Langobardi

Migrace

Langobardi (název podle Bardengau u Lüneburku) byli západogermánské kmeny, pocházející z dolního Labe. Roku 568 dobyli severní Itálii a založili tady svoji říši, která existovala až do konce 8. století, kdy ji dobyl Karel Veliký a založil na jejím území italské království.

[editovat] Migrace

Kolem přelomu 4. a 5. století opustili Langobardi původní sídla v Polabí a vytáhli na jih. Jejich cesta vedla přes Čechy a Moravu (a možná i Slezsko) do rakouského Podunají (tzv. Rugilandu, kde dříve pobývali germánští Rugiové). Tady jsou Langobardi doloženi po roce 488. Zde pobývali po několik generací a pozvolna rozšiřovali ovládanou oblast. V prvních desetiletích 6. století, vytlačili z jižní Moravy Heruly a obsadili celou západní část Karpatské kotliny, odkud odešli v 70. letech 5. století Ostrogóti. Langobardské državy se rozšiřovaly dále na východ až do bezprostředního sousedství sídel dalšího germánského etnika, Gepidů. Tak začalo docházet ke konfliktům, které se Langobardi pokusili vyřešit spojenectvím s nově příchozími kočovnými Avary. Přestože Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři obrovskou kořist včetně území, na kterém Gepidi dosud obývali. Bezprostřední sousedství nomádů přestalo usedlým Langobardům brzy vyhovovat. Proto roku 568 odtáhli do severní Itálie.

[editovat] Říše Langobardů

Kontrolovaná území (zeleně)

Po svém příchodu do Itálie ovládli Langobardi brzy velkou část poloostrova (severní a střední část), který teprve nedávno dobyli na Ostrogótech Byzantinci. Langobardi byli zemědělci a jejich etnikum bylo mnohem početnější než Ostrogóti, což se brzy projevilo rozvojem zemědělství. Zakrátko začala být obdělávána všechna půda, která zpustla v posledních letech západořímského císařství. Důsledkem byl růst velkého pozemkového majetku a uvádění dosud svobodných germánských rolníků do závislosti na majitelích pozemků.

Na dobytém území se konstituovala langobardská říše v čele s králem, který sídlil v Pávii. Svoji moc však neuplatňoval důsledně, a tak se langobardské království stalo konglomerátem 36 vévodství, z nichž si některá počínala velmi samostatně (Spoleto, Benevento).

Zbylé byzantské državy Benátky s okolím, Pentapolis, Apulie a Kalábrie byly roztroušené a vklíněné mezi langobarská území. Postupem času začaly projevovat tendence k osamostatnění (Benátky, papežská kurie). Kromě toho se Langobardi snažili ovládané území dále rozšířit. Roku 751 dobyli Ravennu a začali ohrožovat papežský Řím. Papež požádal o pomoc franského krále Pipina III., který dvěma výpravami v letech 754 a 756 langobardskou expanzi zastavil. Roku 774 dobyl jeho nástupce Karel Veliký říši Langobardů, začlenil její území do franské říše a nechal se korunovat langobardským králem. Později, v roce 781, zde vytvořil dílčí italské království.

[editovat] Dědictví

Italské království se později stalo součástí Svaté říše římské. Každý v Německu řádně zvolený král se mohl nechat korunovat proslulou železnou korunou langobardských králů na krále italského. Roku 1355 se jím stal také Karel IV. Severní Itálie se začala ve středověku nazývat Lombardií - zemí Langobardů (Langobardia).

[editovat] Prameny

• Paulus Diaconus, Historia Langobardorum

[editovat] Přečtěte si

Bednaříková, Jarmila, Stěhování národů, Vyšehrad, Praha 2003