Hledat:

Invia.cz Last minute Tunisko Dovolená v Chorvatsku Pojeďte do Egypta Bulharsko Last minute Kréta
 

Klasicismus (literatura)

(přesměrováno z Literatura evropského klasicismu, přímý odkaz na Klasicismus (literatura))
Titulní list historické hry Sophonisbe (1663) francouzského klasicistního dramatika Pierra Corneille

Klasicismus je v literární historii pojem označující především francouzskou literaturu 17. století, anglickou literaturu konce 17. a začátku 18. století a německou literaturu konce 18. století, může však být analogicky užíván i pro jiné země a literatury. Klíčový je obdivný vztah k antice a k autoritě a odkaz na uměleckou dokonalost a formální přesnost. Literární klasicismus je úzce spojen s konceptem klasicismu jako uměleckého slohu v rámci dějin umění. Zatímco francouzský a anglický literární klasicismus byl latinský a vycházel z římské literatury, německý klasicismus se hlásil k starořeckému dědictví.[1] Toto rozdělení je však pouze přibližné, klasicismus ve všech zemích obvykle navazoval na řeckou i římskou antiku současně.[2]

Nejvýraznějšími autory byli Jean Racine, Pierre Corneille a Molière ve Francii, Alexander Pope a John Dryden v Anglii a Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller v Německu. V nejužším smyslu lze ovšem také jako klasicistní vnímat pouze dvě generace francouzských spisovatelů a dramatiků mezi lety 1660 a 1710, tedy přibližně během vlády Ludvíka XIV.[3] Obtížně vymezitelný je vztah klasicismu k baroku. Václav Černý chápal tyto dva směry jako víceméně navazující, s tím, že baroko je lidovější, zatímco klasicismus aristokratičtější.[4] Leo Spitzer naproti tomu dokazoval, že francouzský klasicismus je ve skutečnosti potlačeným, tlumeným barokem (zatímco anglický klasicismus má rysy rokokové a realistické a německý klasicismus je romantický, nostalgický a utopický).[1] Pro pozdější fáze klasicismu (1750–1830) se někdy používá pojem „měšťanský klasicismus“, přičemž východiska literární tvorby a myšlení jsou v tomto období spojena zejména s osvícenstvím.[5]

Latinské slovo „classicus“ původně znamenalo prvotřídní nebo výtečný. Teprve v průběhu velkých diskusů o romantismu na začátku 19. století se označení „klasický“ změnilo z hodnotícího výrazu na označení epochy, stylistické tendence nebo typu psaní.[6] V průběhu 19. století se postupně ve většině jazyků prosadil také pojem klasicismus, byť v Německu převládl název „výmarská klasika“.[7] V češtině získal každý z pojmů v kontextu literatury jiné zabarvení: jako klasika (klasická literatura) se označuje jakékoliv kvalitní, časem prověřené dílo, zatímco klasicismus (klasicistní literatura) se vztahuje k antikou inspirované tvorbě, převážně francouzské, mezi 17. a 19. stoletím.[8]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Absolutistický stát se silnou ústřední vládou, jak se vytvořila ve Francii v 17. století, vtiskoval umění této doby poměrně jednotný ráz. Uměleckému stylu, který vznikl v těchto podmínkách, říkáme klasicismus. Navazoval na odkaz antiky především formou, ale i zpracovávanými látkami. Nebyl omezen jen na Francii, i když se tu projevil nejsilněji a nejpříznačněji. Rozhodující úloha francouzské kultury a literatury vyplývala z politického a hospodářského postavení francouzského státu i značné rozšíření znalosti francouzského jazyka jako módního jazyka šlechty a bohatého měšťanstva v celé Evropě.

Klasicismus souvisel s racionalistickou filozofií, jejímž předním představitelem ve Francii byl René Descartes. Proslulou větou „Myslím, tedy jsem“ vyjádřil názor, že jediným pevným bodem, o němž nelze pochybovat, je představa sebe samého jakožto bytosti myslící.

