Lafferova křivka

Lafferova křivka

Lafferova křivka, pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi, zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění.

Platí, že v obou extrémech je daňový výnos nulový – při 0% zdanění je efekt zřejmý, u 100% sazby zase plátci daně raději nic nevydělávají, případně se povinnosti platit daně nějakým způsobem vyhnou. Někde mezi těmito dvěma body existuje taková míra zdanění, která generuje maximální výnosy. Zvyšování daňové sazby nad tuto hranici se již projeví negativně.

[editovat] Zkušenosti s Lafferovou křivkou v USA

Americký prezident Coolidge snížil v průběhu let 1921-25 sazbu z osobních příjmů z válečné úrovně 73 % na 25 %. Coolidge očekával, že tento krok „ve skutečnosti poskytne vládě více příjmů“. Inkaso příslušné daně skutečně vzrostlo, během let 1923-28 zhruba dvojnásobně při minimální inflaci. Podíl daní zaplacených bohatými (tehdejší definice bohatého člověka byla dána příjmem nejméně 50 000 dolarů ročně) vzrostl na 78 % ve srovnání s 44 % v roce 1921, kdy mezní sazba daně činila 73 %.

Podobný efekt mělo snížení konfiskativních válečných daní prezidentem Kennedym v roce 1962. JFK mezní sazbu snížil z 91 % na 70 %. Během let 1963-68 daňové inkaso vzrostlo o 50 %. Distribuce daňového inkasa se rovněž změnila, podíl vyšších příjmových skupin vzrostl.

Na Kennedyho navázal Ronald Reagan, který v roce 1981 prosadil plošné snížení sazeb daní z příjmů až na 28 %. Mýtus o Reaganových daňových škrtech má za to, že po nich pokleslo daňové inkaso. Ve skutečnosti daňové inkaso rostlo, a to jak nominálně, tak ve stálých cenách (průměrným tempem o 2,6 % ročně po snížení daňových sazeb.)

Navzdory snížení daňové progresivity vzrostl podíl daní placených nejbohatšími příjmovými vrstvami. Nejvyšší příjmové procento populace platilo v roce 1981 17,6 % daní z příjmu (při mezní sazbě daně z příjmu 70 %). Tento podíl vzrostl v roce 1988 na 27,5 %, kdy mezní sazba daně z příjmu poklesla na 28 %. Podíl daní placených skupinou nejbohatších 0,1 % daňových poplatníků vzrostl ze 7 % na 14 %. Zvýšení schodku federálního rozpočtu za Reagana bylo ve skutečnosti způsobeno explozí státních výdajů, především sociálního charakteru.

[editovat] Ruská zkušenost s Lafferovou křivkou

Také v Rusku byl zaznamenán podobný efekt: po razantním snížení daní z příjmů fyzických osob v roce 2001 vzrostl objem daňového inkasa. Postkomunistický daňový systém používaný do té doby v Rusku byl charakterizován vysokými sazbami a značnou složitostí. Příležitosti pro daňové úniky byly značné. V důsledku této situace vláda trpěla nedostatkem příjmů.

Mezinárodní měnový fond v 90. letech správně konstatoval, že nízké daňové inkaso bylo příčinou finanční nestability země. Chybně ovšem doporučil zavedení nových daní a posílení finančních úřadů, což vedlo pouze ke zrychlenému odtoku kapitálu ze země. Daňové inkaso Ruské federace pokleslo z úrovně 11,1 % HDP v roce 1995 na 8,6 % HDP v roce 1998.

Po finanční krizi doprovázené částečnou platební neschopností státu si Rusové uvědomili, že daňový systém musí být přepracován. Navzdory doporučení Mezinárodního měnového fondu snížili daně, čímž výhodnost daňových úniků poklesla. Po zavedení rovné daňové sazby ve výši 13 % vyskočil relativní objem vybraných daní o téměř polovinu, na 16,1 % HDP v roce 2001. Tento růst lze sice částecně připsat na konto oživení ekonomiky, ale efekt snížení daní byl zřejmý. Projevil se mimo jiné i v obrácení toku kapitálu: ruský kapitál se začal z Kypru a jiných daňových rájů navracet domů.

Studie Mezinárodního měnového fondu^[1] rozebírá příčiny ruského úspěchu. Konstatuje, že vliv povzbuzení ekonomiky nízkých daněmi není v krátkém období prokazatelný, avšak zlepšení daňové disciplíny bylo prokázáno mimo veškeré pochybnosti. V roce před zavedením rovné daně (kdy platily tři sazby ve výši 12, 20 a 30 procent) Rusové přiznali jen 52 % svých příjmů. Po zavedení rovné daně to bylo již nejméně 68 %. Ruské daňové inkaso vzrostlo, protože administrativa se zjednodušila a motivace k únikům se snížila. Tato motivace se ale snížila i díky velmi ostré politice státu proti daňovým únikům a soudním monstrprocesům s bývalými neplatiči daní, jako byl i případ Chodorkovskij. Proto není prokazatelné, že se projevil efekt Lafferovy křivky.

[editovat] Lafferova křivka v české ekonomice

Efekt Lafferovy křivky je velmi zřetelný i v české ekonomice u daní z příjmu fyzických i právnických osob. V roce 1999 činila sazba daně z příjmu právnických osob 35 %. Podíl inkasa této daně na hrubém domácím produktu činil 2,47 procenta.

Od té doby se daňová sazba postupně snižovala až na 24 % v roce 2007. Objem daní vybraných z příjmů právnických osob se od roku 1999 dosti podstatně zvýšil, a to při postupném snižování daňové sazby. V roce 2006 dosáhl podíl této daně na hrubém domácím produktu hodnoty 2,96 %: o pětinu více než v roce 1999. Kdyby se neprojevil efekt Lafferovy křivky, muselo by daňové inkaso nutně poklesnout jako procento z HDP.

Lafferova křivka se projevila již dříve také u daně z příjmů fyzických osob. V roce 1993 činila mezní sazba této daně 47 %, přičemž inkaso této daně představovalo 2,7 % HDP. V roce 2002 zaplatily fyzické osoby na daních z příjmu 5,1 % HDP, a to při mezní sazbě 32 %.

[editovat] Zdroje

1. ↑ Anna Ivanova, Michael Keen, Alexander Klemm: The Russian Flat Tax Reform. IMF Working Paper Nr. 6 (2005)

• Zdroj číselných dat: Ministerstvo financí České republiky, Český statistický úřad