Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky a klenoty
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
„Laissez-faire“, někdy též „laissez-passer“ (lesé fér, lesé pasér, fran. „nechte nás konat“) - heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něj nezasahoval nebo se maximálně omezil na arbitra a tvůrce pravidel, jejichž dodržování by od ekonomických subjektů vymáhal. Občas se vyskytují fráze jako „trh vše vyřeší“ a „dejte trhu volnou ruku“.
„Laissez faire“ se objevuje od konce 18. a začátkem 19. století tam, kde se rozmáhal liberalismus. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců.
Zastánci „laissez faire“ jsou přesvědčeni, že trh nakonec vždy nachází pro jakoukoli oblast nejvhodnější řešení.
Obsah |
Laissez faire lze obhajovat různými způsoby, které se však dají zhruba rozdělit do dvou kategorií, na morální a utilitaristickou. Podle prvního přístupu je eticky správné, aby člověk disponoval se svým majetkem podle svého vlastního přesvědčení, tedy svobodně. Jakýkoliv zásah do těchto je práv je násilím a nelze jej obhájit. Takový názor zastával například Murray Newton Rothbard. Utilitaristické hledisko je přístupem těch zastánců laissez faire, kteří se nechtějí pouštět do diskusí o etice, kteří namísto toho vidí nejpádnější argument pro liberální řád v tom, že funguje mnohem lépe než jiné. Jedině lidé, kteří svobodně mohou rozhodovat o svém majetku, aniž by museli strpět státní intervenci, jsou motivováni jej využívat co nejlépe, protože plody vlastní práce jim náležejí. Socialismus a jiné formy vlády, kde stát různými způsoby konfiskoval majetek občanů, je méně efektivní, protože lidé nemají důvod usilovně pracovat. Dalším důvodem je nemožnost správné kalkulace v socialistickém zřízení. Jedině cenový systém a svobodný trh umožňuje správnou koordinaci individuálního jednání, jak upozornil ve dvacátých letech rakouský ekonom Ludwig von Mises. Bez cen nelze vytušit, zda konkrétní činnost je či není žádoucí. Spotřebitel neví bez cen, zda neplýtvá, například vodou. Podnikatel netuší, nemá-li k dispozici ceny a není-li veden ziskovým motivem, zda zvolil nejlepší výrobní postup a zda vyrábí příliš nebo málo. Proto v socialistických ekonomikách docházelo k opakovaným přebytkům a nedostatkům různého zboží, tržní mechanismus nefungoval a byrokratické řízení nebylo schopno jej nahradit. Laissez faire z tohoto úhlu pohledu přináší řešení, lidé a trh by totiž dotyčné problémy vyřešili, což se ostatně ukázalo, když komunismus padl. Ještě jiným způsobem obhajoby laissez faire je poukaz na to, že vědomosti jsou roztroušeny v celé společnosti. Žádná plánovací komise oprávněná státem k řízení nějakého odvětví nemůže nikdy shromáždit všechny relevantní informace, které jsou k rozhodování potřebné. Proto její rozhodnutí budou různou měrou chybná. Na této skutečnosti postavil svou argumentaci držitel Nobelovy ceny za ekonomii, Friedrich August von Hayek.
| „ | Volný trh bude ignorovat řešení, která nejsou schopna generovat zisk. | “ |
| — Jeff Vail[1] | ||
| „ | Cesta k volnému trhu byla otevřena a udržována ohromným růstem nepřetržitého, centrálně organizovaného a kontrolovaného státního intervencionizmu. | “ |
| — Karl Polanyi | ||
Termín „laissez faire“ se také objevuje u výchovného stylu, který je označován za liberální (vizte styly výchovy).