Němčina

Němčina je západogermánský jazyk a hovoří jí přibližně 120 mil. lidí na celém světě. V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina s 110 mil. mluvčími druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině.

Píše se latinkou se spřežkovým pravopisem. Zvláštností je, že podstatná jména se píší velkými počátečními písmeny. Poslední reforma pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006.

[editovat] Rozšíření

Němčina je úředním jazykem v:

• Německu (80 mil. mluv.)
• Rakousku (7,9 mil. mluv.)
• Lichtenštejnsku (31 tis. mluv.).
• Švýcarsku (4,3 mil. mluv.) - spolu s francouzštinou, italštinou a rétorománštinou
• Lucembursku (270 tis. mluv.) - spolu s lucemburštinou a francouzštinou
• Belgii v regionu Eupen-St. Vith (110 tis. mluv.) spolu s úředními jazyky nizozemštinou a francouzštinou
• Itálii v Jižním Tyrolsku (260 tis. mluv.)

Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i na území dnešního Česka.

Německy dále hovoří menšiny ve:

• tmavooranžová – původní jazyk
• světleoranžová – druhý nebo neoficiální jazyk
• oranžový čtvereček – německá menšina

• Francii (1,5 mil. mluvčích) – Alsasko a Lotrinsko
• Dánsku (25 tis. mluvčích) – region Severní Šlesvicko
• Rumunsku (380 tis. mluvčích)
• Maďarsku (200 tis. mluvčích)
• Polsku (500 tis. mluvčích)
• SNS (1,9 mil.) – Povolží, Kazachstán
• USA (200 tis. mluvčích) – zejména v Pensylvánii
• Kanadě (560 tis. mluvčích)
• Brazílii (1,5 mil. mluvčích)
• Argentině (400 tis. mluvčích)
• Austrálii (135 tis. mluvčích)
• Namibii (25 tis. mluvčích) – do r. 1989 regionální úřední jazyk
• Jihoafrické republice (60 tis. mluvčích
• Izraeli (desetitisíce mluvčích)
• Česku (několik tisíc nebo desítek tisíc, podle odhadu)

[editovat] Historie

Spisovná němčina se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

• prehistorické – germánské (5. – 8. století)
• stará horní němčina (8. století – 1050)
• střední horní němčina (1050 – 1350)
• raná nová horní němčina (1350 – 1650)
• nová horní němčina (1650 – současnost)

[editovat] Nářečí

Mapa rozmístění německých nářečí

Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru:

• horní němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné
• střední němčina – částečné
• Dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek

Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky.

[editovat] Abeceda a výslovnost

Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü nevyužívá diakritická znaménka. Používání tzv. ostrého S (scharfes S, ß - pouze malé, při psaní kapitálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu v 90. letech 20. století omezeno, ve Švýcarsku je ale závazné (ß je tam považováno za zastaralé). Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

• ÄU (a EU) se čte OJ.
• CH se po A, O a U čte přibližně jako české CH, ale v jiných případech je měkčené – proud vzduchu při vyslovování se otírá o tvrdé patro, nikoliv o měkké jako u českého CH
• EI, AI, AY, EY se čte AJ.(Eis, Rain, Rayon, Speyer)
• EU (a ÄU), OY, OI se čte OJ. (Europa)
• SCH se čte Š. (Schlange)
• SP se na severu čte SP, na jihu ŠP. Na začátku slov nebo kořenů se čte jako ŠP (sparen - šp)
• SS se čte S. (dass)
• ST se na severu čte ST, na jihu ŠT. Stejně jako SP - na začátku slov nebo slovích kořenů jako ŠT (stellen - št, bestellen - bešte…)
• TSCH se čte Č. (Tschechisch)
• DSCH se čte DŽ (Dschungel)
• S se v Německu čte skoro jako Z, v Rakousku jako S (Seite)
• Z se čte skoro jako TS (Zeit)
• TZ se čte jako C (Katze)
• cK, kde c zkracuje předchozí samohlásku (Rock)
• IE se čte í (Bier)

[editovat] Gramatika a pravopis

Hlavní článek: Německá gramatika

• Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen.
• Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.
• Systém slovesných časů je bohatší než v češtině, ale ve srovnání s angličtinou chybí průběhové formy: předminulý (plusquamperfektum), minulý (préteritum a perfektum), přítomný (prézens) a budoucí I a II (futurum). Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem.
• Slovosled je o něco volnější než v angličtině, ale přece jen má pevné mantinely. Hlavní sloveso stojí na druhé syntaktické pozici ve větě. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou:
  • Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun werden müssen.
  • Doslova: Kdybych já to dříve věděl by měl, měl bych to ne více učinit stát muselo.
• Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.

[editovat] Slovní zásoba

Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavně latinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vliv angličtiny. Výpůjček je přesto poměrně málo, hlavním nástrojem obohacování slovní zásoby zůstává v němčině hojně využívané skládání slov.

[editovat] Překlad, vzorový text

[editovat] Všeobecná deklarace lidských práv

[editovat] Související články

Wikislovník obsahuje slovníkovou definici slova němčina.

• Seznam jazyků
• Seznam písem
• Švýcarská němčina

[editovat] Externí odkazy

• WordReference – německé jazykové fórum
• Němčina – základní fakta o jazyce
• Nová pravidla pravopisu
• Rakouská němčina