Norská gramatika

Norská gramatika je popis mluvnického systému norštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Pro její pochopení je výhodou znalost jiného germánského jazyka, např. angličiny nebo němčiny. Minimální flexe dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.

Existují určité rozdíly mezi bokmålem a novou norštinou (nynorsk). Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, nová norština je bližší živým nářečím. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.

Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.

[editovat] Slovní druhy

Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.

[editovat] Jmenný rod

Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.

[editovat] Člen

Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:

• neurčitý: en/ein (mužský rod), ei (ženský rod), et/eit (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle;
• určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (mužský rod), -a (ženský rod), -et (střední rod), v množném čísle -ne, -a. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen – den (m., ž.), det (stř.), de [diː]/dei (mn.) – jméno je tak determinováno dvakrát. V bokmålu však v některých případech odpadá připojený člen (zejména u abstrakt a vlastních jmen).

Příklady:

• en/ein mann (muž) - mannen (ten muž), menn (muži) - mennene (ti muži)
• ei jente (dívka) - jenta (ta dívka), jenter (dívky) - jentene (ty dívky)
• et/eit hus (dům) - huset (ten dům), hus (domy) - husene/husa (ty domy)

• den dyre bilen (to drahé auto)
• den trøtte jenta (ta unavená dívka)
• det gamle huset (ten starý dům)
• det skitne vannet (ta špinavá voda)
• de røde klærne (ty červené šaty)

• De forente nasjoner/Dei sameinte nasjonane – Spojené národy
• Det hvite hus (Bílý dům – ve Washingtonu), ale: det hvite huset (bílý dům – kterýkoliv)
• Den tsjekkiske republikk (Česká republika)

[editovat] Podstatná jména

Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky. V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření:

• taket på huset – střecha domu (doslova: střecha na domě)
• bilen til faren min – auto mého otce (doslova: auto k mému otci)

Množné číslo se většinou tvoří koncovkou -er: ball (míč) → baller (míče), kvinne (žena) → kvinner (ženy).

Někdy se používá přehláska: tann (zub) → tenner (zuby), fot (noha) → føtter (nohy).

Najdou se ojedinělé výjimky: ko (kráva) → kyr (krávy), øye (oko) → øyne (oči).

Většina jednoslabičných slov středního rodu i některá jednoslabičná mužského a ženského rodu se v množném čísle nemění: hus (dům, domy), barn (dítě, děti), sko m. (bota, boty), ski m. (lyže – j. a mn.).

U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu.

[editovat] Přídavná jména

Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).

Neurčitý tvar najdeme se používá s neurčitým členem a při používání bez členu. Ve středním rodu přibírá koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:

• en dyr bil (nějaké drahé auto)
• en/ei trøtt jente (nějaká unavená dívka)
• et gammelt hus (nějaký starý dům)
• skittent vann (špinavá voda)
• røde klær (červené šaty)

Přídavná jména zakončená zdvojenou souhláskou tuto souhlásku zpravidla zjednodušují (grønn (zelený) – grønt), a pokud mají příponu -ig, ve středním rodě koncovka -t odpadne (na rozdíl od švédštiny a dánštiny): dårlig vær (špatné počasí).

V přísudkové pozici se přizpůsobuje podstatnému jménu, ke kterému se vztahuje:

• Bilen er dyr. – Auto je drahé.
• Bilene er dyre. – Auta jsou drahá.
• Huset er gammelt. – Dům je starý.
• Husene er gamle. – Domy jsou staré.

I zde dochází někdy k výjimkám, např. v některých ustálených obratech:

• Jeg er glad og vi alle er glade. – Já jsem rád a my všichni jsme rádi.
• Ale: Vi er glad i deg. – Máme tě rádi.

Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen). Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:

• den gamle båten – ten starý člun
• de/dei gamle båtene/båtane – ty staré čluny
• det gamle huset – ten starý dům
• de/dei gamle husene/husa – ty staré domy

Některá přídavná jména jsou nesklonná, tj. mají pouze jeden neměnný tvar: bra (dobrý), moderne (moderní), tilfreds (spokojený), stakkars (ubohý) aj.

[editovat] Stupňování

Ke stupňování se v bokmålu používají přípony -ere (komparativ) a -est (superlativ), v nové norštině -are a -ast:

Některá přídavná jména se stupňují opisně pomocí mer/meir (více) a mest (nejvíce):

• praktisk – mer/meir praktisk – mest praktisk (praktický – více praktický – nejvíce praktický)

[editovat] Zájmena

[editovat] Osobní zájmena

Zvratné zájmeno seg se používá pouze ve 3. osobě:

• jeg ser meg – já se vidím
• han ser seg – on se vidí x han ser ham – on vidí jeho (někoho jiného)

V bokmålu se rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han a hun se spojují většinou jen s lidmi. Pro neživé věci a obvykle i zvířata se používá v mužském a ženském rodě zájmeno den. V nové norštině toto rozlišení není, han a ho se používají i pro věci a zvířata.

[editovat] Přivlastňovací zájmena

Přivlatňovací zájmena min, din, vår a zvratné sin se skloňují podobně jako přídavná jména, jejich tvar závisí na podstaném jménu. Přivlastňovací zájmena v norštině obvykle stojí za podstatným jménem, které v tom případě musí mít připojený určitý člen. Stojí-li přivlastňovací zájmeno před podstatným jménem, určitý člen se nepoužívá:

• faren min = min far – můj otec
• mora mi = min mor – moje matka
• barnet mitt = mitt barn – moje dítě

Krátké tvary ženského rodu mi, di, si nemohou stát před podstatným jménem.

