Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Last minute
Tunisko
Dovolená v Chorvatsku
Pojeďte do Egypta
Bulharsko
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Tento článek potřebuje důkladnou jazykovou korekturu. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Pravopisné rady, případně na diskusní stránce článku.
| Malijská republika République du Mali |
|||
|---|---|---|---|
|
|||
| Hymna: Pour l'Afrique et pour toi, Mali | |||
| Motto: Un peuple, un but, une foi. (Jeden národ, jeden cíl, jedna víra.) |
|||
| geografie | |||
|
|
|||
| Hlavní město: | Bamako | ||
| Rozloha: | 1 240 000 km² (23. na světě) z toho zanedbatelné % vodní plochy |
||
| Nejvyšší bod: | Hombori Tondo (1155 m n. m.) | ||
| Časové pásmo: | +0 | ||
| obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel: | 12 291 529 (67. na světě, 2004) | ||
| Hustota zalidnění: | 9 ob. / km² (204. na světě) | ||
| HDI: | ▲ 0,380 (nízký) (2007) | ||
| Jazyk: | francouzština (úřední), bambarština | ||
| Národnostní složení: | Bambarové, Maurové, Tuaregové | ||
| Náboženství: | muslimové 90%, domorodá náboženství 9%, křesťané 1% | ||
| státní útvar | |||
| Státní zřízení: | republika | ||
| Vznik: | 19. března 1962 (nezávislost na Francii) | ||
| Prezident: | Amadou Toumani Touré | ||
| Předseda vlády: | Ousmane Issoufi Maïga | ||
| Měna: | CFA frank (XOF) | ||
| HDP/obyv. (PPP): | 1,154 USD (166. na světě, [[2005]]) | ||
| Giniho koeficient: | 50,5 (1994) | ||
| mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1: | 466 MLI ML | ||
| MPZ: | RMM | ||
| Telefonní předvolba: | +223 | ||
| Národní TLD: | .ml | ||
Mali je prezidentská republika, nacházející se v oblasti Sahelu a jižní Sahary. Hraničí na severu s Alžírskem, na východě s Nigerem, na jihu s Bukrinou Faso a Pobřežím slonoviny, na západě s Guineí, Senegalem a Mauritánií. Žije zde 10 mil. obyvatel na ploše 1,2 mil. km². Téměř celý sever země je poušť, jen na jihu je trochu odbdělávatelné půdy. Hlavou státu byl prezident (1992 - 2002)Alpha Oumar Konaré, součásný prezident je Amadou Toumani Toure (ATT) 2002-2007 první mandát, a roku 2007 byl opět zvolen na dalších 5 let. Zákonodárný sbor se jmenuje Národní shromáždění a má 147 křesel.
Obsah |
Mali má na rozdíl od mnoha jiných moderních afrických států dlouhou a především dobře popsanou historii jako tradiční státní útvar. Do let 2000-1300 př. n. l. je datováno archeologicky doložené polokočovné osídlení u města Gao.
Kolem 4. století n. l. zahrnuje říše Ghana i oblasti západního Mali. Doba vzniku říše je nejistá. První písemné (arabské) zmínky o říši Ghana jsou z konce 8. století. V roce 990 si Ghana podmaňuje sousední berberskou říši Awdaghust, roku 1076 je centrum říše Ghana dobyto muslimskými Almorávidy. O několik let později (1087) se almorávidská říše rozpadá. Ghana přežívá jako nevýznamný státeček, později začleněný do říše Mali.
Legendární počátky muslimské říše Mali, pod vládou dynastie Keïta sahají do 10.-11. století. Roku 1224 je Mali ve válce s královstvím Sósů v oblasti dnešního Bamaka. V roce 1235 dochází k bitvě u Kiriny, Sósové jsou poraženi maliským panovníkem Sundžátou, říše Mali ovládá oblast dnešní Mali, Senegalu, Gambie, část Mauretánie a Guiney. Největší rozmach říše nastává ve 14. století pod vládou mansy Músy. V následujícím století však přichází pomalý úpadek Mali, v polovině 15. století se osamostatňuje do té doby vazalská Songhajská říše, která posléze ovládá značnou část území bývalé říše Mali. Songhajské říše zažívá největší rozkvět za vlády Askíji Muhammada v letech 1493-1528, na konci 16. století však marocký vpád přináší úpadek. Songhajská říše přetrvává polozávislá na Maroku do počátku 19. století. Roku 1670 zaniká jako státní útvar říše Mali.
