Maronitská katolická církev

Maronitský patriarcha a biskupové v Římě roku 1906

Maronitská katolická církev je katolickou církví v jednotě s Římem původem z Libanonu.

Maronité byli na konci IV. století skupinou učedníků shromážděnou okolo svatého Marona. Později mezi Antiochií a Aleppem založili klášter. Komunita, i když byla součástí antiošského patriarchátu, měla své vlastní tradice. V 5. století ve sporu o chalcedonský koncil hájili maronité chalcedonské koncilní učení.

V 8. století se mniši přestěhovali do libanonských hor, kde nadále žili v relativní izolaci. V tomto období se začali rozvíjet jako církev a jejich hlavou začal být biskup, který přijal titul patriarchy Antiochie a celého Východu.

Ve 12. století, když byl založen křižácký patriarchát v Antiochii, udržovali maronité kontakt s latinskou církví. V roce 1182 ratifikovali formálně maronité svou jednotu s Římem. Faktem však zůstává, že společenství s Římem nebylo v podstatě nikdy přerušeno. Začátkem úzkých vztahů s Apoštolským stolcem byla návštěva patriarchy Jeremjáše II. Al Amšití (1199-1230) v Římě na 4. lateránském koncilu. Tehdy také začala postupná latinizace maronitského ritu.

V 16. století zemi obsadili Turci a začala dlouhá staletí otomanské nadvlády. V 19. století začaly západní mocnosti poskytovat maronitům žijícím uvnitř otomanské říše ochranu, zvláště při masakrech v roce 1860 v Libanonu a v Damašku. Když v roce 1944 Francie umožnila Libanonu nezávislost, snažila se zaručit bezpečnost maronitské komunity: ústava tehdy vyžadovala maronitského presidenta. Maronité tvořili jednu ze stran občanské války, jež trvala v Libanonu dlouhá léta od roku 1975. Tisíce maronitů Libanon opustilo a odešlo do západních zemí.

Maronitský patriarcha sídlí od roku 1790 v libanonském městě Bkere. V Libanonu dnes existuje 10 maronitských diecézí s přibližně 850 farnostmi a šesti dalšími maronitskými jurisdikcemi na Blízkém Východě. V Římě též od roku 1584 existuje maronitská kolej.

Maronitská liturgie je západosyrského původu, ale doznala vlivu východosyrských a latinských tradic. Eucharistická liturgie je převážně variací syrské liturgie svatého Jakuba. Liturgie, původně sloužená v syrštině, se od 7. století (tj. od příchodu Arabů) slouží většinou v arabštině.

Existuje rozsáhlá komunita maronitů mimo Libanon. Dnes mají maronité přibližně 3 000 000 věřících po celém světě.

[editovat] Maronité dnes

Hlavou maronitské církve je maronitský patriarcha z Antiochie, který je volen maronitskými biskupy a má své sídlo v Bkirki na sever od Bejrútu. Během letních měsíců sídlí patriarcha ve městě Dimane. Současným patriarchou je Nasrallah Petr (Boutros) Sfeir, který byl zvolen roku 1986. Maronité sdílejí s katolíky stejnou doktrínu, ovšem mají svou vlastní liturgii a hierarchii. Syrština je liturgickým jazykem namísto latiny. V současnosti sílí tendence navrátit se opět k původní antiošské liturgii. U knězů a duchovních není vyžadován celibát, mniši však musí zůstat svobodní. Při mších jsou dodnes někdy užitá slova z aramejštiny. Přesný počet Maronitů nebyl doposud stanoven, ovšem nejčastější odhady jsou něco kolem 3 000 000 osob. V samotném Libanonu dnes žije okolo 850 000 Maronitů a tvoří tak přibližně 25% všech obyvatel Libanonu . Mnoho Maronitů dnes žije v Jižní Americe, Kanadě, USA, Evropě a Austrálii, kde si založili vlastní farnosti, popřípadě začali vyznávat katolictví spolu s místní většinovou populací. Malá komunita Maronitů se rovněž nachází na Kypru, kde se dostali pravděpodobně během křižáckých výprav.