Nicolas Jean de Dieu Soult

Nicolas Jean de Dieu Soult, vévoda Dalmatský (* 29. března 1769 v Saint-Amans-La-Bastide, dnes Saint-Amans-Soult, Tarn; Francie, † 26. listopadu 1851, tamtéž) byl francouzský revoluční generál, maršál císařství, trojnásobný ministerský předseda Francie.

[editovat] Život

Nicolas Jean de Dieu Soult

Nicolas Jean de Dieu Soult byl synem notáře Jeana Soulta (1726-1779) a ten pocházel ze starousedlické rodiny sklářů. Matkou byla Brigitte de Grenierová. Nicolas-Jean měl dalších 6 sourozenců. Roku 1785 vstoupil do královské armády a sloužil v pluku Royal-Infanterie. Roku 1787 opustil nakrátko službu v armádě. Během francouzské revoluce jeho kariéra strmě stoupala, když se vyznamenal pod generálem Custinem a Lazarem Hoche. Koncem ledna 1792 byl rotmistr Soult povýšen a sloužil jako podporučík v l. praporu hornorýnských dobrovolníků, ti byli podřízení generálu Kellermannovi. V červnu 1792 se stal zastupujícím velitelem praporu a v listopadu 1793 byl jeho prapor přidělen k Rýnské armádě, které velel generál Jourdan. V roce 1794, po bitvě u Fleurus (25. června 1794) byl jmenován brigádním generálem a bojoval na Rýnu a Mohanu. V této hodnosti bojoval i u Altenkirchen (4. června 1796) a zvítězil nad Rakušany. Roku 1799 velel brigádě v předvoji Dunajské armády pod Lefebvrem a zde si vydobyl povýšení na divizního generála v bitvě u Stockachu (25. března 1799), kde Francouzi byli poraženi Rakušany, kteří protivníka přečíslili sokoro čtyřnásobně. V bitvě byl raněn generál Lefebvre a Soult se stal zastupujícím velitelem. Téhož roku byl Soult přemístěn do Švýcarska pod velení Masseny a bojoval v bitvě u Curychu (25. září 1799), kde se vyznamenal přetnutím spojení mezi Rusy Rimského-Korsakova a Rakušany pod von Hotzem a pak odbojné kantony hladce obsadil a pronásledoval zbytky ruských vojsk. Následujícího roku převzal pod Massenou velení pravho křídla Italské armády, s kterou se uzavřel i s vrchním velitelem v obleženém Janově. Při jednom výpadu z obleženého města byl těžce raněn na úpatí Monte Creto (13. května 1800) a zajat. Po bitvě u Marenga (14. června 1800) ze zajetí propuštěn a na rozkaz Prvního konsula se ujal velení v Piemontu. Roku 1802 se stal generálplukovníkem Konsulární gardy a v letech 1803 až 1805 velel táboru v Boulogne, kde armáda byla cvičena k invasi do Anglie. Po zřízení císařství byl 19. května 1804 povýšen do hodnosti císařského maršála.