Francouzská expanze podél řeky Senegal se zastavuje rokuá 1688 u peřejí na západní hranici dnešního Mali. V 18. století území dnešního Mali zažívá hospodářský úpadek, existuje zde několik menších států. V první polovině 19. století se první Evropané (Mungo Park, Alexander Laing, René Caillé) dostávají do bájného islámského města Timbuktu. Během 70. let 19. století si Francouzi začínají podmaňovat území dnešního Mali. Hlavní překážkou jsou tukulérská říše v jejímž čele stál Ahmadu Seku a mandinská říše Samori Turého. Roku 1892 je správně vytvořena kolonie Súdán (neplést s anglo-egyptským Súdánem), roku 1895 se Francouzský Súdán stává součástí Francouzské západní Afriky. Francouzská expanze vrcholí roku 1898 zajetím Turého, Francouzi obsazují celé území dnešního Mali. Od roku 1907 je správním centrem kolonie Bamako, které v tomto postavení vystřídalo předchozí správní středisko Kayes. Roku 1958 vzniká v přípravách na získání nezávislosti Federace Mali zahrnující dnešní Mali a Senegal, jejím prezidentem se stává Modibo Keïta[1].
Mali získalo v červnu 1960 v rámci Federace Mali, která však přežila pouze čtvrt roku. Další vývoj byl podobný jako v řadě jiných mladých afrických států. Nejprve to byla cesta k africkému socialismu pod vedením Modibo Keïty. Jeho politika přivedla zemi do hospodářské krize. Následoval vojenský převrat (1968), který byl bezprostřední reakcí armády na snahy Keïty vybudovat prezidentskou gardu jako protiváhu vůči armádě[2]. Armáda deklarovala, že moc si ponechá pouze dočasně, avšak přes více než 20 let zůstal u moci režim jedné strany ovládané vojenskou juntou pod vedením Moussy Traorého, byť se později režim převlékl z uniformy do civilního hávu[3]. Traorého režim padl až v březnu roku 1991 po dalším vojenském převratu, který však tentokrát, na první pohled překvapivě, nasměroval zemi demokratickým směrem.
Zakořeňující demokracie v Mali je vnímána trochu jako překvapení a náhodná anomálie, zvlášť protože maliské podmínky na počátku 90. let se zdály být velmi nevhodné pro demokratické uspořádání. Mali patří k nejchudším zemím nejen v celosvětovém, ale i africkém srovnání, vládla zde již přes dvacet let vojenská junta Moussy Traorého, a ani nikdy předtím v postkoloniálních dějinách zde nefungovaly demokratické principy.
Neutěšená ekonomická situace v 80. letech iniciovala vznik řady zemědělských spolků, které patřily k prvním známkám aktivizace obyvatelstva. Inspirativní události v zemích sovětského bloku, které byly v Africe následovány také řadou politických změn, přinesly zdůraznění demokratizačních požadavků i do Mali. Traoré sám inicioval diskuse o zavedení demokratických principů uvnitř vládní strany, opoziční hnutí se však začalo stále více projevovat i mimo vládní stranu. Traoré brzy přehodnotil svůj postoj, protivládní demonstrace začaly být potlačovány silou a zahynulo několik set lidí. Krveprolití zastavil dalším krveprolitím v březnu 1991 vojenský převrat, který vedl Amadou Toumani Touré. Byla zrušena ústava, rozpuštěna vláda a zakázána vládní strana. Touré se stal dočasnou hlavou státu a do čela přechodné vlády se postavil uznávaný technokrat Soumana Sacko, vysoký úředník UNDP.
Na rozdíl od předchozího Traorého převratu armáda vyplnila své prohlášení, že nemá v úmyslu zůstat u moci. Smíšená vojensko-civilní vláda zůstala u moci jen rok, během kterého probíhaly přípravy na demokratické volby. Pozoruhodné bylo přijaté prohlášení, že členové vlády ani členové dočasného pětadvacetičlenného nejvyššího zákonodárného orgánu – Prozatímního výboru pro blaho lidu (francouzsky: Comité de transition pour le salut du Peuple - CTSP) – nebudou v prvních volbách kandidovat. V létě 1991 byla svolána národní konference, na které kolem 2000 delegátů vypracovalo návrh ústavy. Maliská národní konference byla inspirována Beninskou zkušeností. Národní konference, jichž především ve frankofonní Africe proběhlo počátkem 90. let několik, byly překvapujícím projevem důvěry v institucionální řešení politických problémů[4] , i když zdaleka ne ve všech případech byly počátkem úspěšného přechodu k demokracii.
Maliská konference byla do značné míry specifická. Nepředstavovala, tak jako v jiných zemích, prostor pro vyřešení konfliktu mezi stávajícím režimem a opozicí, neboť Traoré byl již odstraněn Tourém, jehož vláda byla vnímána za dočasnou. Konference nemusela usilovat o uznání své suverenity a spíše než samotným aktérem politické změny byla mechanismem pro hledání konsensu o budoucnosti Mali po svržení Traorého[5].
Začátkem roku 1992 proběhly referendum o nové ústavě a místní, dvoukolové parlamentní a dvoukolové prezidentské volby. Volební účast se však u jednotlivých voleb pohybovala pouze mezi 20 a 45 %[6]. Jako nejsilnější strana vzešlo z voleb Spojenectví pro demokracii v Mali (francouzsky: Alliance pour la démocratie au Mali - ADEMA), hnutí, které představovalo téměř jednotnou opozici na sklonku Traorého režimu. Spíše než jednotnou stranou však ADEMA bylo nepevným koaličním uskupením řady zájmových skupin[7], což se později projevovalo ve značné křehkosti vládnoucích koalic. Prezidentem se stal předseda ADEMA Alpha Oumar Konaré. Řada politických stran si však stěžovala, že volební systém zvýhodňoval ADEMA. Z voleb vzešla koaliční vláda v čele s ADEMA. V dalším období došlo k řadě rekonstrukcí vlády a obměnám vládní koalice a byla odhalena spiknutí za účelem odstranění Konarého.
Dalším volebním rokem byl rok 1997. Národní nezávislá volební komise rozhodla o odložení parlamentních voleb z organizačních důvodů, výsledky prohlásila opozice za zfalšované, ačkoliv mezinárodní pozorovatelé hlásili organizační nedostatky, avšak nikoliv falšování výsledků. Ústavní soud výsledky prvního kola voleb nakonec zrušil, a to z formálních důvodů. Volby potvrdily značnou fragmentaci politického systému v Mali. Zde se, podobně jako v jiných afrických zemích, jen zpravidla obtížně hledají výrazné programové rozdíly mezi jednotlivými stranami, které jsou profilovány regionálně nebo skrze svoji ústřední osobnost, spíše než programově[8]. V parlamentu zasedli zástupci 10 stran, přičemž minimálně sedm jiných významných politických uskupení volby bojkotovalo.
Tyto události ovlivnily i následné prezidentské volby, které jasně vyhrál Konaré. Radikální opozice však odmítla uznat jeho legitimitu v druhém funkčním období a vyzývala k bojkotům následných místních voleb a opakovaných parlamentních voleb. Na rozdíl od části opozice však mezinárodní pozorovatelé hodnotili všechny volby jako spravedlivé. Část radikálních politických aktivistů byla uvězněna za podněcování k násilí a Amnesty International kritizovala podmínky jejich věznění. Kvalita druhých maliských voleb tak byla jednoznačně horší než v případě prvních, zakládacích voleb maliské demokracie[9].
