Levice (politika)

Je navrženo přejmenování (přesunutí) této stránky na nový název Levice.
K návrhu se můžete vyjádřit na diskusní stránce. Neprovádějte přesun, je-li sporný.
Pokud je stránka zároveň navržena na smazání, nepřesouvejte ji před koncem hlasování.

Levice je označení pro socialistické politické strany a politické směry, které tyto strany prosazují. Vzniklo na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce, kdy ve francouzském parlamentu zasedali radikální příznivci nového řádu (Montagnardi) na levé straně sněmovny a umírnění zastánci konstituční monarchie (Feuillanti) na pravé. V zásadě se levicové strany řídí heslem francouzské republiky Liberté, égalité, fraternité (Svoboda, rovnost, bratrství).

Základní rysy levicové politiky:

• Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev společnosti, zvlášť zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků. Vyžaduje, aby se tyto vrstvy účastnily na uskutečňování politiky (např. prostřednictvím odborových organizací).

• Prosazuje politickou rovnost, sociální rovnost a rovnost příležitostí prostřednictvím ochrany sociálně slabých vrstev. Dále rovnost forem vlastnictví, přičemž upřednostňuje státní, družstevní nebo jinou společnou formu vlastnictví před vlastnictvím soukromým. Je pro náboženskou rovnost, případně se staví proti náboženství.

• Přiklání se spíše ke kolektivním formám podnikání, staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky. Snaží se zavést rozsáhlé sociální zabezpečení, které vede k vysokému zdanění příjmů.

• Prosazuje decentralizaci^[zdroj?] moci, spíše kolektivismus před individuální iniciativou.

• Od konce 19. století až po osmdesátá léta dvacátého století bylo pro levicové (především komunistické) strany typické také třídní pojetí společnosti s třídním bojem mezi pracujícími a „vykořisťovateli“, tedy vlastníky výrobních prostředků.

Některé části levicové ideologie jsou vzájemně v rozporu. Požadavek státní kontroly společnosti se staví proti přirozeným právům člověka, sociální rovnost se neslučuje s třídním přístupem, a podobně. Jednotlivé levicové strany si proto vybírají jen části levicových myšlenek, nebo se uvnitř štěpí na názorové proudy, či křídla, takže se někdy hovoří o levicové či pravicové orientaci i v rámci jedné strany.

Předešlý odstavec zpochybňují ve svých dílech o společnosti někteří postmoderní filosofové (například Doc. Mgr. Tomáš Hauer, Dr.), kteří uvádějí, že svoboda jednotlivců vychází z jejich mocenského podílu na veřejném prostoru (přítomný stav společnosti historicky určený nařízeními svrchovaného aparátu, ať se již jedná o stát či jednotlivé kooperační subjekty, které se odvolávají na právní zřízení, např politika Spojených států v Jižní a Střední Americe). V konečném důsledku se tedy korporace či „ekonomicky osvobozené“ subjekty mohou proměnit na státy samy o sobě. V jejich nitru již však o právech zaměstnanců/občanů rozhodují pouze autokratičtí vládci.

Za levicové se považují sociálně-demokratické, socialistické, eurokomunistické a radikální politické strany, většinou i strany zelených. Za krajní levici se označují komunistické strany, především nereformované. Výjimečně se k levici řadí i nacionalistické subjekty, většinou se separistickým programem. Vzhledem k velkému množství politických názorů a odlišností v programech jednotlivých politických stran může být označení strany za levicovou či pravicovou předmětem sporů. Chápání obsahu pojmů levice a pravice se v různých společnostech časem různě vyvíjí, v některých bodech levicové a pravicové programy zcela splývají.

[editovat] Související články

• Pravice (politika)

[editovat] Externí odkazy

• Slovníček demokracie: pravice - levice