László Moholy-Nagy

László Moholy-Nagy (* 20. června 1895, Bácsborsód – 24. listopadu 1946, Chicago) byl maďarský malíř, fotograf a profesor školy Bauhaus.

Původně studoval práva – pak se stal jedním z milionů bezejmenných koleček mašinérie války, byl těžce raněn a při rekonvalescenci začal malovat. Byl mladým člověkem střední Evropy – jak jinak, nežli že jeho raná tvorba byla zcela samozřejmě pod vlivem ruských avantgardistů a německých expresionistů, zkrátka největších bouřliváků, kteří byli právě po ruce. Avantgardisticko-expresionistickou tvář měl i časopis „Ma“ (Dnes), který Nagy se čtyřmi přáteli vydal jako manifest a program stejnojmenné skupiny, založené roku 1919. Spolu s exilovými maďarskými fotografy Brassaïem a André Kertészem byl významným avantgardním fotografem v Evropě^[1].

„Avšak nezáleží na tom, aby se z fotografie stalo umění ve starém slova smyslu, nýbrž záleží na hluboké sociální odpovědnosti fotografujícího, jenž danými základními fotografickými prostředky vykonává práci, kterou nelze jinými prostředky vykonat. Tato práce musí být nepadělaným dokumentem časové reality.“

– Moholy-Nagy, 1929^[2]

[editovat] Léta 1919 – 1920

Léta 1919 až 1920 strávil Nagy ve Vídni. Roku 1921 se Nagy setkal v Düsseldorfu s Lissitzkým, jenž tehdy s Rodčenkem a Tatlinem rozvíjel konstruktivistické teorie slavnými sériemi návrhů architektur. Toto setkání mělo pro Nagye, jak se zdá, osudový význam. Jeho styky s Lissitzkým byly po celou řadu příštích let – přesněji řečeno až do roku 1928, kdy se Lissitzký po pětileté nepřítomnosti ve vlasti vrátil do Moskvy – velmi živé. Zejména za berlínského pobytu Lissického se trojúhelník konstruktivisty Lissitzkého, dadaisty Thea van Doesburga a váhajícího novice expresionismu Moholy-Nagye vzájemně zřetelně, a jak se zdá, navždy ovlivnil.

[editovat] Léta 1921 – 1923

Léta 1921 až 1923 nacházejí Nagye v Berlíně – stýká se zde s Herberkem Waldenem, vystavuje své kresby ve „Sturmu“ – zkrátka, z nováčka z maďarské provincie se stává měsíc od měsíce výraznější Někdo, s kým se musí počítat.

Roku 1923 jej povolal předvídavý Gropius do Bauhausu jako uměleckého vedoucího kovodílny. Gropius pozval Moholyho-Nagye do Výmaru na základě manifestu s podivuhodným a po pravdě poněkud kabalisticky znějícím titulem „Dynamicko-konstruktivní systém sil“, který Moholy-Nagy spolu s Kémenyem publikoval roku 1922 v časopise „Sturm“. Sedmadvacetiletý Nagy se v něm zabýval myšlenkou, která ho neopustila celý život a jako červená nit se táhla až do posledních let života: strojem na krásu. Bez domyšlení této utkvělé Nagyovy představy, jež přetrvala i léta amerického pobytu, televizi, rozmach zvukového filmu a rozhlasu, aniž ztratila pro autora přitažlivost, nelze pochopit podstatný motiv v melodii Nagyova životního díla.

„Dynamicko-konstruktivní systém sil“ byl pojednáním o možnosti složité pohyblivé plastiky, spojené s variabilní hrou světel a schopné nekonečných kombinací prostorových vztahů a světelných efektů. Stroj na krásu měl v každém okamžiku nabízet divákovi velmi jemné, ale tím rafinovanější potěšení dokonalé harmonie, měl tuto harmonii vytvářet a precisností své technické harmonie „vyrábět“ kromě krásy i estetickou pravdu.

Povšimnutí zaslouží především pevná a nezlomná Nagyova víra, že samotná formální krása je schopna připoutat a obšťastnit člověka. V jeho fotografiích se projevuje znovu a znovu toto přesvědčení a je jedním z klíčů k ne právě snadnému dešifrování fotografických aktivit Bauhausu.

