Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Léčení homosexuality, terapie homosexuality jsou termíny označující snahy o změnu sexuální orientace deklarativně lékařskými metodami. V současnosti je prosazováno těmi, kteří považují homosexualitu za zdravotní poruchu, jež má být napravena nebo léčena. Existují skupiny lidí, kteří prohlašují, že svou orientaci s úspěchem změnili a že svým životem ukazují, že změna je možná,[1] jejich tvrzení lze však jen obtížně dokázat.[2] Zastánci léčby nicméně považují odepření veřejné podpory výzkumu léčby homosexuality za narušování vědecké svobody a za narušování svobody homosexuálně orientovaných osob zvolit si, zda se chtějí své homosexuality zbavit. Někteří z nich upozorňují, že v rámci „diverzity“ zasluhuje respekt jak volba žít homosexuálně, tak i volba se změnit.
Mezi nejvýznamnější zastánce léčby patří sdružení NARTH,[3] v České republice pak ekumenicky křesťanské Hnutí pro život,[4] římsko-katolická organizace Národní centrum pro rodinu,[5] a čtyřčlenné občanské hnutí Exodus, vlastník domény homosexualita.cz.[6]
Většina zdravotnické veřejnosti (psychologů, sexuologů a psychiatrů) snahy o změnu sexuální orientace homosexuálů odmítá a považuje je za opuštěné.[7][8][9] V posledních letech se množí hlasy o nebezpečných následcích[10][11] těchto pokusů a vznikají ex-ex gay hnutí (beyond ex-gay), které se zabývají terapií a léčbou následků tzv. terapie homosexuality.[12][13][14] Tzv. "reparativní terapii homosexuality" oficiálně odmítly jako nebezpečnou mj. Americká asociace psychiatrů (38 000 členů), Americká asociace psychologů, Americká akademie pediatrů, nebo americká Národní asociace sociálních pracovníků.[15] V roce 2000 APA tento jednostranný postoj korigovala a prohlásila, že dosud nebyla vědeckými studiemi zřetelně prokázána úspěšnost ani škodlivost reparativního léčení.
Obsah |
Posouzení, zda homosexualita je poruchou zdraví (například nemocí či poruchou), závisí na použité definici nemoci či zdraví. Samotné neuvedení v diagnostickém a statistickém manuálu ještě neznamená, že nějaký stav poruchou není – pro nemoci či poruchy výslovně neuvedené existují v každé kategorii číselné kódy pro „jiné“ a „nespecifikované“ nemoci a poruchy (zakončení číslicí 8 a 9).[16] Proto klasifikační manuály obsahují i obecné vymezení pojmu poruchy. Vzhledem k obvyklému použití kódů "jiných" a "nespecifikovaných" chorob/poruch však je tato úvaha na homosexualitu aplikovatelná jen velmi problematicky. Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 v úvodu V. kapitoly (Duševní poruchy a poruchy chování, kódy začínající písmenem F) píše: V celé klasifikaci užíváme termín “porucha”, abychom se vyhnuli ještě větším problémům při užívání termínů “nemoc” a “onemocnění”. “Porucha” není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy. (…) Tyto popisy a vodítka nepřinášejí žádné teoretické závěry a nepředstírají, že jsou souhrnnou výpovědí o současném stavu znalostí duševních poruch. Jsou pouze souborem příznaků, na kterých se shodl velký počet poradců a odborníků v mnoha zemích jako na rozumném základu klasifikace psychických poruch.[16]
Základním kritériem, kdy určitá vlastnost je považována za poruchu, tedy podle MKN je, zda je ve většině případů spojená s pocitem tísně nebo narušením funkce.[16] Jde o otázku prvořadě psychologickou se sociologickým a politickým kontextem, nikoliv o otázku biomedicínskou. Z toho důvodu například z Columbia University v New Yorku (USA) ve výroční zprávě roku 2001 zaznělo stanovisko, že klasifikace duševních poruch a otázka zařazení nebo nezařazení jednotlivých položek je z podstaty nevědecká, rozlišení mezi normální osobností, osobnostními rysy a poruchami je arbitrární (náhodné, svévolné, bezobsažné). Hodnocení, zda některá vlastnost je poruchou zdraví je především vyjádřením sociálního postoje vůči osobám, které takovou vlastnost mají. Přiřazení role nemocného mívá podstatné dopady na status osoby (právo na léčbu, soucit a podporu, úlevy od obvyklých nároků a povinností, ale také izolace, povinnost podrobit se mocenské interpretaci a léčbě, někdy též snížení společenské vážnosti, omezení osobních práv a vyřazení z diskuse).