Proti mysticismu baroka s výrazným dualismem těla a duše stavěl klasicismus střídmost a rozumovou kázeň. Měřítkem krásy byla klasicismu pravda, rozvaha a rozumovost, životním ideálem vyrovnanost. Klasicismus zdůraznil podřízenost soukromých cílů nadosobním, veřejným úkolům. Proto se klasicisté neobraceli k člověku v jeho oblasti intimní, ale viděli jej vždy ve sféře veřejné. K umělecké dokonalosti měla klasicistům napomáhat pevně stanovená estetická pravidla a předpisy kompozice dramatu měla např. zachovávat Aristotelovu zásadu tří jednot. Literatura se rozlišovala na nízkou a vysokou. Proto také byly přesně od sebe odděleny komika a tragičnost. Tragédie jako žánr nejvznešenější byla vyhrazena látkám ze života vysokých vrstev, přičemž hrdiny a děj poskytla většinou antika. V komedii směly vystupovat i postavy lidové a náměty, jež se mohly dotýkat současnosti.

Autoři klasicismu většinou neprojevují otevřeně osobní názory k dobové problematice; jejich cílem je zobrazení závazných norem společenské mravnosti. Lidské soukromí bývá utajeno, citová složka ustupuje složce racionální. Převažují ty žánry, v nichž složka rozumová převyšuje složku emocionální – v poezii didaktická báseň, v próze moralistická vyprávění, esej a úvaha, v dramatu veršovaná tragédie předkládající obecenstvu soubor mravních příkladů.

Příznačný je vznik literárních salónů, které zastupují někdejší dvorské prostředí. Diskutuje se v nich o umění a hodnotí se literární díla. Nově vzniklé literární akademie bdí nad čistotou jazyka, ukázňují formu uměleckých děl. S tím souvisí poměrná uniformita klasicistické literatury.

Vztah literárního díla k čtenáři – spisovatel netvoří pro svého ochránce jako v době renesance, nýbrž pro mnohem širší čtenářský okruh. Ideovou a politickou orientací hájí a zdůvodňuje soudobý společenský řád, schvaluje zájmy vládnoucí vrstvy.

Klasicistická tragédie a komedie[editovat | editovat zdroj]

Francouzští dramatikové[editovat | editovat zdroj]

Francouzský klasicismus zrodil tři velké dramatiky:

Pierre Corneille dosáhl se svou tragédií Cid největší ohlasu. Diskutovalo se o ní v salónech i v nedlouho předtím založené akademii. Rodrigo zabije hraběte Gormu, otce své milé Chimeny, protože urazil Rodrigova otce. Chimena miluje Rodriga, ale nad jejím citem převáží čest rodiny a dívka žádá krále, aby potrestal vraha. Dramatická situace, za níž oba hrdinové trpí, neboť se vzájemně milují, ale přitom trvají na představách cti. Konflikt končí smírně zásahem krále, neboť Rodrigo odčinil svou vinu udatností v boji.

Corneille se stal tvůrcem moderní tragédie, když jí dal pevnou kompoziční zákonitost. Jeho hrdiny nedrtí náhodný osud ani nejsou hříčkou svých vášní. Konflikt vyplývá ze střetnutí osobních citů a nadosobními povinnostmi.

Tragédii psychologickou vytvořil Jean Racine. Konflikt v jeho hrách vzniká střetnutím citu s egoistickými vášněmi. Antické náměty mívají u Racina jen antické roucho, pod nimi se rýsují současné postavy a soudobé problémy. V milostných příbězích zobrazoval Racine zhoubný vliv vášně, která ničí nejen ty, kdo jí podlehnou, ale i lidi jim blízké. Racinovo dramatické umění patří k vrcholům klasické tragédie; velmi výstižně zobrazuje psychologii svých hrdinů, zejména ženských postav.

Komedie měla v období klasicismu schůdnější cestu k vyjádření životní reality než tragédie, neboť mohla navazovat na lidové a pololidové hry, které měly blízko ke skutečnosti. Největší dramatický autor komedií byl Molière. Od mládí jej přitahovalo divadlo. Působil u hereckých kočovných společností jako herec, režisér a spisovatel frašek a komedií. Později se stal ředitelem královského divadla v Paříži. Ve svých hrách předváděl soudobou pestrou mravní problematiku. Problematika byla velmi široká – týkala se postavení ženy ve společnosti i v rodině, mravního cynismu feudálů, chorobné lakoty, úlisnosti, náboženského pokrytectví, snahy měšťáků o napodobení šlechty.