maršál Soult

V následujícím tažení roku 1805 velel IV. sboru a v bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) zaujal pozice ve středu francouzské sestavy. Jeho dvěma divizím (Saint Hillaire a Vandamme) pak připadl úkol provést slavný „ Lví skok“ - obsazení Starých Vinohradů a výšiny Prace – který rozhodl bitvu. V následujícím tažení roku 1806-1807 bojoval v bitvě u Jeny (14. října 1806) i u Pruského Jílového (8. února 1807). Dva dny po bitvě u Friedlandu obsadil Königsberg (dnes Kaliningrad) - 16. června 1807. Po Tylžském míru (Tilsit) byl jmenován vévodou Dalmatským.
Roku 1808 doprovázel Napoleona na Iberský poloostrov a obdržel velení Centrální armády. Zvítězil v krvavé bitvě u La Coruňa (16. ledna 1809) proti Britům pod generálem Moorem a vrhl anglo-portugalské vojsko zpět do Porta. Byl jmenován místo Jourdana šéfem generálního štábu armády ve Španělsku a porazil Španěly u Ocaňa (12.listopadu 1809), obsadil Sevillu a Španěly zatlačil do Cadizu. Roku 1810 byl jmenován guvernérem Andalusie a 11. března 1811 dobyl Badajoz a odrazil spojené Anglické a Portugalské vojsko 16. května 1811 u Abufera (nerozhodná bitva). Na jemu svěřeném území Andalusie zavedl civilní správu, opravoval, budoval a vedl si znamenitě i po stránce politické. Spolu se Suchetem (Aragonie) byli jediní francouzští velitelé, kteří na svěřeném území provedli takové reformy, že obyvatelstvo bylo spokojeno a na území bezpečno. Pro neshody s králem Josefem však Soult roku 1813 opustil Spanělsko, aby převzal velení gardové pěchoty v bitvě u Grossgörschen 2. května 1813 (po padlém maršálu Bessieres) a přispěl k vítězství v bitvě u Bautzen (Budyšín - 20.a 21. května 1813). Byl však opět odeslán na španělskou frontu, s úkolem zabránit dalšímu postupu Wellingtona. Zaútočil, ale byl však v bitvě u Cubiry 27. června 1813 s velkými ztrátami odražen. Druhý pokus o ofensivu koncem srpna 1813 skončil jeho porážkou u Irunu a jeho ústupem do Bayonne. Přestože 27. února 1814 byl opět poražen v bitvě u Orthezu zůstal aktivní a 19. dubna 1814 porazil se sotva 20 000 muži v krvavé bitvě u Toulouse Wellingtona. Teprve 12. května vyklidil Toulouse a 19. května 1814 uzavřel s Wellingtonem příměří, když předtím se podřídil králi Ludvíkovi XVIII.. Králem byl jmenován velitelem 13. divize a 3. prosince 1814 francouzským ministrem války po generálu Dupontovi.
Když Napoleon 1. března 1815 přistál u Frejus označil jej Soult za usurpátora a dobrodruha ale přesto mu král nedůvěřoval a nahradil jej v ministerské funkci generálem Clarkem. Soult se stáhl na svůj statek v Saint-Cloud a reagoval až na druhou císařovu výzvu ke spolupráci. Převzal velení generálního štábu (11. května 1815) a v této funkci působil v bitvách u Ligny a Waterloo. Jeho štábní práce v bitvě u Waterloo byla nedostatečná a je považována za jednu z příčin Napoleonovy porážky. Když Napoleon u Laonu armádu opustil, převzal Soult vrchní velení a úspěšně ustoupil s armádou do Soissons. Velení pak předal Davoutovi. Královským výnosem z 12. ledna 1816 byl Soult z Francie vypovězen a žil v Düsseldorfu. Roku 1819 obdržel souhlas s návratem do Francie a roku 1821 mu byla vrácena maršálská hodnost. Pak se roku 1827 stal i pairem. Králem Ludvíkem-Filipem byl 18.listopadu 1830 jmenován ministrem války a ve funkci zůstal 4 roky, když od roku 1832 byl i ministerským předsedou. Funkci ministerského předsedy vykonával s dvěma přestávkami (první pětiletou, druhou 9 měsíční) do roku 1847. Roku 1839 vykonával krátce i funkci ministra zahraničí. V roce 1838 byl mimořádným vyslancem Francie na korunovaci královny Viktorie v Londýně. Po resignaci na funkci premiéra, obdržel od krále Ludvíka Filipa jako jeden z 6 mužů francouzské historie hodnost vrchního maršála. Zemřel 26. listopadu 1851 na svém zámku Soultberg v Saint-Amans. Je pohřben na hřbitově svého rodného městečka Saint-Amans-Soult.
Maršálova slavná sbírka obrazů, sestávající kromě jiných z 24 pláten Murillových, dále děl Rubensových, El Grecových a Rafaelových byla po jeho smrti vydražena za 1.5 milionu franků.
Roku 1816 ve vyhnanství napsal své paměti, které vydal jeho syn - Memoires du marechal-general Soult, 1854, ve 3 svazcích.

[editovat] Rodina

Maršálovou manželkou se stala Jeanne Elisbath Louise Bergová, pocházející s německého Solingenu. Jeho syn Hector Napoleon 2. vévoda z Dalmacie (1801 – 1857) sloužil během Restaurace v generálním štábu a od roku 1830 byl v diplomatických službách. Byl francouzským vyslancem v Nizozemí, pak v Piemontu a od roku 1844 v Prusku. Před Únorovou revolucí byl poslancem dolní komory a roku 1850 byl členem Legislativního shromáždění, kde zastupoval zájmy orleánské strany. Po převratu 2. prosince 1851 se zcela stáhl do soukromí.
Bratr maršálův Pierre Benoit Soult (1770-1843) bojoval též v revolučních válkách a poté v císařských taženích. A zemřel jako generálporučík v Tarbes.

[editovat] Význam

Maršál Soult byl bez většího vzdělání, ale měl neobyčejný talent pro velení vojsku - fyzickou odolnost, neobyčejnou odvahu, přirozenou prozíravost, rozhodnost i ctižádost. Vypracoval se mezi nejlepší taktiky Napoleonských generálů („nejlepší taktik v Evropě“) a spolu s Davoutem a Lannesem byli jediní, kteří s úspěchem veleli armádám v samostatných rozsáhlých akcích strategického významu. Třebaže sám sebe prohlašoval za republikána, jeho politika v době, kdy zastával premiérskou funkci byla ostře konservativní, bránící reformám a v širším slova smyslu vytvářela základy k revoluci roku 1848.

[editovat] Literatura

• Jiří Kovařík, Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Akcent (2006). ISBN 80-7268-386-1