Mezi lékaři se názor, že homosexualita je nemoc, začal masověji prosazovat na přelomu 19. a 20. století a hlavními klasifikačními autoritami byl opouštěn v průběhu poslední čtvrtiny 20. století. Americká psychologická asociace na svém webu v osvětovém článku vyhlašuje svůj postoj, že homosexualita není nemoc, duševní porucha ani citový problém.[17] V odborných lékařských a psychologických kruzích od poslední čtvrtiny dvacátého století postupně převažuje názor, že homosexualita je normální, přirozená a trvalá pohlavní orientace.[18]
Nejvýznamnější diagnostické klasifikace v současné době neumožňují klasifikovat sexuální orientaci jako poruchu v případě, pokud svému nositeli nepůsobí významný distres nebo vztahové problémy, tedy pokud nevykazuje obecné znaky poruchy. Ženevská mezinárodní MKN-10 má zvláštní položku pro egodystonní sexuální orientaci, čínská klasifikace pro egodystonní homosexualitu (stejně jako americká DSM v letech 1980–1987), od roku 1987 DSM zmiňuje problémy se sexuální orientací už jen ve zbytkové položce sexuálních poruch jinde nespecifikovaných.
V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.
Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.
U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.
Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.
B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.
Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.
Podrobnou klasifikaci, která je již podobná dnešnímu pojetí, zavedl Richard von Kraft-Ebing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886). V prvním vydání rozdělil „mozkové neurózy“ do čtyř kategorií, z nichž termín paraesthesia zhruba odpovídal dnešní parafilii. Náklonnost ke stejnému pohlaví mezi ně byla zahrnuta pod názvem opačné sexuální touhy. Později se začal přiklánět k pojetí, že homosexualita není duševní poruchou, a podpořil Ulrichsovu teorii třetího pohlaví. Ve své vlastní teorii vzniku homosexuality při embryonálním vývoji mozku již v roce 1901 místo slova „anomálie“ začal používat slovo „diferenciace“. Po obecném přijetí Freudových teorií vysvětlujících homosexualitu psychoanalyticky (1904) však Ebingova teorie upadla na dlouhá léta v zapomnění jako překonaná.
Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl, takže v 7. vydání DSM-II v roce 1974 již nebyla výslovně uvedena a byla nahrazena kategorií sexual orientation disturbance (porucha sexuální orientace).
Vzhledem k odporu, který rozhodnutí o vyškrtnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla příbližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů.
V DSM-III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec. V DSM-IV-TR je obsažena kategorie „sexuální poruchy jinde nespecifikované“, která může zahrnovat „trvalý a výrazný distress související se sexuální orientací“.
V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Předmětem sporů jsou:
Se záměrem vyléčit nebo léčit homosexualitu se používají nebo používaly postupy obvyklé při léčbě parafilií nebo sexuálních deviací (léčba vychází z přesvědčení, že homosexualita mezi ně patří).
Kurt Freund[19] v roce 1962 rozděloval léčebné metody na tři typy:
Zároveň tvrdil, že jedině účinnost psychoterapie nelze zcela vyloučit.
