Lidové noviny

Budova MF Dnes a Lidových novin v Praze na Andělu

Lidové noviny jsou deník založený v roce 1893 v Brně, v němž publikovala řada slavných českých spisovatelů. Do 2. světové války tento deník požíval vysoké vážnosti. Za války přestal deník vycházet. Po komunistickém převratu (v roce 1948) bylo vydávání tohoto deníku nakonec v roce 1952 zastaveno. V roce 1987 bylo vydávání obnoveno ilegálně a od roku 1989 legálně.

Lidové noviny se od počátku věnovaly zahraniční politice a kultuře. Jako první u nás uveřejňovaly politickou karikaturu. Do okruhu jejich přispěvatelů a redaktorů patřili Karel Čapek, Josef Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, Jan Drda, Václav Řezáč, ale i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš.

V roce 1987 titul Lidové noviny obnovila skupina disidentů, kteří se rozhodli vytvářet nezávislé noviny. S počátky novodobého vydávání Lidových novin jsou spojeni lidé jako Jiří Ruml, Jiří Dienstbier a Ladislav Hejdánek. Jejich cílem bylo noviny oficiálně zaregistrovat a vydávat jako měsíčník. Na podzim 1987 vyšla dvě nultá čísla, první číslo vyšlo v lednu 1988. Protože se noviny nedařilo až do listopadu 1989 oficiálně zaregistrovat, museli je tvůrci šířit jako samizdat. Na jaře 1990 začaly Lidové noviny vycházet jako deník. O několik let později se sloučily se zanikající Lidovou demokracií (deník ČSL), od které převzaly modrou barvu titulu.

Deník nyní patří do koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, mbH, vydavatele deníku Rheinische Post, který v České republice rovněž vydává deník Mladá fronta DNES.

[editovat] Kdo řídil Lidové noviny

Emil Čermák šéfredaktor 1893 - 1895 První šéfredaktor Lidových novin prchá v dubnu 1895 před sňatkem do Bulharska, kde působí jako dopisovatel zahraničních novin a agentur. Po vzniku Československa pracuje na ministerstvu zahraničních věcí a v roce 1919 se stal šéfem ČTK.

Bohuslav Štěchovský šéfredaktor 1895 - 1919 Druhý šéfredaktor řídí redakci LN téměř čtvrtstoletí. Během jeho působení se stává zakladatel LN Adolf Stránský výhradním majitelem listu.

Arnošt Heinrich šéfredaktor 1919 - 1927 a 1929 - 1933 Nejslavnější prvorepublikový šéfredaktor LN do nich přichází v roce 1904. V září 1919 se stává třetím šéfredaktorem. O dva roky později na dva a půl roku noviny opouští. Do šéfredaktorského křesla se vrací v září 1929 a setrvává v něm až do své smrti v květnu 1933.

Karel Z. Klíma šéfredaktor 1927 - 1929 a 1939 - 1941 Bývalý stálý zpravodaj LN ve Vídni dočasně obsazuje post šéfredaktora po Heinrichově odchodu. Poté opouští LN, aby řídil České slovo. Do čela LN se vrací v roce 1939. Rok po odchodu z redakce jej zatklo gestapo a 23. srpna 1942 byl popraven v Terezíně.

Eduard Bass šéfredaktor 1933 - 1941 a 1945 Po smrti Heinricha je šéfredaktorem jmenován dlouholetý redaktor LN Eduard Bass. Autor Klapzubovy jedenáctky se do čela redakce vrací po osvobození Československa, v srpnu 1945 přepouští své místo Ferdinandu Peroutkovi.

Leopold Zeman šéfredaktor 1941 - 1945 Na místo šéfredaktora LN byl dosazen 1. července 1940. Po osvobození je zatčen a souzen lidovým soudem pro kolaboraci.

Ferdinand Peroutka šéfredaktor 1945 - 1948 Politik a novinář Ferdinand Peroutka pracuje v LN nejprve od prosince 1924 do února 1926. Do novin se vrací v roce 1929 a působí zde až do svého zatčení v roce 1939. Po návratu z koncentračního tábora se stává šéfredaktorem Svobodných novin (poválečný název LN). Po únoru 1948 emigroval.

Jan Drda šéfredaktor 1948 - 1952 Tento komunistický novinář spolupracuje s LN od roku 1937 do srpna 1943, kdy s ním noviny rozvázaly pracovní poměr. Po puči se stává šéfredaktorem a řídí noviny až do jejich zániku v únoru 1952.