Druhým povšimnutíhodným momentem (a zároveň druhým klíčem) je neméně pevné přesvědčení, že krása pro moderního člověka je krásou moderní doby, krásou prostorových vztahů rovnic vyššího řádu, symfonií oceli, skla a světel, že je možné najít její zdroj a vyjádření a že cesta za tímto konečným cílem, spásným a nejvyšším, je cestou neúnavného experimentu. Moholy-Nagy poprvé přistupuje k věčnému problému krásna jako moderní experimentátor, vybavený kromě dobré vůle a přiměřené dávky sensibility i vytrvalým smyslem pro precisní, vědecký přístup k danému problému. Tím stojí Nagy na počátku rozvětveného stromu celé řady moderních a nemodernějších aktivit (nejen ve fotografii).

[editovat] Bauhaus

Gropia však v roce 1923 nezajímal Nagy jako fotograf, kterého ostatně ani nemohl znát, ale Nagy jako konstruktér trochu bizardního stroje na krásu, vyrábějícího nezvažitelný produkt sklem a leštěnou ocelí. Moholymu-Nagyovi připadly v Bauhausu dvě funkce: vedoucího kovodílny a zároveň „starého mistra“ tzv. přípravného kursu. Od samého počátku bylo zřejmé, že udá dílně nový tón a velmi pevný kurs.

Brzy po Naftově nástupu bylo rychle a s konečnou platností skoncováno s přežívajícím zaujetím pro kubismus i tradicionalismus, který nechtěně do práce dílny vnesli techničtí učitelé. Moholy-Nagy byl apoštolem estetického zážitku, vizionářem nové jednoty techniky a umění, v níž spatřoval cestu k uskutečnění nové kultury, zrozené z tohoto životního pocitu. Zdůrazňoval prvotní důležitost formy a její dynamiky i možností poskytovaných moderními objevy. Ještě spíše než v kovodělně se však projevovaly schopnosti a aktivita Nagyovy v přípravném kursu. Snažil se tu docílit výtvarného vnímání a myšlení ve vztahu ke konstrukci, její statice a dynamice, rovnováze a prostoru. Materiálem bylo dřevo, plech, sklo, dráty, šňůry, na žácích bylo vyřešit složité úkoly, jimiž Moholy-Nagy rozhodně nešetřil. Dokonale esteticky vyřešená kompozice, opřená v jediném bodě a kývající se. Rozčlenění prostoru nad danou základnou průhlednými a neprůhlednými elementy, čímž by se stal prostor vnímatelným…

Kromě práce v kovodělně byl Moholy-Nagy činný i jako spolupracovník Herberta Beyera, vedoucího od jara 1925 do června 1928 tiskařskou dílnu. Moholy-Nagy se ujal grafické úpravy většiny knih vydávaných Bauhausem. V těchto svazcích zanechal odkaz řemeslně vzorné, citlivé a na svou dobu až podivuhodně pokročilé práce.

Jde o zásadní neporozumění samotné podstatě Nagyovy tvorby, jestliže si dnes jeho výboje přivlastňují některá křídla abstraktního umění, spatřující v nich fantazijní prvky a hledání vnitřního modelu. Nic nebylo Moholy-Nagyovi vzdálenější.

Zabýval se fotografií už v době, kdy byl povolán do výmarského Bauhausu, a ve spolupráci s výtečnou fotografkou, svou manželkou Lucií Moholyovou-Nagyovou, využil jako první na světě zvláštních technik, zejména fotogramu, k experimentální práci v oblasti estetiky optického vnímání. Fotogramy Moholyho-Nagye se blížily např. taktilistickým studiím hmatových vjemů a pocitů textury a faktury rozličných materiálů, které byly prováděny v přípravných kursech za nadšené spolupráce žáků.

Fotografická činnost manželů Naftových, ačkoli vlastně zcela soukromá a s učební látkou bezprostředně nesouvisející, vzbudila značnou pozornost, zejména když v roce 1924 vyšla manifestační kniha Moholyho-Nagye „Malířství, fotografie, film“. Jestliže přistoupíme na výklad termínu „moderní umění“ jako na uzavřenou, dnes již historickou epochu, skončivší Černým pátkem newyorské bursy v roce 1929, pak uvedená kniha Moholyho-Nagye je jedním z posledních (a nejzávažnějších) sdělení této éry.

