Hledat:

Invia.cz Pojeďte do Egypta Kanárské ostrovy Dovolená - Turecko Dominikánská republika Madeira Last minute
 

Leoš Janáček

Leoš Janáček
Leoš Janáček před rokem 1899
Narození 3. července 1854
Hukvaldy, Rakouské císařství
Úmrtí 12. srpna 1928 (ve věku 74 let)
Ostrava, Československo
Příčina úmrtí zápal plic
Místo pohřbení Ústřední hřbitov v Brně
Národnost Češi
Alma mater Vysoká škola hudební a divadelní v Lipsku
Povolání hudební skladatel, muzikolog, pedagog, dirigent, hudebník a libretista
Manžel(ka) Zdenka Schulzová
Významná díla Sinfonietta
Věc Makropulos
Mládí
Její pastorkyňa
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy[1]12. srpna 1928 Ostrava[2]) byl světově uznávaný český skladatel klasické hudby.[3][4][5] Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména SlováckaLašska.[6] Ve světě je znám hlavně díky svým operám, kromě jiných kvůli velkému úspěchu opery Její pastorkyňa, uváděné pod názvem Jenůfa. Také jeho orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, symfonická báseň Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcová kvarteta, si získala velké uznání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Leoš Janáček se svojí ženou Zdenkou
Olga Janáčková, dcera Leoše Janáčka

Narodil se v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě dne 3. července 1854 jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct potomků. Byl pokřtěn jako Leo Eugen. Jeho otec i matka byli hudebně vzdělaní, ale chudí, a Leoše už jako jedenáctiletého (v roce 1865) poslali na klášterní školu na Starém Brně jako fundatistu (žák, jehož studium bylo hrazeno z odkazů ve prospěch kláštera), kde se mu dostalo pod vedením Pavla Křížkovského prvního hudebního vzdělání. Po absolvování německojazyčné reálky (1866 až 1869) studoval na brněnském Slovanském učitelském ústavě (1869 až 1872, tehdy to byla K.u.K. slawische Lehrerbildungsanstalt) a poté působil v Brně jako sbormistr. V roce 1874 odešel do Prahy, kde do roku 1875 studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyhozen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Tam se spřátelil s Antonínem Dvořákem. V roce 1876 byl sbormistrem proslulého českého spolku Umělecká beseda. Dalšího hudebního vzdělání se mu v následujících pěti letech dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil v Brně varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se stal (dnes se nazývá Varhanická škola Leoše Janáčka). Působil také jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele.

Dne 13. července 1881[7][8] se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele Slovanského učitelského ústavu v Brně, na kterém předtím studoval. Rok poté, konkrétně 15. srpna 1882, se manželům Janáčkovým narodila dcera Olga. Dne 16. května 1888 se jim narodil další potomek, syn Vladimír, který však po dvou letech zemřel na spálu. Další tragická příhoda, která rodinu postihla později, byla smrt dcery Olgy, která zemřela na tyfus ve svých jednadvaceti letech.

Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

Budova Janáčkovy varhanické školy v Brně
Socha Leoše Janáčka v blízkosti Janáčkova divadlaBrně

Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala za nedlouho, v roce 1918, významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).

Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

Reliéf Leoše Janáčka od Julia Pelikána v Olomouci
Leoš Janáček (1926)

I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého. K napsání nekterých skladeb jej inspirovala jeho přítelkyně a múza Kamila Stösslová, která byla také předlohou některých ženských hrdinek jeho oper (Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Elina Makropulos ad.)

Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijato uvedení Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (světová a zároveň česká premiéra proběhla již 16. února 1926 v Brně).

Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, korespondentem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila v roce 1925 čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz[9].

Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V  jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku, jehož byl spoluzakladatelem.[10] Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou, a to se projevilo také v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba1. smyčcový kvartet podle díla Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Tolstého Anny Kareninové, opery Káťa Kabanová podle dramatu Alexandra Ostrovského a Z mrtvého domu na motivy románu Fjodora Dostojevského.

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl Leoše Janáčka.

