Ludvík IV. Bavor

Císař Ludvík IV.

Ludvík IV. Bavor (1282/7 Heidelberg — 11. října 1347 Puch u Fürstenfeldbrucku) byl bavorským vévodou, falckrabětem rýnským, od roku 1314 římským králem a od roku 1328 také císařem Svaté říše římské. Znám je také jako Ludvík Bavor, ale toto označení mělo původně hanlivý nádech. Ludvíka IV. Bavorského nazval Ludvíkem Bavorem jeho odpůrce papež Jan XXII. ve slavném Sachsenhausenském odvolání z roku 1324. Ludvík Bavor totiž znělo v latině podobně jako Ludvík Barbar (Ludovicus Bavarus - Ludovicus Barbarus).

Pocházel z rodu Wittelsbachů a byl synem vévody Ludvíka II. zv. Přísného a jeho manželky Matildy, dcery římského krále Rudolfa Habsburského. Vládl v Rýnské Falci, odkud vystrnadil staršího bratra Rudolfa I. Falckého. Územní spory měl také se svými habsburskými příbuznými.

[editovat] Římský císař

Když byl po smrti císaře Jindřicha VII. roku 1314 zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel Fridrich Sličný z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi kurfiřtů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v Bonnu (na rozdíl od tradičních Cách) korunován arcibiskupem kolínským. Na straně Bavora stál i český král Jan Lucemburský, který přispěl k vítězství Ludvíka Bavora nad Fridrichem v rozhodující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322, ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn.

Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s papežem Janem XXII. Ten začal roku 1323 sporem o Milán. Papež poté uvalil na Ludvíka klatbu, vyhlásil nad jeho územím interdikt a nakonec jej odvolal z trůnu. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku 1327 zaútočil na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny, čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku 1328 pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit vzdoropapežem Mikuláše V.

V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci manželově, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod).

V blízkosti Ludvíka Bavora se soustřeďovali odpůrci papežské hegemonie a zasahování církve do státních záležitostí jako Marsilius z Padovy a William Occam. Nový papež Klement VI. proto hledal protikandidáta na římský stolec a roku 1346 dopomohl ke zvolení českého kralevice Karla římským králem. Ludvík Bavor zemřel roku 1347 při lovu medvědů ještě před tím, než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu s Lucemburky.

Předchůdce: Jindřich VII. Lucemburský

Císař Svaté říše římské 1328 - 1347

Nástupce: Karel IV.

Předchůdce: Jindřich VII. Lucemburský

Římsko-německý král 1314 - 1347

Nástupce: Karel IV.

Předchůdce: Rudolf I.

Hornobavorský vévoda 1294 - 1341

Nástupce: -

Předchůdce: Jan I.

Dolnobavorský vévoda 1340 - 1341

Nástupce: -

Předchůdce: -

Bavorský vévoda 1341 - 1347

Nástupce: Ludvík V. se Štěpánem II., Ludvíkem VI., Vilémem I., Albertem I., Otou V.

Předchůdce: Jindřich II.

Braniborský markrabě 1320 - 1323

Nástupce: Ludvík I. Branibořan

Související články obsahuje Portál Středověk