Monarchie

Monarchie ve světě

Výraz monarchie pochází z řeckého μοναρχία (monarchía), jež se skládá ze slov μονος (monos = „jeden“) a αρχειν (archein = „vládnout“), a znamená „jedinovláda“. Označuje typ vlády, kde moc, ať už formálně nebo fakticky, má monarcha – panovník nebo panovnice zastává úřad hlavy státu (opakem monarchie je republika).

Pravomoci vládce se mohou lišit i podle formy monarchie (viz dole): toto spektrum začíná od téměř žádných pravomocí (Parlamentní monarchie) přes (Konstituční monarchii), kde je moc panovníka omezena ústavou, až po neomezenou politickou moc (Absolutní monarchie). Poslední jmenovaná forma je původní podoba monarchie a také ta, jíž se nejvíce blíží překlad „jedinovláda“, příp. „samovláda“, odtud pramení dodnes dosti rozšířený, avšak mylný názor, že „monarchie“ má stejný význam jako „absolutní monarchie“.

Dále se ještě rozlišuje mezi dědičnou a volební monarchií: v prvně jmenované je panovník doživotně určen dědičně, v té druhé volbou.

[editovat] Druhy monarchie

• absolutní, v níž má panovník neomezenou moc
• konstituční, v níž je moc monarchy omezována ústavou. O moc se panovník dělí s parlamentem.
• parlamentní, v níž je panovník pouze formální hlavou státu a exekutivní moc má předseda vlády.

V teokracii má hlava světské moci sakrální charakter. Monarcha má různé tituly. Takovým panovníkem může být císař, král, velkovévoda, vévoda, kníže, v Rusku car nebo v arabských zemích sultán, kalif, emír, příp chán. Co se týká státního zřízení, může to být demokracie i diktatura.

Monarchie jako forma vlády vznikla ve starověku a ve velké míře přetrvala ještě do minulých staletí. V 19. a zejména 20. století se mnoho monarchií „západního světa“ změnilo na republiku. V Evropě se většina absolutních monarchií změnila nejprve na konstituční, později na parlamentní. V dnešní době je to jediná forma monarchie, která existuje na území Evropy, s výjimkou Vatikánu, kde monarchou je papež. Rovněž poslední změny v Lichtenštejnsku směřují tímto směrem. V ostatních oblastech světa ještě dnes existují diktátorské režimy a theokratické monarchie.

[editovat] Dědičná monarchie

V dědičných monarchiích se nárok panovníka na trůn určuje podle pravidla „božího určení“. Dříve existovalo také uctívání vládce jako samotného božství nebo jako osoby božského původu (hojně rozšířený systém v antických říších, na. př. ve Starověkém Egyptě nebo Římské říši, ale též v novodobých dějinách, na př. v Čínském císařství nebo do 2. svět. války v Japonsku).

[editovat] Seznam současných monarchií

Hlavní článek: Seznam současných monarchií

Tento článek nemá zdroje, a není proto možné obsah ověřit. Pomozte Wikipedii tím, že k uvedeným tvrzením patřičné zdroje naleznete a vložíte do článku.

[editovat] Argumentativní postoje k monarchii

Argumentace pro nebo proti monarchii je závislá hlavně na tom, zda ten který stát monarchií je nebo zda se v něm diskutuje o zavedení monarchie. U stávajících monarchií může být reputace vládnoucího rodu natolik významná, že teoretická diskuse o monarchii jako o formě státního zřízení může ustupovat do pozadí. Pro 20. století je příznačné, že mnoho monarchií zaniklo, ale jen málo jich bylo obnoveno.

[editovat] Argumenty proti monarchii

Hlavním argumentem proti monarchii jako formě státního zřízení je to, že má údajně odporovat základním principům demokracie, přičemž argumenty odpůrců jsou tyto:

1. Každá forma neomezené samovlády stojí proti principu dělení moci a na příkladech dějinných událostí je poukazováno na to, že neomezená moc má tendenci korumpovat jejího nositele.
2. Také formy monarchie s omezenými pravomocemi monarchy jsou proti principu národní svrchovanosti: není-li osoba panovníka státu určena přímou či nepřímou volbou a také nemůže být odvolána, nýbrž je určena na základě dědičnosti, nevychází tato část státní moci z lidu.
3. U monarchie může dojít k problému, že následník trůnu není kvůli nedostatku zkušeností a kvalifikace způsobilý pro zastávání úřadu hlavy státu.
4. Monarchiím je vytýkáno, že kvůli velkým reprezentativním nárokům a apanážím stojí mnoho peněz.

Proti výhradám o nefungování demokracie v monarchii se staví monarchisté, kteří upozorňují na nespočet příkladů v Evropě - např. Nizozemí, Španělsko nebo Spojené království –, kdy parlamentní monarchie i přes absenci svrchovanosti „lidu“, může být bez potíží plně demokratickým státem, neboť i zde funguje lidem volený parlament a propůjčuje mu moc, zatímco monarcha takovou mocí nedisponuje (v této souvislosti je odpůrcům monarchie vytýkáno, že mylně přisuzují republikám monopol na demokracii). Z toho je patrné, že je nutno přezkoumat, nakolik jsou oprávněné argumenty proti monarchii a které je možné brát v tomto ohledu v potaz (a srovnat je s Argumenty pro monarchii - viz níže).