Moholy-Nagy, odmítající současnou uměleckou fotografii jako neorganicky a bez vnitřního oprávnění vázanou na formální snahy malířství, učil své žáky znovu vidět a překvapujícím způsobem zobrazovat svět novou perspektivou, zdánlivě náhodnými (ve skutečnosti však dokonale promyšlenými) výřezy, jejichž absurdnost, nevídané nadhledy nebo podhledy by mohly být považovány za pouhou provokaci nebo plytké novotářství, kdyby za nimi nestála rozsáhlá a poctivá teoretická zdůvodňující práce. Fotografie byla pro Moholyho-Nagye buď čistou kompozicí světelných hodnot, nebo zprávou, opticky nedosažitelně názornou a autentickou. Neuznával kompromisy. Pro realizaci světelné kompozice používal záměrně a promyšleně i technik s expresivním abstraktním efektem – montáže, inverse světelných hodnot, dvojího osvětlení, fotografiky. K získání přesné a detailní zprávy však naopak učil žáky používat nejpokročilejších technických pomůcek, tehdejší výtvarnou fotografií jednoznačně odmítaných, a ve své fotografické výuce vycházel spíče z metod např. kriminalistické a lékařské fotografie než z fotografie tzv. umělecké.

Oficiálně byla fotografie do vyučovacích osnov Bauhausu zavedena teprve roku 1929 – to už však Moholy-Nagy z Bauhausu navždy odešel…

Nagy se po příjezdu do Berlína v roce 1928 plně věnuje filmovým experimentům a jevištním návrhům pro Státní operu. Cestuje do Francie, Skandinávie, Itálie, Řecka. V roce 1934 prchá z Německa do Amsterodamu, odkud se přehoupne přes Kanál do Londýna, kde pracuje dva roky jako režisér trikových a dokumentárních filmů. Roku 1937 byl Moholy-Nagy vyzván, aby se ujal vedení Nového Bauhausu V Chicagu. Odjíždí za oceán, ale sotva uplynul rok, ocitá se téměř bez prostředků – Nový Bauhaus musel být z finančních důvodů uzavřen. Moholy-Nagy se nevrací do Evropy. Zůstává v Chicagu, kde zřizuje roku 1938 svou vlastní školu „Institute of Design“. Zůstává jejím vlastníkem, ředitelem a organizátorem (méně již tvůrčím umělcem) až do své smrti 24. listopadu 1946.

Moholy-Nagy je dnes pro fotografii minulostí. Minulostí sice velkou, podnětnou a slavnou, ale nenávratnou. Imputování aktivit dvacátých let, do nichž je vtěsnáno jeho fotografické dílo, dnešní fotografii, by byla jeho práce zbytečná, marná a nikomu prospěšná – nejméně jemu samotnému. Živý a aktuální zůstává způsob, jakým se Moholy-Nagy a celý Bauhaus dobíral svých výsledků, snaha po dokonalém souznění doby s dílem, průzkum možností i potřeb a jednoznačné pochopení formy jako dočasného, vedlejšího produktu pokračujících poznatků vědy na straně jedné a nerovnoměrného růstu našich schopností tyto poznatky ovládnout na straně druhé. Tím vším se stávají snímky, fotogramy a fotografiky Moholyho-Nagye vzácným a cenným dokumentem, s kterým co do autentičnosti může soutěžit jen máloco z jeho doby.

[editovat] Životopisná data

- 1895 narozen v Bácsborsódu v Maďarsku.
- 1914 odchází jako voják rakousko-uherské armády do války.
- 1917 je těžce raněn na ruské frontě. Za rekonvalescence v Oděse a pak v Szegedu začíná kreslit portréty a krajiny.
- 1918 návrat do Budapešti. Doktorát práv.
- 1921 setkání s Lissitzkým v Düsseldorfu. Maluje první abstraktní obrazy, které vystavuje v galerii Der Sturm v Berlíně.
- 1923 setkání s Waltrem Gropiem. Gropius jej jmenuje profesorem na Bauhausu. Moholy-Nagy tam zůstává do roku 1928. V té době publikuje řadu děl, jež ukazují novost jeho myšlenek a výzkumů v oblasti materiálů a různých technik.
- 1928 – 1935 cesty po Evropě
- 1935 vydává v Londýně několik svazků dokumentárních fotografií a začíná vytvářet svoje „modulátory prostoru“.
- 1937 odchází do Spojených států amerických a zakládá úspěšnou School of Design.
- 1946 vydává v New Yorku The new Vision. Umírá na leukémii.

[editovat] Reference

1. ↑ Časopis Ateliér, č. 9, 2008, článek Americký objev fotografie ze střední Evropy, Vladimír Birgus, str. 1,16
2. ↑ Z knihy od Ludvíka Součka, Umělecká fotografie, svazek 27, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965

[editovat] Externí odkazy

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
László Moholy-Nagy

Související články obsahuje Portál Fotografie

• (cs) ART MUSEUM Martina Glennová
• (en) The Moholy-Nagy Foundation
• (en) Art Directors Club biography and portrait
• Ukázky díla László Moholy-Nagy na stránkách google.com v sekci obrázky