Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Invia.cz
Eurovíkendy
Kanárské ostrovy
Dominikánská republika
Madeira
Last minute
Vydělávejte peníze s INVIA.CZ
Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).
Obsah |
Od roku 1933, kdy se v Německu chopili moci nacisté, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků se západními velmocemi (Francie) a nově i Sovětským svazem.
Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz a neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.
Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Skutečnost, že nacisté sami ve své zemi utlačují národnostní a náboženské menšiny a navíc že neplní sliby (nároky vůči Československu, stejně jako anexe Rakouska byly dříve kategoricky popřeny) byla přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa.
Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana (SdP) ho ihned zpochybnila a zavrhla.
Dne 17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci (tzv. Teplický incident). Docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa, v jejichž pozadí stály zájmy Adolfa Hitlera. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.
V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. 28. března 1938 navštívil Konrád Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu, který měl krycí název "Fall Grün".
24. dubna 1938 byly Henleinem na sjezdu SdP předloženy tzv. Karlovarské požadavky, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových volbách do obecních zastupitelstev získala SdP kolem 90% hlasů německých voličů. 30. května Hitler vydal podrobné válečné směrnice k útoku na Československo. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut.
3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu. Po Henleinových dalších jednáních s Hitlerem ale SdP 7. září vyprovokovala incident v Moravské Ostravě, jehož vedení SdP využilo jako záminku k úplnému a konečnému přerušení jednání s prezidentem a vládou. Dne 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler nevybíravě zaútočil proti Československu a proti prezidentu Benešovi, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Nepokoje byly za dva dny Československou armádou i četnictvem potlačeny a vedoucí činitelé SdP uprchli do Německa.
.jpg)
15. září 1938 se sešel Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem na Berghofu, kde Hitler žádal připojení českého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek, upozornil jen na potřebu porady s Francií a s Runcimanem a na nutnost překonání "praktických potíží." 16. září odletěl lord Runciman z Prahy a na zasedání britského zahraničního výboru podpořil Chamberlainovu politiku. 17. září byl Adolfem Hitlerem a Konrádem Henleinem schválen vznik Sudetoněmeckého freikorpsu, který zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek Stráže obrany státu (SOS) tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa
19. září vyzvaly vlády Anglie a Francie československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla. 21. září však vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu ultimativní požadavky, na což vláda přistoupila. Toto rozhodnutí však vyvolalo v Československu demonstrace, které požadovaly, aby byl svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Téhož dne vystoupil na obranu Československa ve Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který podrobil nátlak na ČSR velké kritice.
22. 9. se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky. 26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že "vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu." Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. 9. československá vláda mnichovský diktát přijala.
Československu byl výsledek jednání jen oznámen i přes to, že v Mnichově měl svého zástupce – velvyslance Mastného, který měl tu smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.
Československým orgánům bylo ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že v případě napadení Československa vojsky nacistického Německa nebudou plnit své vojenské závazky a záruky, vyplývající z již dříve uzavřených spojeneckých smluv. Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců.
Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1936. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi. Přijala totiž anglo-francouzskou nótu, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, kde žije víc než 50 % Němců.
Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 350 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. O tom se ovšem vedou a stále budou vést polemiky. Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou a schopností improvizace, to lze ovšem říci i o jejím německém protějšku. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců. Dvě třetiny československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechly. Samozřejmostí je, že jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech, nebo v první linii (obvykle týlové jednotky a zásobování). Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci.
Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 % a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které bylo zastaralé, ale nebylo schopno obstát v bojích s modernější a početně silnější luftwafe. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty, disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily většinu německých typů tanků, jež měla wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz I a Pz II bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky. Celkem mělo Německo 2500 tanků (z toho asi 200 typů Pz III a Pz IV) proti 350 tankům československým (dalších několik desítek bylo v září 1938 zabaveno z výroby pro export).
Německé tanky Pz I a Pz II měly být velmi poruchové a sám tvůrce německých tankových vojsk Heinz Guderian je údajně svému führerovi nedoporučil k masovému nasazení. Různými technickými problémy ale trpěly i československé tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, proto byla v roce 1938 zadána zakázka na výrobu nových tanků LT vz. 38, které se později ukázaly jako nejlepší lehké tanky začátku války. Tanky LT vz. 38 se bohužel začaly vyrábět až na jaře 1939 již pro německou armádu a do možného konfliktu na podzim 1938 by zasáhnout nijak nemohly. Českoslovenští stratégové v logistickém plánování počítali až s půl rokem, který by naše jednotky byly nuceny bez zásobování z týlu prožít (samozřejmě za předpokladu pomoci spojenců). Ostatně, velkou roli zde hraje i horský pás, který umožňuje proniknout na naše území jen na 4 hlavních směrech - na Náchod, Cheb, Brno a případně Nakléřovským průsmykem.