Opery[editovat | editovat zdroj]

Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie[editovat | editovat zdroj]

Premiéra Janáčkova Concertina 16. února 1926

Houslová sonáta

Houslová sonáta, 3. věta; housle Kateřina Halbychová, klavír Karel Martínek

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Sborová tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Kantor Halfar – mužský sbor na slova P. Bezruče
  • Maryčka Magdónova – taktéž
  • Sedmdesát tisíc – taktéž
  • Potulný šílenec – mužský sbor se sopránovým sólem podle R. Thákura

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Suita, op. 3 pro smyčcový orchestr
  • Idyla pro smyčcový orchestr
  • Lašské tance pro orchestr
  • Žárlivost, koncertní předehra
  • Rákós Rákoczy – baletní hudba
  • Šumařovo dítě, symfonická báseň podle básně Sv. Čecha
  • Taras Bulba, slovanská rapsódie podle povídky N. V. Gogola
  • Balada blanická – symfonická báseň podle Jar. Vrchlického
  • Sinfonietta pro velký orchestr

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Ukvaldská lidová poezie v písních
  • Kytice moravských národních písní s klavírem
  • Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany
  • Zápisník zmizelého pro tenor, alt a tři ženské hlasy s klavírem
  • Říkadla pro 9 zpěváků a kom soubor

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Sonáta pro housle a klavír
  • Pohádka pro violoncello a klavír
  • Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)
  • Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)
  • Mládí pro dechové sexteto

Klavírní skladby (a skladby pro klavír a komorní soubor)[editovat | editovat zdroj]

  • Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)
  • Moravské tance
  • Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“
  • Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada
  • V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)
  • Vzpomínka
  • Concertino pro klavír a instrumentální soubor
  • Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor[11]

Literární působení[editovat | editovat zdroj]

  • Hudební listy – odborné články a kritiky[12]
  • Hlídka – odborné články a kritiky[13]

Vliv a odkaz[editovat | editovat zdroj]

Každý rok se na počest Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy[14]. Mezi ctitele Janáčkovy hudby patří i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.

Je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur.[15][16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Lidové noviny, 13.8.1928, s.1, Leoš Janáček zemřel
  3. Leoš Janáček, český hudební skladatel a pedagog, Česká muzika
  4. V Rakousku nalezeny tři ztracené Janáčkovy fugy Ke zpravodajství, Vídeň 15. dubna 2006, zpravodaj ČTK
  5. Komorní soubory: Janáčkův komorní orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava
  6. SEHNAL, Jiří a VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, Vlastivěda moravská, Země a lid, nová řada, sv. 12, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2001.
  7. S.R.O., AVONET,. Leoš Janáček (1854 - 1928) | Luhacovice.cz - Oficiální průvodce lázeňským městem. www.luhacovice.cz [online]. [cit. 2016-11-17]. Dostupné online. 
  8. Matriční záznam o sňatku
  9. http://www.leosjanacek.eu/zivot/
  10. http://www.leosjanacek.eu/hotel-slavia/
  11. Leoš Janáček, Antologie české hudby
  12. http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:68ae0083-980f-11e0-9644-0050569d679d
  13. http://krameriusndktest.mzk.cz/search/handle/uuid:c56dce20-1cf1-11e2-bec6-005056827e51
  14. http://www.janackovyhukvaldy.cz/
  15. Crater Janáček on Mercury Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  16. Česká jména ve vesmíru, VTM, cit. 5. 12. 2013 (česky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROD, Max. Život plný bojů. Praha : Mladá fronta, 1966. Zmínka o Janáčkovi na str. 246.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 1. svazek : A–L. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 570 s. ISBN 978-80-7464-386-6. S. 399–400.
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1 sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 91–92.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 573–574. 
  • TRKANOVÁ, Marie. U Janáčků: podle vyprávění Marie Stejskalové. Brno: Šimon Ryšavý, 1998. 205 s. ISBN 80-86137-11-2. 
  • VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0621-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leoš_Janáček&oldid=16765693
Stránka byla naposledy upravena 10. 12. 2018 v 02:49. Editovat celý článek Leoš Janáček.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy