Mýtus

Báje (mýtus) příběh, do něhož lidé dávných dob vtiskli své představy o vzniku světa a člověka, o přírodních jevech, o životě pozemském i posmrtném. Je to epický žánr.

Mýtus, původním pravopisem mythus, řecky μύθος, je symbolické vyprávění, které je vždy možné interpretovat více než jedním způsobem. Od starověku se nám zachovala nejenom tato vyprávění, ale i některé klíče, kterými je možné jejich obsah interpretovat.

Zásadní rozdíl, který při čtení mýtů musíme mít na paměti, je ten, že se nejedná o běžnou beletrii, která má svůj děj více nebo méně závislý na fantazii tvůrce. Každé symbolické vyprávění také sděluje obsah, který není tak snadné nebo není vůbec možné sdělit přímo.

Například všechna naše přísloví a pořekadla jsou symbolickým sdělením něčeho jiného, než je fyzická skutečnost. To je jako „nosit dříví do lesa“ znamená „to je úplně zbytečné“. S mýty je to podobné, jen pro jejich interpretaci je nutná znalost symbolů, které jsou použity. Řekové například používají přísloví to je jako „nosit sovy do Athén“. Pokud nevíme, že sova je starodávným symbolem bohyně Athény a že samotné město vždycky bylo plné jejích vyobrazení, těžko lze jen tak uhodnout, že to znamená totéž, co pro nás „nosit dříví do lesa“. V Latinské Americe se ve stejném významu používá, že to je jako „prodávat pomeranče do Paraguaye“. V Paraguayi mají pomerančů opravdu nadbytek.

Znalost symbolů je tedy základním východiskem pro studium a interpretaci mýtů.

Většina dochovaných starodávných mýtů nám skrze symboliku přenáší mnoho zkušeností, kterými lidé již prošli na cestě svojí evolucí a které nutně nemusíme znovu a znovu opakovat.

Studium mýtů je tedy jedním ze základním východisek při snaze navázat našimi životy na to dobré a moudré, co přinesla lidská minulost.

mýtus, vyprávění, báje; mytologie symbolický příběh zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a v historii; jeho obsahem bývá často nastolení řádu v dříve chaotickém, popř. beztvarém prazákladu světa. Jedná se o vyprávění mimočasové, jež se cyklicky zpřítomňuje v rituálu a často tvoří víceméně ucelený soubor (mytologii). Tradičně rozšířené mínění, považující mýtus za předlogický (předvědecký) způsob interpretace světa, je patrně mylné; pravda mýtu se opírá o důvěru, které je cizí jakékoli prověřování. Hlavním smyslem mýtu je identifikovat, harmonizovat člověka a společnost s daným přírodním i společenským řádem a nikoliv odpovídat na otázky po povaze světa (interpretovat svět). Civilizační rozvoj vedl k tomu, že mýtus postupně přestal rezonovat se změněnými sociálními podmínkami, což vyvolalo potřebu interpretace, popř. revize mytologických výpovědí a posléze i jeho přímé kritiky. V řecké filozofii tento proces vyvrcholil v myšlenkovou polaritu mýtu a logu, jež vedla ke vzniku filozofie a vědy. Filozofie a teologie se tradičně pokoušejí o radikální demytologizaci, zejména v současnosti však často respektuje hodnotu mýtu jako specifické výpovědi o skutečnosti a chce být spíše jeho interpretací. – Mytologická tvořivost a vnímavost pro mýtus nebyla ani v moderní době zcela oslabena, neboť i pro současného člověka je prvořadě důležitá potřeba harmonizace života s osobní i společenskou realitou; v tomto smyslu jsou osobní a společenské mýty předmětem zájmu psychologie a sociologie;

Mýtus (z řeckého mythos, pův. slovo, slovní tvar skutečnosti, později vyprávění, báje, pohádka) - slovesný útvar, který nazíravým způsobem představuje lidskou zkušenost se zjevnou skutečností a prostřednictvím symbolizací zpravuje o bytí a o dění bytí, o tom, co se událo, děje se a co je bytostné. Rozšířené mínění, že mýtus je archaizovaný, prelogický způsob myšlení o světě, člověku a jeho existenciálních otázkách, který moderní kultura podrobuje racionální kritice a nahrazuje verifikovatelnými poznatky rozumových myšlenkových postupů - logos - je chybné.

Mýtus jako podání sebevyjevujícího se bytí je nečasový a obsah mýtu, přestože se může vztahovat například k prvopočátečnímu dění „před dějinami“, se symbolickou formou stává stále znovu událostí, která stojí mimo kulturně a historicky podmíněnou relaci pravdivého a nepravdivého, jejíž instancí je moderní věda.

Proto též mýtus nelze považovat za vyčerpanou záležitost dosavadních dějin lidstva: věčná současnost mýtu neznamená pouze jeho ahistorickou vnitřní strukturu (spojenou s jazykem), ale též vznikání nových mýtů umožňujících identifikaci s celkem skutečnosti, praktickou orientaci v ní a sociální interakci.

Prakticky každý diskurs, kteý daná kultura vede, je mýtotvorný; pro euroamerickou kulturu je v tomto ohledu příznačná věda či politika, pro jejichž legitimaci je základní, tj. explanační funkce mýtu, nevyhnutelná. Typologizace mýtu jsou různé: nejobvykleji se rozlišují mýty o původu bohů, lidí, kosmu (atiologické mýty), o průběhu světového dění (soteriologické či degenerativní mýty) a o konci světa (eschatologické mýty).

Tento článek o literatuře je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.