Během druhého Konarého volebního období se vztahy s opozicí normalizovaly a volby roku 2002, kdy již Konaré nemohl dle ústavy kandidovat, proběhly v mnohem klidnějším duchu. V září 2001 požádal A. T. Touré o propuštění z maliské armády a začal připravovat svoji kandidaturu pro prezidentské volby, které se konaly následujícího roku. Přestože část obyvatel zastávala názor, že pro Tourého je nevhodné špinit se politikou a že jako voják je zárukou demokratického vývoje v zemi, s výraznou převahou porazil kandidáta ADEMA a opět stanul v čele Mali, tentokrát jako náležitě zvolený prezident. Touré se nestal členem žádné politické strany a jeho prezidentskou kandidaturu podporovala široká koalice více než dvou desítek stran. Podobně široká koalice je zastoupena i ve vládě. ADEMA v parlamentních volbách těsně ztratila postavení nejsilnější parlamentní strany.
Mali je zemí s velkou etnickou tolerancí a snášenlivostí (na africké poměry). Jedinou podstatnější výjimkou je problém Tuaregů, který má několik rozměrů.
Tuaregové tradičně tvořili opozici k centrální vládě a měli secesionistické snahy. Jeden z důvodů můžeme nazvat historicko-etnický. Silně arabizovaní berberští Tuaregové, obývající pouštní a polopouštní oblasti jižního okraje Sahary, byli v minulosti zapojeni do obchodu s otroky směřujícího ze subsaharské Afriky do arabských zemí severní Afriky. Po vzniku samostatných států v sahelské oblasti (Mali, Niger, Čad) měli Tuaregové problémy se „smířit s tím, že by se měli stát menšinou ve státech ovládaných většinou černých obyvatel, které donedávna znali jen jako otroky,“ [10] a o kterých tedy smýšleli z nadřazené pozice. Tento v zásadě etnický spor existoval a existuje (i v podobě občanských válek) po celé linii styku černošského a berberského či arabského obyvatelstva – mimo Mali také v Nigeru, Čadu a Súdánu. Povstání Tuaregů musela maliská armáda potlačovat hned na počátku samostatné existence Mali.
Další důvod je ekonomický. Poušť obývaná Tuaregy je nejchudším regionem Mali a byla dlouho velmi izolovaná. Na Tuaregy těžce dopadla sucha v 70. letech, kdy velká část tradičně nomádské tuarežské společnosti odešla do okolních zemí.
K významnému povstání Tuaregů došlo počátkem 90. let, kdy se do Mali přenesly nepokoje z Nigeru, a kdy Alžírsko deportovalo zpět do Mali 25 000 tuarežských uprchlíků. Režim Moussa Traorého reagoval tvrdou represí a současně tajnými rozhovory s vůdci Tuaregů v Alžírsku. Byla podepsána tajná dohoda o příměří, ale ani jedna strana ji neplnila, a boje tak pokračovaly. Po vojenském převratu se přechodová vláda i první demokratická vláda snažily rozpory s Tuaregy urovnat za oboustranně výhodných podmínek. Mezi 25 členy CTSP byli dva zástupci Tuaregů. Problémy při urovnávání rozporu přinášela jednak nedisciplinovanost maliské armády, která při potlačování rebelie postupovala značně brutálně, a jednak rozštěpenost Tuaregů, kdy některé skupiny provozovaly prostý banditismus bez větších politických cílů.
Jako základní mírová zásada byla přijata v dohodě roku 1992 decentralizace. Útoky povstalců však pokračovaly i v roce 1993, cílem byly především oblasti obývané Songhajci (území Tuaregů sousedí právě především s územím obývaným Songhajci). Songhajci reagovali založením Vlasteneckého maliského hnutí vlastníků půdy (francouzsky: Mouvement patriotique malien Ghanda Koy - MPGK) , jehož členové kritizovali mírný postup vlády vůči Tuaregům a prováděli četné trestné výpravy, které jen přispěly k eskalaci konfliktu. K bojům docházelo i mezi jednotlivými frakcemi Tuaregů. V letech 1995 – 1996 se ale podařilo dovést mírová jednání do úspěšného konce a řada povstalců se zapojila do maliské armády a státní administrativy. Situace v severní části Mali se tak výrazně uklidnila, i když k občasným útokům kriminálního charakteru zde stále dochází.
