Marrákeš

Marrákeš مراكش
Koutoubia
poloha
souřadnice:	31° 38′ 00" s. š., 8° 00′ 00" z. d.
nadmořská výška:	466 m n. m.
stát:	Maroko
region:	Marrákeš – Tánsíft – al-Húz
rozloha a obyvatelstvo
rozloha:	700 km²
počet obyvatel:	1 036 500 (2006)
hustota zalidnění:	1 481 obyv. / km²
etnické složení:	Arabové, Berbeři
náboženské složení:	muslimové
správa města
starosta:	Omar El Jazouli
oficiální web:	http://www.almarrakchia.net/
telefonní předvolba:	+212-24
PSČ:	40000

Marrákeš (arabsky مراكش [marrākuš], v marocké hovorové arabštině Mrrākeš, francouzsky Marrakech, původně berbersky tamurt'n'Akkuc, „Boží země“) je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svými 823 000 obyvateli je čtvrté největší město v zemi (po Casablance, Rabatu a Fèsu). Zároveň je jedním ze čtyřech královských měst Maroka (kromě Marrákeše jsou to ještě Fès, Rabat, Meknes). Rozprostírá se ve výšce 468 m n. m.

[editovat] Historie

Město bylo založeno v počátcích vlády Almoravidů mezi roky 1062 a 1070 (přesný rok není znám). Zpočátku mělo město pravděpodobně podobu tábora a trhu nebo opevněného města tvořícího se kolem tábora.

Město založil neúnavný válečník Júsuf ben Tášfín (يوسف بن تاشفين) (dynastie Almoravidů), jenž dobyl Maroko za dva roky a poté se zaměřil na Španělsko, kde porazil křesťanské krále a ustanovil marockou vládu nad Andalusií. Za jeho vlády byl vedle Marrákeše hlavní základnou také Fès. Až za vlády jeho syna, zbožného Alího ben Júsufa (علي بن يوسف), se stal hlavním centrem Marrákeš. V této době dochází k výstavbě nového města a královských paláců, lázní a mešit, na které se podíleli významní řemeslníci a architekti z Córdoby. V této době byly vybudovány i podzemní kanály (khettara), které dodávaly do města a do založených palmárií vodu. V letech 1126–1127 byl postaven první sedmikilometrový okruh hradeb nahrazující starý ochranný val z trní. Tyto hradby vytvořené z tzv. tabia (červeného jílu zpevněného vápnem) jsou dodnes městskými zdmi (ačkoliv již mnohokrát přestavěnými).

Ortodoxní a reformátorská dynastie Almohadů, jež nastoupila po Almoravidech, město vydrancovala během několika dní poté, co si jej v roce 1147 přivlastnila. Přesto však Marrákeš zůstal důležitým městem říše, jejíž moc se díky fenomenálnímu dobývání rozšířila až k Tripolitanii (dnešní Libye).

Koutoubia

Nejbohatší období města začalo v roce 1148 s nástupem třetího sultána z dynastie Almohadů Jakúba al-Mansúra. Za jeho vlády byly ve městě vytvořeny kissarie, v nichž se prodávaly a skladovaly italské a orientální látky. Započaly práce na stavbě nové kasby. Do Marrákeše se sjelo velké množství básníků a učenců, mezi nimiž byl i Ibn Rušd (zvaný Averroes) – nejslavnější arabský středověký filozof (* 1126, Córdoba, † 1198, Marrákeš). Asi nejvýznamnější stavbou postavenou za Mansúra byla ohromná mešita Koutoubia a její minaret.

Kolem roku 1220 se impérium rozpadlo a na marockém území proběhlo několik občanských válek. Během této doby se stal Marrákeš cílem loupení, chátrání a přestavování. Kromě krátkého období v letech 1374–1386, kdy město fungovalo jako centrum nezávislého Merenidského království, stál Marrákeš ve stínu města Fès, a to až do nástupu Saadů na počátku 16. století.

Saadské hrobky

Saadové obsadili Marrákeš v roce 1521. Během jejich vlády se dostalo Marrákeši posledního záblesku imperiální slávy. První panovníci z této dynastie získali zpět pobřeží Atlantiku, držené Portugalci, když Ahmad al-Mansúr porazil Portugalce v bitvě Tří králů. Následně vedl Mansúr dobyvačnou výpravu do Timbuktu, čímž získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Bohatství plynoucí z těchto nových území plynulo do stavby paláce El Badi, největší a nejhonosnější stavby ve městě. Bohužel však padl za oběť rivalitě mezi dynastiemi a až na výjimku mauzolea (saadské hrobky) byl srovnán se zemí Múláj Ismáílem, druhým sultánem dynastie Alaouitů, který dával přednost Meknesu před Marrákešem.

Za vlády Alaouitů byl rozvoj a význam města nevýznamný. Marrákeš se stal přechodným sídlem sultánů, a to zejména z důvodu potřeby zavedeného centra na jihu země, které skýtalo ochranu před jižními kmeny.