A. J. Liehm designovaný šéfredaktor 1968 Během Pražského jara roku 1968 vznikla myšlenka obnovit po 16 letech vydávání Lidových novin. Znovuzrození deníku, jehož designovaným šéfredaktorem se stává A. J. Liehm, však zhatila srpnová invaze do Československa.

Jiří Ruml šéfredaktor 1988 - 1990 Jeden z prvních signatářů Charty 77 začíná v roce 1987 pracovat na obnově vydávání LN. Stává se šéfredaktorem samizdatových Lidových novin. V říjnu 1989 je zatčen a obviněn z pobuřování. Po listopadovém převratu se stává šéfem obnovených LN a v této funkci setrvává do června 1990, kdy je zvolen za OF poslancem Federálního shromáždění.

Rudolf Zeman šéfredaktor 1990 - 1991 Jeden z prvních signatářů Charty 77 střídá Jiřího Rumla po jeho odchodu do politiky. V samizdatových LN zastává funkci zástupce šéfredaktora, kvůli čemuž byl v říjnu - listopadu 1989 vězněn. Po roce 1992 pracoval v LN jako editor. V letech 1990 - 1998 syndik Syndikátu novinářů ČR.

Jaroslav Veis šéfredaktor 1991 - 1992 Nejdříve byl komentátorem Lidových novin. Od července 1991 jejich šéfredaktorem. Poté programový ředitel Centra nezávislé žurnalistiky a komentátor jiných novin a časopisů. Od roku 1997 působí jako poradce Petra Pitharta, místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky.

Tomáš Smetánka šéfredaktor 1992 - 1993 Přispíval již do samizdatových LN, od roku 1990 redaktor zahraniční rubriky, od července 1991 do května 1992 zástupcem šéfredaktora. Poté rok šéfredaktorem. Po odchodu z LN pracuje jako diplomat.

Jaromír Štětina šéfredaktor 1993 - 1994 Společně s Petrou Procházkovou proslul jako válečný zpravodaj. Do LN nastupuje v prosinci 1989 jako zpravodaj ze zemí bývalého SSSR. Po návratu začátkem roku 1993 zakládá a vede Nadaci Lidových novin. Od června 1993 šéfredaktorem. Nyní je senátorem Parlamentu ČR.

Jiří Kryšpín pověřen řízením v lednu až březnu 1994 Redakci řídí jen první tři měsíce roku 1994. Dnes působí v soukromé sféře.

Libor Ševčík šéfredaktor 1994 - 1996 Před listopadem 1989 redaktorem Mladé fronty, po převratu až do roku 1994 jejím šéfredaktorem. LN řídí dva roky. Po odchodu z LN pracuje v denících Slovo a Hospodářské noviny.

Jefim Fištejn šéfredaktor 1996 - 1997 Komentátor a zástupce programového ředitele Rádia Svobodná Evropa nastupuje do Lidových novin jako šéfredaktor 1. dubna 1996. Ve funkci končí v červenci 1997. Z Lidových novin odchází zpět do Rádia Svobodná Evropa. Dnes působí jako publicista.

Pavel Šafr šéfredaktor 1997 - 2000 Před Lidovými novinami vedl Český deník a Telegraf. Do Lidových novin nastupuje jako šéfredaktor v roce 1997. V roce 2000 přechází do funkce šéfredaktora deníku Mladá fronta DNES.

Veselin Vačkov šéfredaktor 2000 - současnost Spolupracuje s LN od roku 1994 jako zahraniční dopisovatel. Do redakce nastupuje v roce 1997. Postupně působí jako editor, vedoucí redaktor magazínu a zástupce šéfredaktora. Funkce šéfredaktora se ujímá v roce 2000.

[editovat] Historie Lidových novin

1893-1918 Jak se narodily Lidové noviny

Historicky první číslo Lidových novin vyšlo v Brně 16. prosince 1893. Noviny vznikly spojením olomouckého časopisu Pozor a brněnských Moravských listů, jejichž zakladatel Adolf Stránský sloučení inicioval. První redakce LN s šéfredaktorem Emilem Čermákem dosáhla nákladu asi 6000 výtisků. V roce 1898 se Stránský stal výhradním majitelem deníku. Aby snížil náklady, založil v roce 1903 Lidovou tiskárnu, o čtyři roky později opatřil v Brně novinám i tiskárně sídlo v jednom domě.

