Lumík

Lumíci jsou malí hlodavci, obvykle žijící na Arktidě nebo v její blízkosti, v tundře. Spolu s hraboši a ondatrami spadají do podčeledi Hrabošovití (také známé jako Hraboši), která tvoří část největší skupiny savců současnosti, podčeledi Myšovití. Tato podčeleď zahrnuje rovněž krysy, myši a křečky.

[editovat] Popis a místo výskytu

Lumíci váží od 30 do 112 g a jsou asi 7 - 15 cm dlouzí. Obvykle mají dlouhou, hebkou srst a velmi krátké ocasy. Jsou to býložravci, většinou se živí listy a výhonky, trávou a především rákosím, ale také kořínky a hlízami. Stejně jako u ostatních hlodavců rostou jejich řezáky postupně a umožňují jim přežít na mnohem drsnější potravě než by jinak bylo možné.

Lumíci nepřezimovávají přes krutou severskou zimu. Zůstávají aktivní, hledají potravu tím, že hrabou ve sněhu a využívají trávy, kterou si předtím uštípli a uskladnili. Jsou od přírody samotáři, scházejí se pouze k páření a poté si jdou opět svoji cestou, ale stejně jako všichni hlodavci i oni mají vysokou míru reprodukce a v dobrých sezónách se mohou rapidně rozmnožovat.

Je třeba rozlišovat lumíka od hraboše. Většina lumíků jsou členy kmene Lumíkovití (jeden ze tří kmenů, které tvoří tuto podčeleď).

[editovat] Chování

Chování lumíků je v mnoha směrech podobné jako u ostatních hlodavců, kteří procházejí pravidelnými populačními boomy a pak se rozutečou všemi směry, aby našli potravu a úkryt, který jim jejich přirozené prostředí nemůže poskytnout. Lumíci ze severního Norska jsou jedním z mála obratlovců, kteří se rozmnožují tak rychle, že jejich populační výkyvy jsou chaotické, spíše než aby sledovaly lineární růst k současnému množství nebo pravidelně oscilovaly. Není známo, proč populace lumíků prožívá takovéto výkyvy přibližně každé čtyři roky, předtím než spadne k téměř vyhynutí.

Zatímco po mnoho let se věřilo, že populace zhoubných lumíků se mění s populačními cykly, nyní došlo k několika zjištěním, na základě kterých se předpokládá, že populace predátorů může být mnohem úžeji zahrnuta ve změnách v populaci lumíků.

[editovat] Mýty a mylné představy

Mylné představy o lumících trvají několik staletí. Ve 30. letech 16. století geograf Zeigler ze Štrasburku předložil teorii, že během bouřek padají z oblohy příšery a pak náhle umírají, když na jaře roste tráva. Tato teorie byla vyvrácena historikem Ole Wormem, který jako první provedl pitvu lumíka a dokázal, že lumíci jsou anatomicky podobní ostatním hlodavcům.

Zatímco mnoho lidí se domnívá, že lumíci se při migraci dopouštějí masových sebevražd, není to pravda. Hnáni silnými biologickými touhami, budou migrovat ve velkých skupinách, pokud hustota populace bude příliš vysoká. Lumíci umí plavat a mohou se tedy ve snaze najít nové působiště rozhodnout přeplout řeku či rybník. Příležitostně, a především je to případ norských lumíků ve Skandinávii, se velká migrující skupina zastaví na útesu nad oceánem. Nepřestanou, dokud je touha nedonutí skočit z útesu a plavat - někdy zemřou vyčerpáním. Lumíci jsou také často nahnáni do moře a tím pádem se více a více lumíků objevuje na pobřežích.

Mýtus masových sebevražd u lumíků je starý několik staletí a byl zpopularizován řadou faktorů. V roce 1955 nakreslil Carl Barks dobrodružný komiks s názvem "Lumík s přívěškem". Tento komiks, který byl inspirován článkem v National Geographic z roku 1954, ukázal velké množství lumíků skákajících z norských útesů. Ještě větší vliv na tento mýt měl Disneyho film z roku 1958 s názvem Bílá divočina, v kterém se zdá, že stopáž ukazuje masové sebevraždy lumíků. Tento film vyhrál cenu Akademie za dokumentární počin.

Kvůli jejich asociaci s tímto zvláštním chováním, sebevražda lumíků je často užívaná metafora v souvislosti s lidmi, kteří přijímají nekriticky všeobecný názor, s možnými nebezpečnými nebo fatálními následky. To je také téma videohry Lemmings, ve které se hráč pokouší zachránit bezhlavě pochodující hlodavce od cesty za smrtí.