[editovat] Argumenty pro monarchii

Zastánci monarchie se zpravidla opírají o následující argumenty:

1. Monarcha je méně nákladný než prezident, protože větší část nebo všechny výdaje, hradí rodina panovníka (viz Politický systém Lichtenštejnska). Dále je někdy třeba připočíst k úřadu prezidenta doživotní rentu, která se v republikách vyplácí ze státní kasy a to bez ohledu na to, zda prezident „vládl“ dobře či nikoli. Další nemalé náklady monarchie ušetří už jen tím, že se nekonají volby hlavy státu každých pět let.
2. Monarcha je kvalifikovanější hlavou státu než volený zástupce lidu, neboť je od narození připravován na svůj budoucí úřad, existuje tak zpětná vazba mezi panovníkem a lidem a proto je pro tuto roli nejlépe vybaven. Monarchie umožňuje panovníkovi, aby svému následníkovi (jenž zpravidla coby jeho potomek vyrůstá po jeho boku) předal velmi cenné zkušenosti, které nasbíral za dlouhá léta svého úřadování.
3. Koruna je ideálním symbolem národní identity, jenž v sobe sjednocuje národní tradici, víru a kulturu. To má zejména ve spojené Evropě nezměrný význam. Osoba monarchy v sobě sjednocuje světský princip s principem duchovním, je živým zástupcem historie země, což dává jeho úřadu filosofický a duchovní rozměr, tzn. že monarcha resp. pretendent nebo kandidát má jakýsi „vyšší mandát“ či poslání (je k vládnutí v zemi povolán vyšší mocí).
4. Většina evropské civilizace a historie stojí na základech monarchie. Republiky (s výjimkou řeckých a římských republik, které de facto zdegenerovaly) vznikaly až v několika posledních stovkách let a jejich vznik byl často provázen lidovým terorem.
5. Dalším argumentem je skutečnost, že monarchie kontinuitu a stabilitu státu nejen symbolizuje, nýbrž také skutečně vytváří. Tento argument potvrzují historické události, kdy brzy po pádu monarchie v mnoha zemích nastala veliká nestabilita (jako např. v Brazílii nebo Mexiku), po svržení monarchií vznikla živná půda pro bujení totalitních režimů (např. nacionálnímu socialismu v Německu, jakobinismu ve Francii, komunismu a stalinismu v Rusku nebo maoismu v Číně. Svržení těchto demokraticky vzniklých, ale totalitních režimů nebylo možné jinak, než revolucí nebo válkou. V Itálii, která byla monarchií, se dostal k moci Mussolini a provedl zákonné úpravy, které měly navždy zajistit moc fašistické straně. V době, kdy došlo k odporu proti Mussoliniho vládě a bylo třeba ho odstranit, byla zde nesporná autorita, král, který to učinil a ke změně politického systému došlo pokojnou cestou.
6. Monarcha má zájem na tom, aby předal svému nástupci stát v takovém stavu, aby i on mohl co nejlépe vládnout. Je tedy proti jeho zájmům drancování státu, či jeho zadlužování.
7. Dědičný panovník nevděčí za svůj úřad žádné politické straně či finanční skupině, která financovala jeho volební kampaň. Není proto nikomu zavázán a může svobodně hájit skutečné zájmy státu proti zájmovým skupinám.Panovník je pojistkou proti tomu, aby momentální rozložení politických sil v parlamentu bylo zneužito ve prospěch omezené zájmové skupiny (např. k destabilizaci politického systému), volebního zákona, národnostního zákonodárství apod. Pokud k takovému zneužití přesto dojde, je zde autorita, s jejíž pomocí lze nežádoucí situaci zvrátit.Fakt, že volená hlava státu (zpravidla zástupce některé z politických stran), je v rozporu k povinnosti vyplývající z jeho funkce: být „bezpartajní“, neutrální a mít stejnou povinnost vůči všem občanům země a být rovnou měrou reprezentantem společného státu. Kromě toho stranické rozepře ve volebním boji škodí vážnosti volené hlavy státu.
8. Dynastie nejsou nacionální, nepreferují jeden z národů monarchie, naopak vytvářejí v duchu křesťanského universalismu pouto mezi národy (například Rakousko-Uherský monarcha ovládal všechny úřední jazyky používané v monarchii apod. Španělský král Juan Carlos I. pochází z francouzského rodu Bourbonů a za manželku má řeckou princeznu Sofii, podobně je tomu i u ostatních panovnických domů.) ^[zdroj?].

[editovat] Související články

• Stát
• Evropské monarchie
• Asijské monarchie
• Africké monarchie
• Commonwealth
• Schwarz-Gelbe Allianz
• Monarchismus
• Parlamentarismus
• Republika
• Koruna česká
• Černožlutá Aliance

[editovat] Externí odkazy

• Rozhovor s Dagmar Havlovou v Lidových novinách (2003)
• Článek v časopise Naše rodina: Prezident nebo král?
• Opravdu je republika lepší než monarchie?