Za první pokusy o hormonální terapii se považuje sdělení Steinacha a Lichtensterna (1918),[20] kteří po odnětí tuberkulózního varlete a nahrazení druhého varlete žlázou jiného muže údajně pozorovali heterosexuální sklony. Jejich hypotézu, že odňatá žláza byla hermafroditní, o tři roky později vyvrátil Sternberg. Ještě do 40. let dvacátého století se objevovaly zprávy o zásadní účinnosti hormonální terapie, převážily však studie, které jakoukoliv účinnost zcela vyvracely.[19] V případě pedofilie nebo jiných parafilií jsou však různé typy hormonálních a jiných farmakologických zásahů uplatňovány běžně i nadále, aniž by jejich opodstatněnost byla doložena přesvědčivěji.
Mezi hormonální postupy se řadí i chirurgická kastrace nebo její náhrada farmakologickým tlumením nebo rentgenovým ozařováním. Theiler[21] uvádí, že zkušenosti s terapeutickou kastrací byly získány zejména v Německu (1933–1945), Dánsku (od roku 1929), Finsku (od roku 1950), skandinávských zemích a Nizozemsku, Spojených státech a Švýcarsku. Hackfield (1933)[22] uvádí první kastrace z psychiatrické indikace na Curyšské klinice počátkem 20. století. Hodnocení účinnosti a etických aspektů kastrace jako postupu zejména vůči sexuálním delikventům jsou dodnes předmětem sporů, třebaže homosexuální sexuální aktivity již v západním světě nejsou řazeny mezi sexuální delikty.
Mezi nepříznivými vedlejšími účinky kastrace (zčásti typické i pro nechirurgické hormonální zásahy) se uvádí otylost, gynekomastie, změny v rozložení tuku a ochlupení, hypertrofie nadledvinek a mozkového podvěsku, narušení metabolismu, deprese, dysforie a snížení psychické výkonnosti, apatičnost a hypochondrie, pocity méněcennosti a navazující psychické problémy.
Na serveru 004.cz[23] zdůrazňují u neúspěšné hormonální léčby, že odlišnost nespočívá v nedostatku hormonů, ale v odlišné reakci mezimozku na hormon.
Ve 40. a 50. letech 20. století byly činěny pokusy o léčbu homosexuality pomocí elektrošoků (Thompson, 1949), kardiazolových šoků (Owensby, 1940), inhalace kysličníku uhličitého (Meduna, 1950), mozkové chirurgie čili stereotaktických operací (Thompson, 1955; Spiegel a kol. 1956). Většina z těchto pokusů skončila buď přímo neúspěchem, nebo deklarovaný úspěch nebyl později přesvědčivě potvrzen.
Na serveru 004.cz[23] zmiňují neúspěšnou averzivní (odnaučovací) léčbu elektrošoky (avšak jako součást averzivní terapie), neúspěšnou intoxikační „léčbu“ za pomoci LSD a neurochirurgický zásah s blíže neurčenou pravděpodobností poškození jiných mozkových center.
Koncem 19. a počátkem 20. století se objevovaly zprávy o pokusech a úvahách léčit homosexualitu pomocí hypnózy a sugesce. Jejich účinnost byla již v téže době jinými autory popírána. V první čtvrtině 20. století referovalo několik autorů o léčbě různých sexuálních úchylek tzv. „asociační terapií“, která měla spočívat v metodickém řízení fantazijního života, podporováním „normálních“ představ erotickou četbou a obrázky a potlačováním peverzních asociací. Na podobném principu je založena Bechtěrevova metoda „odvrácením pozornosti“ s využitím hypnózy, sugesce a persuase. Do podobné kategorie patří snahy o sebekontrolu homosexuála. Homosexuál nevyhledává homosexuální vztahy a kontakty, snaží se bránit se homosexuálním emocím a chovat tak, jak se tradičně očekává od jeho pohlaví. A. Ellis (1956) podobné vedení k sexuálním vztahům s opačným pohlavím nazýval „racionální psychoterapií“.
