Nářečí češtiny
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti
Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.
Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.
Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin:[1]
- Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
- Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
- Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
- Slezská nářečí
Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci jsou nářečně různorodá. Nuceně vystěhované německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českými obyvateli z jiných oblastí, případně Slováky. V pohraničních územích Čech směřuje vývoj k obecné češtině. Na Moravě a ve Slezku, kde se stýkali mluvčí až tří různých oblastí, spíše ke spisovné češtině.
Obsah |
[editovat] Historie
Nářečí češtiny se dělí do skupin zejména podle rozdílů a změn v hláskosloví, které proběhly, případně neproběhly v jednotlivých regionech historických českých zemí. Od 15. století probíhaly v Čechách změny, které především výrazně odlišily češtinu od slovenštiny. Tyto změny však nezasáhly mnohé oblasti Moravy a Slezska. Nářečí na těchto územích se vyvíjela izolovaně. Uchovala si mnohé historické prvky, na druhou stranu se v nich objevily i inovace, které neměly větší územní přesah. V Čechách a na západě Moravy probíhal vývoj nářečí obdobně. Tato nářečí se vyznačují mnohými společnými prvky. Tato skupina vzájemně blízkých nářečí se označuje jako obecná čeština.
Zájem o rozdíly mezi jednotlivými nářečími českého jazyka lze najít v díle Jana Husa na počátku 15. století a zvláště pak v Gramatice české Jana Blahoslava (1571). První odbornou prací je Základové dialektologie československé, vzniklé roku 1864 pod vedením A. V. Šembery s přispěním např. B. Němcové či K. J. Erbena. Česká dialektologie se pak významně rozvíjela od začátku 20. století.
Od poloviny 20. století se vlivem sdělovacích prostředků stírají rozdíly mezi jednotlivými nářečími, vznikají nadnářeční útvary (interdialekty).
[editovat] Hlavní rysy
| Nářečí | česká | středomoravská | východomoravská | slezská | Spisovná čeština |
|---|---|---|---|---|---|
| ý —> ej (—> é) | Ano novej |
Ano nové |
Ne nový |
Ne novy |
Ne nový |
| ú —> ou (—> ó) | Ano nesou |
Ano nesó |
Ne nesú |
Ne nesu |
Ano nesou |
| é —> í/ý | Ano nový |
Ne nové |
Ne nové |
Ne nove |
Ne nové |
| Protetické v před o- | Ano vokno |
Ano vokno; jižní a jihozápadní Morava Ne okno; ostatní území |
Ne okno |
Ne okno |
Ne okno |
| Rozlišování i ~ y | Ne | Ne | Ne | Ano | Ne |
| Rozlišování l ~ ł | Ne | Ne | Ano | Ano | Ne |
| Ř | Ano | Ano | Ano; Ne pouze v podskupině kopaničářského typu (při hranicích se Slovenskem, hl. Bílé Karpaty) |
Ano | Ano |
| Opozice délky samohlásek | Ano | Ano | Ano | Ne | Ano |
| Spodoba znělosti před jedinečnými souhláskami a samohláskami | Ne [k naːm] |
Ano, pouze na východě [g naːm] |
Ano [g naːm] |
Ano [g naːm] |
Ne [k naːm] |
[editovat] Reference
- ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
[editovat] Literatura
- BULISOVÁ, J., et al. Ottova encyklopedie Česká republika. Svazek 3. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-456-6.
- KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
[editovat] Související články
 |
Související články obsahuje Portál Jazyk |
 |
Související články obsahuje Portál Český jazyk |