Na významné modernizaci novin se podílel Arnošt Heinrich, kterého Stránský v roce 1904 přijal. Začal tím, že prosadil ranní vydání. Do roku 1905 LN vycházely až odpoledne a zpravodajství tak nebylo aktuální. Ranní vydání mělo místo úvodníku fotografii, nechyběla „senzace“, soudní síň. Z raníku se stal od roku 1909 hlavní list.

Heinrichovy představy upoutaly pozornost řady literátů, kteří začali do novin přispívat. Patřili mezi ně: Viktor Dyk, Karel Toman, Antonín Sova, S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen, František Gellner, Rudolf Těsnohlídek a další.

Důležitým krokem bylo vyslání Karla Z. Klímy jako parlamentního zpravodaje do Vídně v roce 1907. Prestiž LN rostla a s ní i Stránského politický vliv. Společně s Heinrichem se podílel na státním převratu v Brně a vyhlášení Československé republiky, oba se stali poslanci revolučního Národního shromáždění a Stránský také ministrem.

1918-1938 Hvězdné časy: Heinrich, Čapek, Peroutka

S obdobím meziválečného Československa je spojována i nejslavnější éra Lidových novin. Změnilo se hlavní politické centrum: už nikoli Vídeň, ale Praha. Zde také LN v roce 1920 otevřely svou filiálku. Další následovaly v Plzni, Českých Budějovicích, Liberci, Znojmě, Českém Těšíně, Ostravě, Olomouci, Jihlavě, Bratislavě, Košicích a Užhorodě. LN také investovaly nemalé prostředky do zahraničních zpravodajů.

V roce 1936 koupil Jaroslav Stránský (syn Adolfa Stránského) Topičovo nakladatelství v Praze na Národní třídě a usídlil zde svůj tiskový podnik včetně redakce. Taková adresa byla vizitkou úspěchu: V roce 1937 se zvedl náklad ve všední den na 44 000 výtisků, přičemž odpoledník měl ještě téměř o dvacet tisíc více.

S novými rubrikami a přílohami se rozšiřovala redakce a přibývali její spolupracovníci. Mezi nimi také Karel Čapek. Jazyk Lidových novin spěl ke zkratce a jednoduchosti. To se projevilo i v práci s obrazem, fotografií, ale především kresbou a karikaturou. Mezi kreslíře, kteří do Lidovek uložili své vidění aktuality, patřili Hugo Boettinger, Eduard Miléna, Zdeněk Kratochvíl, Stanislav Lolka, Ondřej Sekora a samozřejmě Josef Čapek. V roce 1924 se stává Ferdinand Peroutka hlavním úvodníkářem Lidových novin.

1938-1945 2. světová válka a protektorát

Po dobu existence první Československé republiky sloužily Lidové noviny jako orgán Hradu, tedy prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Je tedy pochopitelné, že jejich porážka byla do značné míry chápána také jako neúspěch Lidových novin.

LN se v době po Mnichově snažily dodávat sil a odvahy čtenářům. Jako rozhodný obránce demokracie na stránkách LN vystupoval Karel Čapek, na něhož nová politická garnitura útočila. Karel Čapek patřil k prvním obětem tohoto politického štvaní: zemřel 25. prosince 1938 a pro noviny to byla obrovská ztráta.

Po okupaci v březnu 1939 se situace Lidových novin podstatně změnila. Do tiskových podniků Jaroslava Stránského byla dosazena říšská správa. V celé zemi byla zavedena nejtužší cenzura a každá snaha o sdělování pravdy byla krajně nebezpečná. Šéfredaktor Karel Z. Klíma musel v červnu 1941 na nátlak Němců odejít. Jeho nástupcem se stal Leopold Zeman, který bez nejmenších zábran s Němci kolaboroval. Klímu počátkem srpna 1942 zatklo gestapo a 23. srpna 1942 byl v Terezíně popraven.

Zatčen byl i Josef Čapek, pro nějž si gestapo přišlo v září 1939, zemřel v závěru války během pochodu smrti. Na podzim 1939 Němci zatkli rovněž Ferdinanda Peroutku; až do roku 1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Němci zatkli i Karla Poláčka, kterého deportovali do Terezína a odtud do Osvětimi, kde 19. října 1944 zahynul.

Tvůrci Lidových novin - jak ti, kteří odešli do exilu, kde se zapojili do zahraničního odboje, tak ti, kteří zůstali v okupované vlasti - se ani v době, kdy nemohli psát svobodně, nezpronevěřili svému krédu a přesvědčení a ve své většině ze všech sil bojovali za obnovení svobody svého národa a demokracie.