Sigmund Freud (podobně jako A. Ellis a Stekel) předpokládal, že všichni lidé jsou v jádru bisexuální, a proto za léčbu (v roce 1920) považoval především uvolnit „homosexuálně zúžené osobě“ zatarasenou cestu k druhému pohlaví. Někteří psychoanalyticky zaměření autoři (např. Ferenczi, 1911) odvozují homosexualitu z neurotismu. Množství autorů popisuje případy homosexuality údajně vyléčené psychoanalýzou. Typické pro tyto přístupy je nepotlačovat prvoplánově city k osobám stejného pohlaví, ale rozvíjet city a aktivity směrem k osobám opačného pohlaví.
Účinnou součástí psychoterapie může být narušování homosexuální identity, tedy přesvědčování pacienta o tom, že v jeho případě nejde o permanentní homosexualitu, ale lze vysvětlit psychoanalyticky jinak (chybějící otec, potřeba přátelství atd., viz Stevenson a Wolpe, 1960).
Hadden (1957) zdůrazňoval přednost skupinové terapie v tom, že „racionalizace pacientů se velmi rychle rozpadají“. Tématy ve skupině mají být zločiny spáchané homosexuálními lidmi, časté sebevraždy takových osob, pocity osamělosti a nepříjemná situace v heterosexuální společnosti, což by mělo pacienta vést k tomu, že se pokusí vzdát homosexuálního života a navázat vztahy se ženami.
Dunlap (1932) tvrdil, že zakořeněné zlozvyky se dají vymýtit tím, jsou-li s rozmyslem a soustředěně prováděny tehdy, když k nim není chuti. Navrhoval použít podobný postup i u homosexuality.
Krajní podobou této myšlenky je tzv. averzivní terapie, tedy vytvoření podmíněného reflexu, který by pacientovi znemožňoval navazovat homosexuální vztahy. Například je „léčený“ homosexuál při sledování eroticky přitažlivých homosexuálních podnětů nucen ke zvracení. S touto metodou, inspirovanou léčbou alkoholiků, experimentovali v Československu v padesátých letech 20. století Freund a Srnec.[24] Po několika desetiletích byl účinek této terapie někdy s nadsázkou lékaři i gay aktivisty popisován tak, že po úspěšné terapii pacienti zvraceli, když uviděli sexuologa Freunda, ale jejich sexuální orientace se nezměnila.[25]
Názor o léčitelnosti homosexuality popularizuje například Gerard van den Aardweg, autor knihy Terapie homosexuality,[26] jejíž český překlad kruhy spjaté s hnutím Exodus bezplatně rozesílaly do škol,[27] což vyvolalo mediální pozornost.
Zastáncem možnosti léčby je na Slovensku doc. MUDr. Alojz Rakús, psychiatr, dlouholetý československý i slovenský poslanec za KDH a kolem roku 2000 též předseda Slovenské psychiatrické společnosti, později děkan Fakulty zdravotnických specializačních studií na Slovenské zdravotnické univerzitě. Rakús uváděl, že podle „různých metaanalytických studií“ je úspěšnost psychoterapeutické léčby homosexuality až 52 %.[28]
K možnosti léčby homosexuality byli skeptičtí například Magnus Hirschfeld (1918), H. Ellis (1905), Kronfeld (1923).
Odpůrci teorie o léčitelnosti homosexuality namítají, že při použití všech těchto druhů terapie zůstane vlastní sexuální orientace homosexuála nezměněna a jde nejvýš o změnu sebeinterpretace nebo životního stylu, ne samotného založení. I někteří zastánci léčby (ve shodě s psychoanalytickým pojetím) popisují možný výsledek léčby jako převod manifestní homosexuality v latentní (Serog, 1931), nikoliv její odstranění. Zprávám o vyléčených je vytýkána přílišná vágnost a povrchnost a malá ověřenost, podrobnost a kritičnost.[29]
Serog (1931) popisuje svého „vyléčeného“ pacienta takto: „Může se sice nyní (po léčbě) v protikladu k dřívějšku silně pohlavně vzrušit ženami, sám však shledává, že sdružování s nimi je pouze něco čistě tělesně sexuálního. Hlubší náklonnost k ženské bytosti dosud nepocítil a nemůže si také představit, že by ji mohl pocítit. Duševně se cítí nadále přitahován více muži, pouze zde lze mluvit o skutečném citu.“
Některé psychoterapeutické postupy, zejména tzv. kognitivně-behaviorální a manipulativní skupinovou terapii, lze z hlediska metod a účinnosti porovnávat s indoktrinací a brainwashingem. To může být i etickým problémem.[zdroj?]
