Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Set-top-boxy
Parfémy
Krása
Produkty pro zdraví
Hodinky
Elektro
Šperky
Nábytek
Nářadí a zahrada
Outdoor
Počítače a notebooky
Libanonská občanská válka byla občanská válka odehrávající se v letech 1975 až 1990 mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem Libanonu.
Obsah |
Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážení sil mezi muslimy a maronitskými křesťany.[1] Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926 z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem.[1] Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim.[1] Po vyhlášení nezávislosti (1943) byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“[1] Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.[1]
V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války, byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny.[1] Díky tomu se nakonec původně dominantní maronitští křesťané stali menšinou.[1] Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), odkud útočila na Izrael.[2]
Otázka palestinských uprchlíků se stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé.[2] V roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem a záminkou k vypuknutí občanské války se nakonec stal útok na autobus plný palestinských Arabů.[2]
O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků.[2] Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě.[2] Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami (Amal, OOP, Fatah, atp.) a hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.[2]
.jpg)
V reakci na teroristické útoky palestinských Arabů v Izraeli byly podnikány tvrdé vojenské odvety a roku 1978 byla v reakci na teroristický útok Fatahu v Tel Avivu zahájena operace Lítání.[3] Během ní izraelské vojenské jednotky pronikly do Libanonu a obsadily jeho území až po řeku Lítání.[3] Při této operaci se IDF podařilo úspěšně zatlačit vojenské síly OOP severně za tuto řeku.[3] Libanonské protesty u OSN vedly posléze k vytvoření mírových sil UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) a izraelskému stažení z obsazených území.[3]
Na jihu Libanonu byly vytvořeny bezpečnostní zóny, v nichž si Izrael zachoval nepřímou kontrolu i nadále, díky podpoře Jiholibanonské armády.[3] Situace se začala komplikovat roku 1981, kdy došlo k vnitřním soubojům uvnitř Libanonu a zesílení teroristických útoků na Izrael.[3] V červenci téhož roku se podařilo dojednat krátké příměří.
V Izraeli zaznívaly hlasy, že by měla být podniknuta rázná opatření proti teroristickým útokům na severu země. Jako záminka se nakonec našel útok na izraelského velvyslance Šlomo Argova v Londýně, který se stal 3. června 1982.[4]
Druhý den nato zahájily Izraelské obranné síly operaci Mír pro Galileu, později známou jako první libanonská válka.[4] Izraelské letectvo zahájilo bombardování velitelství OOP v Bejrútu a obrněné divize postupovaly do vnitrozemí.[4] Namísto původního plánu pouze zatlačit jednotky OOP bylo nakonec uskutečněno vypuzení OOP ze země.[4] Poté co Izraelci dorazili k Bejrútu, došlo na jeho obléhání a soustavné dělostřelecké ostřelování.[4] Tato operace přinesla řadu hlasité kritiky, a to jak mezinárodní, tak izraelské. Díky americkému diplomatovi Philipu Habibovi se podařilo vyjednat odchod OOP ze země, který se uskutečnil 22. srpna 1982 pod mezinárodním dohledem.[4] V zemi byly rovněž rozmístěny mezinárodní síly.[4]
I po ukončení bojů se objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy.[5] V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky.[5]
Na konci roku 1982 vyslal Írán své tajné agenty do Libanonu za účelem vytvoření revolučního islámského hnutí v zemi. Skupina radikálních šíitských muslimů vedených svými náboženskými duchovními se stala základem Hizballáhu, organizace, jejímž cílem bylo vytvořit v Libanonu zmítaném občanskou válkou teokratickou vládu na íránský způsob a následně vytvořit podobnou vládu v celém arabském světě. V průběhu let se Hizballáh stal součástí libanonského politického procesu, ale též organizací, která se pro dosáhnutí svých cílů neštítí ani teroru.
V druhé polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál Hizballáh.[5] Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům.[5] Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta.[5] Za ukončení občanské války se pokládá tzv. Taífská dohoda, která byla z popudu Ligy arabských států uzavřena 22. října 1989 v Saúdské Arábii.[5]
 |
Související články obsahuje Portál Izrael |