1945-1952 Svobodné noviny

Porážka Němců se odrážela i na stránkách Lidových novin, které řídil kolaborant Leopold Zeman. Od února 1945 vycházejí noviny jen na jednom listu a plné zpráv o potížích, do kterých se dostali nacisti. 17. dubna 1945 vyšly Lidové noviny naposledy. To už je ale větší část Československa svobodná a blíží se konec války.

Do pražského povstání se zapojili i novináři. Vznikaly revoluční výbory, které zajišťovaly výrobu necenzurovaných novin. 9. května 1945 založil poslední žijící předválečný šefredaktor Eduard Bass se svými kolegy Národní výbor Lidových novin a okamžitě se pustili do přípravy jejich vydání.

Z nového rozhodnutí vlády ale nesměly vycházet noviny, které sloužily okupantům. Toto stanovisko potvrdil v červnu 1945 také prezident Edvard Beneš. Lidové noviny na to doplatily jako první. Vycházely za okupace a navíc byly majetkem ministra Jaroslava Stránského. Toho využili komunisté a jejich vydávání okamžitě zastavili. Bassovi se však podařilo založit Sdružení kulturních organizací, které se vydávání Lidových novin ujalo. A protože nemohly vycházet pod svým názvem, zrodily se Svobodné noviny.

První číslo vyšlo 23. května 1945 a mělo čtyři strany. Od začátku dělalo vedení redakce vše pro to, aby každému došlo, že jde o Lidové noviny. Situace v LN se mění v srpnu 1945, kdy z vedení odchází Bass a jeho nástupcem se stává Ferdinand Peroutka. Ten se vzhledem k svým názorům brzy dostává do konfliktu s komunisty, jejichž tlak postupně roste. V roce 1947 vydává svou polemiku o tom, kdo vlastně osvobodil Prahu. Lidové noviny v té době patří mezi nejprodávanější tituly.

Peroutka byl 24. února 1948 sesazen a rudými revolucionáři i vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Peroutku nahradil Jan Drda. Pro LN tím začíná období nesvobody. Ti, kteří byli spojeni s Peroutkou a neemigrovali, většinou končili v bolševických koncentračních táborech. Lidové noviny musí otiskovat ódy na Stalina a Gottwalda. Drda navíc nadělal svým hospodařením jen desetimilionové dluhy, a kvůli těm také vycházejí 8. února 1952 noviny naposledy.

Ze zasedání výboru Svazu českoslovesnkých spisovatelů v roce 1968 vzejde usnesení, že se Lidové noviny budou opět vydávat. Jejich šefredaktorem byl jmenován Antonín J. Liehm. První číslo mělo vyjít v říjnu 1968. Noviny podporoval z emigrace také Peroutka. Dřív než ale začaly přípravy, přišel 21. srpen 1968 a veškeré naděje na svobodné noviny se rozplynuly.

1987-1990 Samizdatové Lidovky

Dva roky před sametovou revolucí usoudili dva z významných signatářů Charty 77 Václav Havel a Ladislav Lis, že je třeba začít vydávat časopis. Takový, který by prolomil okruh chartistů a dostal se „mezi lid“. Jiří Ruml proto navrhl, že by se mohly obnovit Lidové noviny.

První pokus ze září 1987 dopadl katastroficky, úpravou i po obsahové stránce. Druhé číslo už dopadlo lépe a další, první řádné lednové číslo z roku 1988, vytvořilo standard pro ta další. Na titulní straně se objevil úvodník Václava Havla s příznačným názvem Noviny jako škola.

S registrací měli signatáři své plány. Ty se začaly odvíjet od chvíle, kdy Jiřího Rumla zatkla po prvním vydání Lidovek Státní bezpečnost. Redakce udržovala StB neustále v domnění, že o registraci požádá, čímž vlastně mohl měsíčník dál vycházet. Už od prvních čísel vzbudily Lidové noviny zájem v zahraničí. Zmiňovaly se o nich New York Times, francouzský Le Monde jim dokonce věnoval celou stranu s výňatky. Pravidelně o nich referoval Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a česká redakce BBC.

Největším problémem Lidovek ale zůstávala výroba a distribuce. Vždy po uzávěrce čísla, což bylo mezi dvanáctým a dvacátým dnem každého měsíce, vyvíjela StB čilou aktivitu. Po schválení a zkorigování rukopisů vstupovali do hry Vladimír Mlynář a Jan Dobrovský. Jen oni dva a Jan Ruml věděli, kde se číslo „zlomí“ a vytiskne.