Za zásadní problém všech forem léčby homosexuality bývá jejími odpůrci zpravidla pokládáno, že vede k potlačení, nikoliv odstranění bytostné potřeby lásky a intimity, a proto může být na úkor kvalitě života a životní spokojenosti, vést k rozvoji neuróz, dysforií a depresí vedoucích v krajních případech až k sebevraždě (k podobným následkům ovšem může vést i „neléčená“ homosexualita, pokud pro jejího nositele není vzhledem k okolnostem reálně dosažitelný uspokojivý vztah nebo pokud ustát ve svém prostředí odlišný způsob života nebo jej sladit se svým světonázorem je pro něj větším problémem než absence vztahu odpovídajícího jeho zaměření). Ivo Procházka však zároveň tvrdí, že neexistuje jednoznačná studie, která by stanovila rizika takovéto léčby; existují jen individuální kazuistiky, přičemž individuální případy vyléčení jsou vyvažovány kasuistikami psychologického poškození pacienta.[29]
Americká psychiatrická asociace v roce 1997 ve svém prohlášení napsala:
| „ | „Možná rizika reparativních terapií jsou velká a zahrnují depresi, úzkost a sebedestruktivní chování. Mnoho pacientů, kteří podstoupili reparativní terapii uvedlo, že byli nesprávně informováni, že homosexuálové jsou osamocení a nešťastní jedinci, kteří nemohou dosáhnout přijetí nebo spokojenosti.“ | “ |
Zároveň uvedla, že chybí jasný průkaz efektu reparativních terapií směřujících ke změně sexuální orientace. Americká psychiatrická asociace přitom přihlížela k tomu, že také Americká asociace psychologů, Národní asociace sociálních pracovníků a Americká akademie pediatrů vydaly stanoviska proti reparativním terapiím, protože se obávají poškození pacienta. V prohlášení APA z roku 2000 se píše:
| „ | „Dosud neexistují vědecky potvrzené studie, které by zřetelně potvrzovaly úspěšnost nebo naopak škodlivost reparativního léčení. Vědecké poznatky o výběrových kritériích, rizicích a výhodách léčby a její dlouhodobé výsledky jsou nedostatečné. Odborné písemnictví se skládá spíše z kasuistik jednotlivců, kterým se změna sexuální orientace podařila, dále těch, kteří ji hodnotili jako škodlivou a dalších, kteří se o léčbu nejprve pokusili a později své rozhodnutí změnili.“ | “ |
APA kritizuje, že literatura o reparativních terapiích nejenže ignoruje vliv sociální stigmatizace gayů a lesbiček na vytváření motivace k léčení homosexuality, ale sama k této stigmatizaci dále přispívá a jednostranně opomíjí možná rizika léčby. APA doporučila provedení seriózního výzkumu Národním institutem pro duševní zdraví a akademickými výzkumníky, který by upřesnil rizika a výhody reparativních terapií.[29]
Zastánci léčby většinou tvrdí, že homosexualita je multifaktorálně podmíněný fenomén, který kromě vrozených dispozic ovlivňují také psychosociální skutečnosti. Někteří zdůrazňují, že genetický ani jiný biologický základ homosexuality nebyl dostatečně popsán či prokázán.[28]
 |
Související články obsahuje Portál Sexualita |