Nejodvážnější z jeho komedií byla Tartuffe. Hra odhalovala pokrytectví a svatouškovství a svou titulní postavou mířila proti církvi. Tartuffe si získal důvěru měšťana Orgona, ovládá ho a nabývá vlivu nad jeho rodinou. Usiluje o jeho ženu, má si vzít jeho dceru a členové rodiny se marně pokoušejí překazit tyto záměry. Orgon zcela podléhá Tartuffovi, dokonce mu připíše i svůj majetek a jen králův zásah zabrání úplnému zničení rodiny.

Druhou nejproslulejší Molièrovou komedií je Lakomec. Titulní postava, lichvář Harpagon, je ochoten pro peníze obětovat všechno a ztráta pokladnice pro něho znamená životní tragédii, poloviční šílenství a nenávist k celému lidstvu. Další Molièrovy komedie: Škola žen, Misantrop, Měšťák šlechticem, Šibalství Skapinova a Zdravý nemocný. Jejich humor byl útočnou zbraní proti předsudkům a zlořádům ve jménu zdravého rozumu a bodré lidové morálky. V postavách svých komedií vytvořil Molière velkolepé typy právě tím, že v nich objevil pravdivou podstatu lidských charakterů, které žijí v nejrůznějších dobách a společenských systémech.

Italská komedie[editovat | editovat zdroj]

Protipólem vznešené klasicistické tragédie byla italská komedie, u lidového publika neobyčejně oblíbená. Hry neměly pevnou stavbu a herci děj improvizovali podle stručně nastíněného obsahu. Komedie měla své ustálené postavy (např. bohatý obchodník, sluhové, služka). Z tohoto základu společensky nezávazné komedie vytvořil zakladatel italské národní veselohry Carlo Goldoni. Jeho komedie byly výstižnými charakteristikami soudobého měšťanského světa jako například Chytrá vdova nebo šlechtických typů jako Jemnostpán markýz. Za nejlepší dílo Goldoniho se pokládá komedie Poprask na laguně s žárlivou mileneckou dvojicí z lidového rybářského prostředí.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od mohutného rozvoje dramatu byl vývoj poezie mnohem skromnější. V klasicistní poezii hovoří daleko víc rozum než srdce. Převládá proto popisná, úvahová a satirická báseň epigram, satira, zábavná poéma a bajka.

V drobnějších básnických útvarech měl neobyčejný úspěch Jean de la Fontaine sbírkou bajek, jejichž ohlas pronikl do celé Evropy. Vychází ze znalosti starších autorů bajek od Ezopa přes středověké moralistické bajky. Shrnuje mravní naučení ve smyslu praktické životní morálky, ale často bajky aktualizuje k potřebám společenské kritiky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b WELLEK, René. Koncepty literární vědy. Jinočany: H&H, 2005. 229 s. ISBN 978-80-7319-037-8. S. 42. 
  2. TAUSCH, Harald. klasicismus, literární teorie. In: NÜNNING, Ansgar; TRÁVNÍČEK, Jiří; HOLÝ, Jiří. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 978-80-7294-170-4. S. 380.
  3. ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus. Jinočany: H & H, 2005. 678 s. ISBN 978-80-7319-011-8. S. 274. 
  4. Černý (2005), s. 20.
  5. Tausch (2006), s. 379.
  6. Wellek (2005), s. 28–30.
  7. Wellek (2005), s. 41–42.
  8. Tausch (2006), s. 378.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

 
Tento článek je převzat z české wikipedie - otevřené encyklopedie, originální článek naleznete na adrese: „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Klasicismus_(literatura)&oldid=16263952
Stránka byla naposledy upravena 23. 7. 2018 v 22:34. Editovat celý článek Literatura evropského klasicismu.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.
Další služby: Portál | Katalog | Hledej | Zprávy | Počasí | Kurzy | Práce | Slovník | TV | Online hry | Java hry | SMS | Loga a melodie | Chat | Fórum | Kontakt | Set-top-boxy