Redakce samizdatových LN vyrobila tak 350 kusů měsíčně. Lidé toto množství zvýšili asi na 10 tisíc. Pak ale v září 1989 Rumla spolu s jeho zástupcem Rudolfem Zemanem zatkla StB a zavřela do ruzyňské věznice. Lidovky ale už byly zaběhané a fungovaly samostatně. Vyšlo říjnové číslo, následovalo listopadové, pak dvě zvláštní vydání o polistopadových událostech a v prosinci vyšly Lidovky tiskem už v půlmilionovém nákladu. V lednu následujícího roku se pak LN začaly objevovat dvakrát týdně a 2. dubna 1990 vyšlo první deníkové číslo obnovených Lidových novin.

1990 až současnost Od psacích strojů po www.lidovky.cz

První legální číslo obnoveného deníku Lidové noviny vyšlo 2. dubna 1990. V čele redakce stál až do června 1990 Jiří Ruml. LN získaly oficiální registraci a mohly se prodávat běžně na stáncích, řešily ale problém s vybavením redakce a distribucí. Na rozdíl od fungujících deníků totiž postrádaly technické zázemí a praxi zkušených deníkářů. Redaktoři neměli pořádné telefony, archiv ani slušnou tiskárnu.

O tři roky později rozhodla valná hromada Lidové noviny, a. s., o odprodeji 51 procent svých akcií nizozemské společnosti Ringier Taurus, dceřiné společnosti švýcarského vydavatelského koncernu Ringier.

V červenci 1994 převzaly Lidové noviny křesťansko demokratický deník Lidová demokracie. To vedlo k výraznému navýšení počtu předplatitelů. Při té příležitosti se na titulní straně objevila poprvé modrá barva.

Postupem doby měnily Lidové noviny stejně jako ostatní deníky svou tvář. Jako příloha LN začal na konci roku 1996 vycházet pravidelný páteční magazín, nejdříve jako Magazín Lidových novin a později jako Pátek.

V září 1998 získává většinový podíl v a. s. Lidové noviny, společnost Pressinvest, kterou vlastní německá vydavatelská firma Rheinisch Bergische Verlagsgesellschaft (RBVG).

Lidové noviny se modernizují. V roce 2001 se poprvé objevily celé v barvě. Zakládají také svou internetovou verzi na adrese www.lidovky.cz a nasazují moderní redakční systém.

[editovat] Kde sídlila redakce Lidových novin

Ve svém „rodném městě“ Brně sídlila redakce Lidových novin nejprve v domě na Van der Strassově ulici. Později se sídlem deníku stal na dlouhá léta dům číslo popisné 6 na brněnské Rudolfově, později České ulici.

Pražská redakce Lidovek vznikla v roce 1920 a sídlila ve Štěpánské ulici. V roce 1936 koupil dědic LN Jaroslav Stránský Topičovo nakladatelství v Praze i s budovou na Národní třídě číslo 9, která se stala hlavním sídlem Lidových novin. Na tuto adresu se přestěhovaly obnovené Lidové noviny o čtyřicet let později. Předtím, od roku 1990, se noviny usadily v domě na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice.

Stěhování na pražský Žižkov, do domu na Žerotínově ulici č. p. 38, přišlo v roce 1996. Zde sídlily Lidové noviny, vlastněné v té době švýcarskou společností Ringier, až do roku 1999.

V devětadevadesátém pronajímá vydavatelství Lidových novin podporované düsseldorfským majoritním akcionářem zrekonstruovaný objekt v Pobřežní ulici v pražském Karlíně. Zde redakce sídlí až do srpna 2002, kdy Karlín zasáhla povodňová vlna stoleté záplavy.

Po krátkém azylu poblíž tiskárny v Malešicích se redakce LN v srpnu 2002 stěhuje do domu v sousedství České národní banky v Senovážné ulici 4 mezi Senovážným náměstím a Hybernskou.

V listopadu 2004 se redakce LN přestěhovala do nové moderní budovy Anděl Media Centrum na pražském Smíchově v ulici Karla Engliše.

Moravská redakce nyní sídlí v Brně v České ulici 19, symbolicky několik desítek metrů od historického působiště listu.

[editovat] Viz také

• Kniha roku Lidových novin - pravidelná anketa Lidových novin

[editovat] Externí odkazy

• http://www.lidovky.cz – deník
• Zpráva Federálního ministerstva vnitra pro ÚV KSČ ze sborníku Securitas Imperii, který vydal ÚDV
• Nakladatelství Lidové noviny – samostatný subjekt, nakladatelství zaměřené zejména na literaturu o historii