřtem byl v roce 1692 jmenován vévoda brunšvicko-lüneburský (následně zvaný kurfiřtem hanoverským). V souvislosti s napoleonskými válkami zanikla kurfiřtství trevírská a kolínská, mohučské bylo převedeno do Řezna a další čtyři kurfiřtství vznikla - bádenské, hessensko-kasselské, württemberské a solnohradské.

Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 používal titul kurfiřta vládce hessensko-kasselský (tzv. Kurhessy), a to až do své porážky v prusko-rakouské válce a zániku samostatného státu v letech 1866/7.