Marie Annunziata Neapolsko-Sicilská
Marie Anunciáta Bourbonsko-Sicilská, * 24. března 1843 na zámku Caserta, Itálie, † 4. května 1871 ve Vídni, Rakousko jako Maria Annunziata Borbone-Due Sicile, princezna Království obojí Sicílie, později arcivévodkyně rakouská, byla čtvrtým potomkem Ferdinanda II. Bourbonského a Marie Terezie Izabely Habsbursko-Lotrinské.
Obsah |
[editovat] Osobnost
Její otec ji žertem nazýval zdrobněle "Ciolla". Na rozdíl od svých bratrů a otce, kteří byli veselí a živí, Maria Annunziata byla klidná, stydlivá a rezervovaná. Jejím vzorem byla matka Marie Terezie, která neměla ráda oslavy, mondénní a dvorský život, dávajíc přednost domácímu prostředí, uzavřená ve své komnatě, věnujíc se péči o děti a vyšívání.
[editovat] Sňatek a potomstvo
Stejně jako její sestra Maria Immaculata se i Marie Anunciáta přivdala rakouské císařské rodiny Habsburků. Po nuceném útěku rodiny z Neapole, následovala svou matku do Říma. Královská rodina se usadila poblíž Kvirinálského paláce, který rodině poskytl papež. Zde však Marie Anunciáta nepobyla dlouho, neboť o rok později, 21. října 1862 se v Itálii provdala za ovdovělého arcivévodu Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa. Svatba byla sice 16. října 1862 (in procura) v Římě, vlastní sňatek však proběhl o pět dní později v Benátkách, kam ženich přijel nevěstě naproti v uniformě polního plukovníka.
Její tchyně Žofie, která brzy rozpoznala, že její snacha je vážně nemocná (měla tuberkulózu), doporučila mladému páru dlouhý pobyt v mírném podnebí a k tomu účelu vybrala Kronland Görz. Karel Ludvík se jako obvykle připojil a jeho křehká žena tudíž také souhlasila. Ovšem život na vzdáleném venkově dlouho nesnesla a chtěla změnit prostředí, čemuž její povolný manžel vyhověl. Nové místo však vybírala opět Žofie a ta se rozhodla pro klidný Štýrský Hradec, město úředníků a vojáků ve výslužbě. Mladá jižanka se v takovém městě nemohla cítit dobře, stranila se styku s lidmi, byla neklidná a neorientovala se. Lépe se začala cítit teprve, když poprvé otěhotněla. Přesně půl roku po narození Františka Ferdinanda otěhotněla znovu, nad čímž její osobní lékař vzhledem ke křehké tělesné konstituci mladé paní potřásl hlavou. Lékař Karlu Ludvíkovi naznačil, že jeho žena potřebuje pobýt na jihu. O tom však Marie Anunciáta nechtěla ani slyšet.
Na jaře 1865 přivedla na svět slabého, neduživého synka Otu Františka Josefa. Mladá matka stále častěji propadala nepochopitelným náladám a vrtochům, období slkíčenosti střídala období hektické radosti ze života. Nakonec se nabažila Hradce a její choť souhlasil s jejím přáním okamžitého přestěhování. Byl připraven přijmout protesty své přísné matky Žofie. Ta však viděla, že její nemocná, a opět těhotná snacha je na tom zdravotně špatně.
Arcivévoda koupil palác ve Favoritenstraße, nechal jej přestavět a domácky zařídit. Na Vánoce 1868 se narodil třetí syn a v důsledku Mariiny zdravotní situace bylo nepravděpodobné, že by se mohla ještě někdy zcela uzdravit. Přesto však díky své vůli žít překonávala svou nemoc, navštěvovala vídeňské bály, Burgtheater a operu. Jako preventivní opatření se držela stranou od svých synů, ovšem zcela zbytečně, neboť jim svoji nemoc předala dědičně.
Ještě jednomu dítěti darovala život, na zámku Artstetten u Pöchlarnu (Dolní Rakousy), dceři Markétě Žofii. Ještě jeden další rok bojovala se svou nemocí, tento boj však 4. května 1871 ve věku pouhých 28 let prohrála.[1]
Marie Annunziata a měl čtyři děti:
- Františka Ferdinanda (1863-1914), následníka Rakousko-Uherského trůnu, zavražděného roku 1914 v Sarajevu se svou ženou Žofií Chotkovou. Atentát byl příčinou vypuknutí I. světové války
- Ota František (1865-1906)
- Ferdinand Karel (1868-1915), ženatý s Berthou Czuber
- Markéta Žofie (1870-1902), vdaná za Albrechta, vévodu z Württembergu.
Zemřela na tuberkulózu ve věku 28 let.
[editovat] Bibliografie
- Arrigo Petacco. La regina del sud. Milán, Mondadori, 1992. ISBN 88-04-43391-4
- Ostatní poznámky byly převzaty z anglické Wikipedie
[editovat] Reference
- ↑ Friedrich Weissensteiner: Franz Ferdinand - Der verhinderte Herrscher. Öst.Bundesverlag, 1983