Mezi 17. a 19. stoletím ztratil Marrákeš velkou část dřívějšího trhu a zaznamenal tak odliv obyvatelstva. Encyclopædia Britannica zaznamenala roku 1875 úpadek města takto: „Zeď, 25 nebo 30 stop vysoká a po každých 360 stopách přerušená čtvercovými věžemi, je tak zchátralá, že chodci, a na některých místech i jezdci, mohou procházet trhlinami tam i zpět. Mezi zdmi jsou obrovské otevřené prostory, z velké části zahlcené hromadami smetí a hnijících odpadků.“

Posledními panovníky, jež vládli v Marrákeši před Protektorátem, byli Múláj Hassan (1873–1894) a Múláj Abd al-Azíz (1894–1908). Při příjezdu Francouzů ve městě působil krátkodobý uchazeč o trůn, duchovní vůdce El Hiba. Po většinu koloniálního období však město bylo doslova v poddanství paši Thamiho el-Glaouiho, nejsilnější a nejpanovačnější osobnosti své doby.

Od získání nezávislosti změnilo město ráz vlnou přistěhovalců z Atlasu a jeho okolí, vlivem nových metod obhospodařování planiny Haouz a zejména značným rozvojem turismu. Roku 1978 byla ve městě založena univerzita. V roce 1985 byla medina zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 1989 byl ve městě dostaven působivý Palais des Congrès, hostící nejrůznější národní a mezinárodní akce.

[editovat] Ekonomika

[editovat] Cestovní ruch

Život na náměstí Djemaa El Fna

Ekonomika města je založena zejména na turistice – v centru města (zejména v na náměstí Djemaa El Fna) se tak soustřeďuje mnoho obchodníků, stánkařů a umělců. Rozvoji cestovního ruchu napomáhá i zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO z roku 1985. Marrákeš hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Ve městě jsou četná muzea.

[editovat] Průmysl

Ve městě je zejména potravinářský, tabákový a textilní průmysl, přičemž průmyslová zóna stále roste a Marrákeš je nejdůležitějším obchodním, průmyslovým i administrativním centrem jižního Maroka. Kromě průmyslu jsou ve městě zastoupena i drobná umělecká řemesla.

[editovat] Zemědělství

V okolí města se pěstují olivy, datle a pomeranče.

[editovat] Doprava

Marrákeš je dopravní křižovatkou centrálního Maroka. Vlakové spojení s Casablancou a Safi. Mezinárodní letiště Menara.

[editovat] Vývoj počtu obyvatel

[editovat] Pamětihodnosti a turistické zajímavosti

• Djemaa El Fna – náměstí v centru města s atrakcema pro turisty (tržiště, zaklínači hadů, akrobaté, klauni, hudebníci, …)
• Jardin Agdal – Agdalská zahrada, přibližně 3 kilometry široká, se zavlažovacím systémem studní.
• Jardin Majorelle – malá botanická zahrada z dvacátých let 20. století naplánovaná francouzským malířem Jacquesem Majorellem (1886–1962)
• Koubba Almoravidů – maraboutská hrobka s kupolí. Jediná nepoškozená stavba z dob Almoravidů se základy veškeré marocké architektury.
• Koutoubia – téměř 70 m vysoký minaret a dominanta města. Výstavba začala v roce 1150, dokončen byl minaret za sultána Yacouba El Mansoura (1184–1199). Architektonické rysy, jež se později rozšířli po celém Maroku.
• Medersa Ben Youssef – starobylá kolej pro studenty jež je součástí stejnojmenné mešity.
• Mellah – židovská čtvrť.
• Palác Bahia – sídlo postavené velkým vezírem Si Ahmedem Ben Moussou v devadesátých letech 19. století.
• Palác El Badi – dnes už jen trosky paláce, jehož jméno v překladu znamená „Neporovnatelný“.
• Muzeum Dar Si Said – Muzeum marockého umění obsahující sbírku berberských šperků, prací ze dřeva, aj.
• Saadské hrobky – jedna z hlavních městských památek. Nejstarší hrobky datovány od roku 1557.

[editovat] Související články

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Marrákeš

Cestovní příručka v angličtině na Wikitravel:

Marrakech

• Marrakech.net - Marrakech Město Být průvodčím

[editovat] Reference

1. ↑ Kolektiv autorů. Encyklopedický slovník. Praha. Odeon. 1993. ISBN 80-207-0438-8.
2. ↑ Kolektiv autorů. Encyklopedie Universum 5. [DVD-ROM]. 2006. [cit. 2007-01-07].

• ELLINGHAM, Mark, GRISHBROOK, Don, McVEIGH, Shaun. Maroko: Turistický průvodce Rough Guides. Brno. Nakladatelství JOTA, s. r. o. 2001. ISBN 80-7217-046-5.