Přes očekávanou odvahu a bojovou rozhodnost Československé armády, nemohla odolat mnohem silnějšímu nepříteli. Nemohla počítat s žádnou pomocí od spřátelených armád, právě naopak. Musela počítat s tím, že Maďarsko a Polsko využijí jejího oslabení u svých hranic a pokusí se přiživit na německé kořisti (tak jako tomu bylo po této dohodě). Mýty o možnosti se ubránit jsou naprosto nereálné a jsou pouze v rovině přání a hrdosti na kvalitu opevnění. Na druhou stranu, wehrmacht nebyl plně připraven na válku tohoto typu, jednotky nebyly na plných stavech a stále probíhala postupná mobilizace. Německá armáda byla stavěna na rychlé průniky tankových jednotek následovaných pěchotou ale v případě války s ČSR by byla nucena obléhat a dobývat několika liniový systém opevnění, doplněný dalšími obrannými prvky (zákopy, záseky, protitankovými překážkami aj.), navíc neměly přesné informace o typech bunkrů ani zbraně, kterými by je efektivně a rychle vyřadily z boje a to předevšim proto že na většinu objektů nebylo možno vést přímou palbu. Závěr je, že pokud by došlo k válce, Německo by utrpělo velké ztráty, ale bylo by je schopné postupem času nahradit, je otázkou zdali by byl Český a Slovenský národ schopen vzpamatovat se z takovéto porážky. Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné, protože
Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.
Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, že podpis jejich představitelů pod dohodou byl vážnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc).
V roce 1938 byli všichni signatáři dohody, i Československo, taktéž signatáři Briand-Kelloggova paktu, ve kterém byla válka jako prostředek pro řešení mezinárodních sporů a neshod odsouzena. Na základě jeho článku 2 se mají řešit neshody jakékoliv povahy jen pokojnými prostředky, z jehož pohledu by se na Mnichovskou dohodu mohlo nahlížet jako na legitimní. Problém byl, že pakt byl od počátku spíše prohlášením.
Mnichovská dohoda byla v rozporu se závazky uloženými Paktem Společnosti národů. Na základě článku 10 mají všichni členové respektovat a hájit územní celistvost a politickou nezávislost smluvních států proti každému vnějšímu útoku. Dále se strany zavázaly, že neuzavřou smluv neslučitelných s Paktem Společnosti národů. Pakt měl vyšší právní sílu než ostatní mezinárodní smlouvy. Článek 20 rušil všechny dohody mezi členy Společnosti národů, které byly neslučitelné s Paktem. Protože Mnichovská dohoda zjevně porušila články 10 a 20 Paktu, můžeme na ni nahlížet jako na nicotnou ex tunc.
Pařížský akt z roku 1928 odmítl válku a hrozbu násilím jako povolený právní prostředek. Díky tomu můžeme považovat za nicotné mezinárodní smlouvy, které byly vynuceny násilím nebo pod pohrůžkou násilí vůči cizímu státu. Mnichovská dohoda byla Československu vnucena hrozbou další agrese. Díky tomu je Mnichovská dohoda nicotná včetně mezinárodních smluv, které tuto dohodu doplňovaly (Vídeňská arbitráž). Rovněž protokol o nových hranicích z 21. listopadu 1938, který podepsal československý zástupce jakož i jednání zřízené mezinárodní komise jsou neplatné, protože byly ustanoveny na základě neplatné mezinárodní dohody. Účast Československého zástupce na jednání komise kvalifikuje mezinárodní právo jako jednání v nouzi.
I v současnosti nemá mezinárodní právo pravidlo, které by stanovilo, který orgán státu je držitel oprávnění k uzavírání mezinárodních smluv. Toto se řídí předpisy ústavního práva dotčeného státu. Podle doktríny mezinárodního práva veřejného se považují za neplatné smlouvy, které odporují ústavním předpisům. Je tedy nutné zajistit skutečný souhlas státu s mezinárodní smlouvou a zároveň respektovat ústavu a svrchovanost lidu. Je-li třeba podle vnitrostátních ústavních předpisů k souhlasu státu součinnosti několika orgánů státu, pak nelze považovat souhlas udělený opomenutím jednoho z dotčených orgánů za souhlas státu. Pokud tedy Národní shromáždění nedalo souhlas k uzavření mezinárodní smlouvy, není možné tuto smlouvu pokládat z hlediska mezinárodního práva za platně uzavřenou. Podle § 64 Ústavy Československé republiky z roku 1920 mohl uzavřít mezinárodní smlouvu měnící státní území prezident Československé republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění. Mnichovská dohoda byla přijata pouze vládou Československé republiky a prezidentem, nikoliv tedy Národním shromážděním, jak bylo podle Ústavy nutné.
Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.