V červenci 2002 byl Ahmed Mohamed Ag Hamani jmenován Tourém předsedou vlády, a stal se tak prvním maliským tuarežským premiérem. To svědčí o jasném utlumení tuarežského problému.[11]
Mali se dělí na 8 krajů (regions) a okrsek hlavního města (district). Kraje se dále dělí na 49 okruhů (cercles) a 288 okresů (arrondissements).
Mali patří k nejchudším zemím na světě – téměř 3/4 obyvatelstva země žijí v přepočtu za dolar a méně na den[12]. Nejvýznamnější je pěstování bavlny a zemědělských plodin, na 3 % rozlohy státu. Významný je také chov dobytka, který však nedosahuje rozsahu v 80. let, díky suchům v letech 80. a 90. Měnou je CFA frank.
Populace Mali se dělí do několika kmenů, z nichž jsou nejvýznamnější Bambarové, kterých je rovná třetina, ostatních je méně nebo okolo 10%. Jen třetina obyvatel je gramotná. V zemi je vyznáván islám a to 80ti % všech Malijců. Jediným neislámským (převážně animistickým) etnikem jsou Dogoni obývající jihozápadní část země při hranicích s Burkinou Faso. Úředním jazykem je francouzština, jazykem místních trhů je bambarština, kterou ovládá většina obyvatelstva, ale v zemi se mluví i arabsky a kmenovými jazyky.
S výjimkou tuarežského problému existuje v Mali na africké poměry etnicky velmi klidné prostředí. „Žádná etnická skupina neovládá vládu ani ozbrojené síly a politické strany nejsou založeny na etnické příslušnosti.“[13]
Jedním z možných vysvětlení tohoto stavu může být historický vývoj oblasti horního toku Nigeru. Místní kmeny sdílejí podobnou historii (navazující na starobylé říše Ghana, Mali a Songhaj) a blízké kulturní a náboženské tradice. Díky snadné dopravě po řece Niger i po rozsáhlých okolních savanách docházelo v minulosti k intenzivním kontaktům mezi jednotlivými etnickými skupinami[14], které si uvědomily prospěch ze vzájemného obchodu. Každé etnikum se totiž specializovalo v určité formě obživy. Bambarové, Malinkové a Dogoni byli farmáři, Fulbové (a také Tuaregové) byli pastevci, Bozové rybáři, Sarakolové obchodníci. Význam tradice Maliské říše pro současnou demokracii v Mali s oblibou vyzdvihuje i prezident Amadou Toumani Touré[15].
Tolerantní vztahy mezi různými etniky přetrvávají i přesto, že v současné době spojení jednotlivých skupin s tradičními způsoby obživy mizí a tradiční společnosti přežívají jen ve venkovských oblastech, zatímco městské společnosti jsou podobně jako jinde v Africe odlišné.
Sami Malijci souhlasí s tím, že tradiční obchodní vazby mezi jednotlivými etniky přispívají k mírové koexistenci jednotlivých skupin obyvatelstva. Zároveň připomínají další skutečnost, a sice, že v Mali jsou poměrně běžná exogamní manželství. Přestože platí, že žena se po sňatku stává příslušnicí téhož etnika, z jakého pochází její manžel, matrilineární vazby mají také značnou váhu. Pro Malijce tak nepředstavuje problém, je-li nějaký politik Bambara či Fulub, protože po matce může být současně Bozo či Dogon. Klidná etnická situace je také často vysvětlována velkým rozšíření bambarštiny, která slouží jako lingua franca v oblasti, a také rolí islámu coby stmelující vazby mezi obyvatelstvem, neboť kolem 90 % populace se hlásí k islámu.
Mapy: 10°–25° S, 12° Z–4° E