[editovat] Číslovky

S výjimkou číslovky 1 jsou základní číslovky nesklonné. V 50. letech 20. století byl úředně zaveden způsob počítání v pořadí desítky–jednotky (femtifem, padesát pět), běžně se však používá tradiční obrácené pořadí (femogfemti, pětapadesát). V bokmålu se též používají tradiční (i když neúřední) tvary syv (7), tyve (20), tredve (30), førr (40).

Řadové číslovky se podobně jako v češtině zapisují číslicí s tečkou. Koncovka -ende se čte [-ənə] (bokmål), resp. -ande [-anə] (nová norština).

[editovat] Slovesa

Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu singuláru, což vidíme dodnes v islandštině.

V infinitivu má většina sloves koncovku -e (v nové norštině též -a), některá slovesa končí na jinou samohlásku. Infinitiv je často používán s částicí å:

• å bo (bydlet) – jeg bor (bydlím)
• å snakke (mluvit) – vi snakker (mluvíme)

Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i norština slabá a silná slovesa. Silná slovesa mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku.

Budoucí čas se tvoří pomocí skal nebo vil + infinitiv nebo vazbou kommer til å + infinitiv, často se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času:

• jeg/eg skal reise – pojedu
• du kommer til å forstå det – tomu budeš rozumět
• han vil gjøre det – on to udělá

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har nebo er + příčestí trpné:

• han har kommet/komme/kommi – on (zrovna) přišel

Předminulý čas (pluskvamperfektum) se tvoří pomocí hadde nebo var + příčestí trpné:

• han hadde kommet/komme/kommi – on (byl) přišel (předtím než)

Předbudoucí čas (futurum II) se tvoří pomocí skal nebo vil ha + příčestí trpné:

• han skal ha reist – on pojede (předtím než)
• jeg/eg reiser i morgen – pojedu zítra

Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle nebo ville ha + příčestí trpné.

• jeg/eg skulle gjøre/gjøra – udělal bych, jag/eg skulle ha gjort – byl bych udělal

Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.

Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. První způsob je tvoření koncovkou –s. Na rozdíl od švédštiny, která má plné paradigma, se používá pouze v infinitivu a přítomném čase. Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se.

• smør smeltes – máslo se rozpouští, det må gjøres – to se musí udělat/musí být uděláno

Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit være (být) + příč. trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav.

• brevet blir skrivet/skrive/skrivi – dopis je psán X han er elsket/elska – on je milován

[editovat] Příslovce

Mnohá příslovce se tvoří od přídavných jmen koncovkou -t, stejně jako tvar středního rodu, např. god = dobrý, godt = dobré, dobře.

Stupňování je shodné jako u přídavných jmen (viz výše), např. sterkt – sterkere – sterkest (silně – silněji – nejsilněji).

[editovat] Předložky

Předložky se v norštině používají obdobně jako v jiných indoevropských jazycích. Stojí před podstatnými jmény, zájmeny nebo před slovesy v infinitivu.

Pojí-li se spojovací výraz vedlejší věty s předložkou, stojí tato předložka až na konci věty: huset (som) jeg levde i = dům, ve kterém jsem bydlel.

^*pouze v bokmålu

[editovat] Slovosled

Norština má pevný slovosled. Základní typ je SVO (podmět – přísudek – předmět). Sloveso v určitém tvaru je zpravidla na druhém místě ve větě.

Tento slovosled se používá zpravidla i ve vedlejších větách:

• Jag vet ikke når Petter kommer. = Nevím, kdy Petr přijde.

Inverzní slovosled (VSO) se používá v otázkách a ve větách, kde na prvním místě stojí příslovečné určení:

Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény, číslovkami, ukazovacími zájmeny a genitivem stojí před podstatným jménem. Zvláštností norské syntaxe (oproti jiným germánským jazykům) je obvyklé postavení přivlastňovacích zájmen za podstatnými jmény, např. faren min = min far, můj otec (podstatné jméno přibírá navíc určitý člen; viz výše).

[editovat] Zápor

V norské větě zpravidla bývá jediný záporný výraz (např. jeg har ingenting, [ne]mám nic). Zápor sloves se tvoří částicí ikke/ikkje, která obvykle stojí za slovesem (např. jeg gjør ikke, nedělám).

[editovat] Související články

• Švédská gramatika

Související články obsahuje Portál Jazyk

[editovat] Literatura

• MIKOLÁŠKOVÁ, Lucie; ŠVEJDOVÁ-PINKASOVÁ, Ivana; WINKLEROVÁ, Klára. Norština (nejen) pro samouky. 1. vyd. [Voznice] : Leda, 2007. 408, 136 s., klíč a slovník, 2 CD-ROM. ISBN 978-80-7335-079-6.
• NEFZAOUI, Sissel; VRBOVÁ, Jarka. Učebnice norštiny. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1999. 132 s. ISBN 80-7184-754-2.

[editovat] Externí odkazy

• (no) Nosksidene – kurzy norštiny (bokmål, nynorsk)
• (no) Lexin – norský slovník s výkladem a skloňováním
• (no) Bokmålsordboka og Nynorskordboka – norský slovník s výkladem
• (en) Norwegian Grammar – gramatika norštiny (bokmål)
• (no) Riksmålsforbundets grammatikksider – gramatika riksmålu (konzervativní formy bokmålu)